ECLI:CZ:US:2017:4.US.3033.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3033/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Kopeckého, zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Počernická 3104/27, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 428/2016-171 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. 4 Cmo 199/2014-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2014 č. j. 62 ECm 10/2012-112 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Dovolací soud připomněl vlastní judikaturu (sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) podle níž, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Soud konstatoval, že požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání však stěžovatel nedostál. Skutečnost, že stěžovatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolací soud konečně uvedl, že stěžovatel přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezil ani tvrzením o tom, že usnesení odvolacího soudu trpí vadami řízení, které mají spočívat v nesprávném procesním postupu soudu, zejména porušení zásady koncentrace. Podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, nikoliv námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 23 Cdo 4296/2014).
Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti zdůraznil, že v dovolání podrobně rozebral zejména komplikovanou procesní situaci, přípustností dovolání se zabýval v článcích VIII. až X. dovolání, ve kterých vymezil a popsal otázku procesního práva a poukázal na to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatel vyslovil domněnku, že "dovolací soud věc vyřídil formálně a povrchně".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní judikaturu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu.
Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelovo dovolání trpí absencí předpokladů přípustnosti dovolání, když dovolacím soudem dosud nevyřešenou právní otázku či pojem ustálené rozhodovací praxe blíže nespecifikoval. Jestliže řádné dovolání tyto náležitosti postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na dovolání se dostatečně vyjadřuje známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14, IV. ÚS 789/14, III. ÚS 3189/13, II. ÚS 3625/13, I. ÚS 3524/13, I. ÚS 3445/13, III. ÚS 695/14, II. ÚS 93/14, III. ÚS 99/14, IV. ÚS 266/14, IV. ÚS 3588/15, IV. ÚS 915/16), od níž se ani v nyní projednávané věci není důvodné odchylovat.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele, a to i přes absenci v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace. Ústavnímu soudu navíc nezbývá než také připomenout, že stěžovatel ve vztahu k druhému napadenému rozhodnutí ani nekonkretizoval argumentaci, jež by se mohla týkat nebo mohla svědčit tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu