ECLI:CZ:US:2017:4.US.333.17.1
sp. zn. IV. ÚS 333/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. V., právně zastoupeného Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, se sídlem Gorkého 658/15, 460 01 Liberec 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 9 To 75/2016-116 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. září 2016 č. j. 52 Nt 403/2016-86, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 1. února 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny a právo být stíhán jen ze zákonných důvodů dle čl. 8 odst. 2 Listiny.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o přeměnu trestu odnětí svobody v trest domácího vězení podle §57a tr. zákona.
Podstata stěžovatelovy argumentace směřuje proti důvodům, na základě nichž trestní soudy dovodily, proč se od stěžovatele nedá očekávat, že povede v budoucnu řádný život. Ve vztahu k této podmínce stěžovatel trestním soudům vytýká, že předpoklad o vedení řádného života soudy vyhodnotily toliko na základě trestní minulosti stěžovatele a předchozího výkonu trestu odnětí svobody v jiné věznici, než v níž v současnosti vykonává trest odnětí svobody. Dle stěžovatele trestní soudy zcela přešly ostatní důkazy, jež svědčí v jeho prospěch.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud předně uvádí, že jeho judikatura týkající se §57a trestního zákoníku je doposud spíše ojedinělá (srov. např. II. ÚS 3654/13, I. ÚS 2734/16), současně však odkazuje na svou judikaturu, ve které opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku, jež sleduje stejný účel, tj. propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a operuje se stejným zákonným požadavkem, tj. vedení řádného života, který je klíčový i v projednávané ústavní stížnosti (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09, III. ÚS 338/10, I. ÚS 1215/14). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění, a stejně tak přeměna v trest domácího vězení, přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit i důvodný předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro přeměnu trestu odnětí svobody v trest domácího vězení, zásadně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o přeměnu v trest domácího vězení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1879/14).
Trestní soudy provedly řádnou prognózu dalšího chování stěžovatele zakončenou úsudkem, že riziko recidivy by bylo v době rozhodování soudů vysoké, a přeměna na trest domácího vězení by proto byla předčasná. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit. Obecné soudy nemohly pominout, že stěžovatel byl v minulosti již vícekrát soudně trestán a opakovaně byl ve výkonu trestu.
Nad rámec řečeného lze připomenout, že Krajský soud v Praze ve svém odůvodnění rozhodnutí též konstatuje, že jedním z důvodů pro nevyhovění žádosti o přeměnu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení je i skutečnost, že stěžovatel neplnil povinnost nahradit škodu, uloženou mu odsuzujícím rozsudkem.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu