ECLI:CZ:US:2017:4.US.2811.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2811/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky S. H., zastoupené Mgr. Martinou Poláškovou, advokátkou, sídlem Pekařská 12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2017 č. j. 37 Co 173/2017-497, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. F. a Statutárního města Brna, Městské části Brno-Židenice, Úřadu městské části, Odboru sociálních věcí, sídlem Gajdošova 7, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2017, navrhovala dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve věci rodičovské péče o nezletilého M. F. Stěžovatelka má za to, že v řízení byla porušena její práva rodiče a dítěte a práva na spravedlivý proces garantovaná v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se domáhala změny úpravy rodičovské odpovědnosti (střídavé péče) k nezletilému synovi, ale Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 č. j. 121 P 66/2016-453 a stručně zamítl její návrh, aniž by rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nevzalo v úvahu nejlepší zájem dítěte a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala podstatné vady řízení, především to, že soud I. i II. stupně se vůbec nezabýval rozhodnými skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou, deklarující podstatnou změnu poměrů u nezletilého po zahájení střídavé péče. Soudy neprovedly další předložené a navrhované důkazy (znalecký posudek, kamerové záznamy chování nezletilého při předávání a jeho odpor k přechodu k otci) a nevzaly v úvahu změnu chování nezletilého, výpověď matky, psychologické zprávy, nástup nočních děsů, ani pracovní vytížení otce. Zcela absentuje hodnocení provedených důkazů a jejich obsahu, prokazující tvrzenou podstatnou změnu poměrů, zejména výpovědí matky, psychologických zpráv týkajících se nezletilého. Poukázala na únosnost dopadů daného modelu péče o dítě na jeho psychiku (viz k tomu nález sp. zn. II. ÚS 169/16).
4. Stěžovatelka má za to, že v řízení byla porušena její práva rodiče a dítěte a práva na spravedlivý proces, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka požádala o přednostní projednání této věci především s ohledem na věk nezletilého a další specifikované skutečnosti svědčící o nevhodnosti střídavé péče.
II.
Řízení před Ústavním soudem
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu.
6. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu k vyjádření vedlejšího účastníka M. F., otce nezletilého dítěte. Vedlejší účastník v podání Ústavnímu soudu podrobně sdělil přesvědčení, že odvolací soud se všemi okolnostmi řádně a podrobně zabýval, při rozhodování vycházel z provedeného dokazování a vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci. Dále vyslovil názor, že k namítanému porušení práv nedošlo a je v nejlepším zájmu dítěte ponechat dosavadní úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
7. Uvedené vyjádření vedlejšího účastníka bylo zasláno stěžovatelce k replice, která využila svého práva a ve stanovené lhůtě na ně obšírně reagovala a setrvala na svém návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
8. K ústavní stížnosti se na žádost stěžovatelky dne 11. 9. 2017 vyjádřilo Statutární město Brno, Městská část Brno-Židenice, Úřad městské části, Odbor sociálních věcí, Gajdošova 7, Brno, který uvedl, že nikdy nebyla zpochybněna výchovná způsobilost rodičů, oba mají vytvořeny i materiální podmínky pro výchovu nezletilého M. Názory rodičů na vhodnost střídavé péče nejsou jednotné, rodiče navštívili Manželskou a rodinnou poradnu Bethesda, otec ale nesouhlasil se zařazením do programu Dítě v centru v organizaci Spondea o.p.s. Dále uvedl, že nezletilý M. je útlého věku, v jeho zájmu je, aby měl pevné zázemí. Stěžovatelka je na další rodičovské dovolené a je schopna o syna celodenně pečovat, vytvořit harmonické stabilní prostředí, a proto se jeví ústavní stížnost jako důvodná.
9. Ústavní soud nemohl přihlédnout k vyjádření prarodičů nezletilého dítěte J. F. a M. F. doručené dne 23. 11. 2017 Ústavnímu soudu, neboť jejich podání bylo v rozporu se zákonem o Ústavním soudu.
10. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
III.
Vlastní posouzení
11. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejímu nezletilému synovi, v nichž odvolací soud neshledal předpoklady pro změnu stanovené střídavé péče a její odvolání neshledal důvodným.
12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
15. Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 437/14) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)].
16. Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
17. O výchově nezletilého M. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016 č. j. 37 Co 399/2015-269, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2016. Rozhodnutí bylo předmětem řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1523/16, ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 9. 8. 2016. Stěžovatelka podala dne 1. 11. 2016 návrh na změnu výchovy a svěření nezletilého do její výlučné péče. Zákonnou podmínkou pro změnu rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte je změna poměrů, která nastala ať již na straně dítěte nebo rodičů od posledního rozhodování o rodičovské zodpovědnosti. V daném případě odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně žádnou takovou změnu nezjistil.
18. V řízení bylo opakovaně prováděno šetření opatrovníka, který zjistil, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, oba mají o nezletilého zájem a mají také vytvořeny vhodné podmínky pro zajištění péče o syna, mezi rodiči však přetrvávají určité komunikační problémy.
19. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje žádná překážka, která by bránila nastavení střídavé péče o nezletilého. Konstatoval, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, o syna projevují setrvale zájem a mají také vytvořeno vhodné zázemí pro zabezpečení péče o dítě tohoto věku. Odvolací soud nevyhověl důkazním návrhům matky na doplnění dokazování a stručně svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie odvolací soud nepovažoval za nutné, neboť výchovná způsobilost rodičů nebyla v průběhu celého řízení nijak zpochybňována. Překážkou ve střídavé péči nemůže být dle přesvědčení odvolacího soudu ani věk dítěte, který nezletilému umožní adaptaci na tento režim, přičemž je v zájmu dítěte, aby již od útlého věku mělo vytvořeno pevné vazby k oběma rodičům a mělo povědomí o tom, že oba rodiče o něj rovnoměrně pečují, přestože nežijí ve společné domácnosti. Rodiče navíc bydlí v jedné obci a ani vzdálenost míst jejich bydliště tak není překážkou pro realizaci střídavé péče. Pokud mezi rodiči v současné době panují určité komunikační problémy, jedná se dle názoru odvolacího soudu o důsledek konfliktu po rozpadu manželství a tyto problémy budou rodiče jistě schopni v zájmu dítěte překonat a postupem času odezní. Rodičovská dovolená stěžovatelky má pak pouze dočasný charakter a vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou lékaři, není dle odvolacího soudu důvod pochybovat, že v budoucnu bude i stěžovatelka pracovat ve stejné profesi jako otec, přičemž oba jistě přizpůsobí svoje pracovní zatížení potřebám péče o syna. I z tohoto pohledu se odvolacímu soudu jevily výchovné předpoklady rodičů jako vyrovnané.
20. Pokud stěžovatelka upozorňuje, že soud střídavou péči nařídil bez provedení znaleckého posudku, Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz např. usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10 nebo usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11). Tato námitka stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu není důvodná. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie nepovažuje za nutné, neboť výchovná způsobilost obou rodičů nebyla v průběhu celého řízení nijak zpochybňována.
21. Ústavní soud neshledal pochybení v postupu odvolacího soudu, i když rozhodnutí stručně odůvodnil tím, že poukázal na předchozí rozhodnutí ve věci. Lze uzavřít, že odvolací soud se procesního pochybení nedopustil a ani této námitce stěžovatelky tak není důvod přisvědčit. Ústavní soud vnímá argumentaci odvolacího soudu, který bez znaleckého zkoumání označil oba rodiče - lékaře za shodně způsobilé podílet se na střídavé péči v tomto konkrétním případě jako přijatelnou, přičemž soud přijatelně zdůvodnil i vhodnost střídavé péče u dítěte nízkého věku, který dle soudu umožní nezletilému adaptaci na tento režim, přičemž také konstatoval, že je v zájmu dítěte, aby již od útlého věku mělo vytvořeno pevné vazby k oběma rodičům a mělo povědomí o tom, že oba rodiče o něj rovnoměrně pečují, přestože nežijí ve společné domácnosti.
22. Podstatná část argumentace obsažená v ústavní stížnosti přitom spočívá právě v tom, že soud střídavou péči nařídil u dítěte nízkého věku, což je dle přesvědčení stěžovatelky zcela v rozporu se zájmem nezletilého. V této rovině se však jedná o pouhou polemiku s rozhodnutím obecného soudu, přičemž pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 247/16 ze dne 15. 3. 2016].
23. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 144/06 nebo usnesení ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1486/10). Takové pochybení však v napadeném rozhodnutí shledáno nebylo.
24. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
25. Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud doplňuje, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, může péči o něj v budoucnu upravit také jinak.
26. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
27. Návrhu stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti pak Ústavní soud vyhověl fakticky, když od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc byla s ohledem na svou povahu projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu