ECLI:CZ:US:2017:4.US.835.17.1
sp. zn. IV. ÚS 835/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Zdeňka Zemka, zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 21, Praha 1, směřující proti vyrozuměním Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování Expozitury Hradec Králové, 3. oddělení, ze dne 25. října 2016, č. j. NCOZ-1042-640/TČ-2016-417503, a ze dne 7. listopadu 2016, č. j. NCOZ-1042-649/TČ-2016-417503, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky Brno ze dne 19. prosince 2016, sp. zn. 3 VZV 8/2015, a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 7. března 2017, č. j. 2 NZT 24/2015-124, za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Skupiny kriminální policie a vyšetřování Expozitury Hradec Králové, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci -pobočky Brno a Nejvyššího státního zastupitelství jakožto účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2017, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na obhajobu zaručeného v čl. 40 Listiny a rovněž k porušení ústavně reprobovaného zákazu libovůle veřejné moci zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání Národní centrálou proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování Expoziturou Hradec Králové, 3. oddělením (dále jen "policejní orgán"), pod sp. zn. NCOZ-1042/TČ-2016-417503. V rámci tohoto trestního stíhání bylo před skončením vyšetřování dle ustanovení §166/1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli umožněno prostudovat spis v určených termínech v celkové délce 24 dnů, z níž stěžovatel využil 11 dní a následně požádal o prodloužení lhůty k prostudování zbytku spisu. Tuto svou žádost stěžovatel odůvodnil tím, že spisový materiál je značně obsáhlý, stěžovatel má řadu pracovních povinností po celém území České republiky, musel absolvovat několik lékařských vyšetření a jeho trvalé bydliště se nachází ve vzdálenosti cca 3 hodin jízdy motorovým vozidlem od místa uložení spisu, proto ve stanovené době celý spis prostudovat nestihl. Policejní orgán této žádosti nevyhověl, o čemž stěžovatele vyrozuměl svým v záhlaví prvým v pořadí uvedeným rozhodnutím. Tento svůj postup odůvodnil tím, že doba k prostudování spisu v celkové délce 24 dní je dostatečná a stěžovatel ji nevyužil ani z poloviny.
3. Stěžovatel zaslal policejnímu orgánu následně novou žádost, v níž zopakoval požadavek na poskytnutí další možnosti prostudovat spis, vytkl policejnímu orgánu, že jej nepoučil o právu navrhnout doplnění dokazování a uvedl, že si přeje využít svého práva dle ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu a k věci vypovídat. Policejní orgán této žádosti nevyhověl svým v pořadí druhým v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Stran poskytnutí delší doby k prostudování spisu odkázal na svou původní argumentaci a setrval na svém závěru, že poskytnutá doba byla dostatečná. Ohledně námitky nedostatečného poučení odkázal na skutečnost, že toto poučení je součástí záznamu o prostudování trestního spisu, jejž stěžovatel celkem jedenáctkrát podepsal, přičemž mu byl obsah dokumentu, který podepisuje, znám.
4. Co se týče návrhu na výslech obviněného, policejní orgán uvedl, že stěžovateli již byla dána možnost v rámci jeho výslechu po zahájení trestního stíhání, které nevyužil, ačkoliv nevyloučil, že by k věci mohl vypovídat později, a že o další předvolání stěžovatele k výslechu požádal jeho obhájce Mgr. Lonk po skončení výslechu svědka M. 3. 5. 2016, načež policejní orgán stěžovatele předvolal na den 30. 5. 2016, aby dne 25. 5. 2016 Mgr. Lonk telefonicky policejnímu orgánu sdělil, že stěžovatel není ještě připraven a že spolu nestihli postup stěžovatele konzultovat. Policejní orgán proto znovu stěžovatele již nepředvolával a napadené vyrozumění zakončil tím, že stěžovatel bude moci svých práv plně využít v řízení před soudem.
5. Stěžovatel nebyl spokojen s vypořádáním se policejního orgánu s oběma jeho shora uvedenými žádostmi, proto podal státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen vrchní státní zastupitelství), který byl příslušný k dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení, žádost o přezkum postupu policejního orgánu dle ustanovení §157a odst. 1 trestního řádu. V něm zopakoval svou výše nastíněnou argumentaci a nově uvedl, že Mgr. Lonk o předvolání stěžovatele nežádal a že policejní orgán v závěru svého druhého napadeného vyrozumění předjímá jako jediný možný vývoj trestního stíhání vedeného proti stěžovateli podání obžaloby. Vrchní státní zastupitelství přezkoumalo na základě žádosti stěžovatele postup policejního orgánu a neshledalo v něm žádného pochybení, což stěžovateli sdělilo svým v záhlaví specifikovaným vyrozuměním. V odůvodnění státní zástupce odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2181/16, jímž argumentoval na podporu závěru, že při posouzení adekvátnosti doby k prostudování spisu nelze vycházet jen z objemnosti spisového materiálu, ale i z dalších hledisek (např. strategie obhajoby, rozsahu využití poskytnuté doby, předchozí znalosti obsahu spisu obhajobou atd.), přičemž doba poskytnutá stěžovateli byla ve světle všech těchto kritérií přiměřená.
6. Státní zástupce rovněž uzavřel, že žádosti stěžovatele o předvolání k výslechu neměl policejní orgán povinnost vyhovět, neboť bez ohledu na to, zda stěžovatel již dříve o své předvolání žádal či nikoliv, mu byly poskytnuty dvě možnosti ve věci vypovídat, z nichž ani jednu nevyužil. Stěžovateli navíc nic nebránilo a ani nebrání, aby policejnímu orgánu zaslal své písemné stanovisko. Připustil, že policejní orgán pochybil, když předjímal podání obžaloby, neshledal však toto pochybení natolik významným, aby na ně musel reagovat.
7. Stěžovatel se s tímto výsledkem nespokojil, a proto podal k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu dle ustanovení §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. V něm opětovně uvedl svou předchozí argumentaci. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po výkonu dohledu sdělil stěžovateli svým v záhlaví specifikovaným vyrozuměním, že ve věci neshledal žádné pochybení. Plně se ztotožnil s předchozím odůvodněním Vrchního státního zastupitelství a rozvedl je v tom směru, že v odkazovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2181/16 Ústavní soud shledal za přiměřenou dobu k prostudování spisu v délce 20 dní, přičemž spis v tehdejším případě čítal cca 130.000 stran bez příloh, a v nynějším případě bylo stěžovateli studium spisu o délce cca 3.400 stran umožněno v celkové délce 24 dní. Poukázal rovněž na to, že stěžovatel ve svém podnětu k výkonu dohledu připustil, že disponuje elektronickou kopií celého spisového materiálu a uvedl-li k tomu stěžovatel, že nevládne počítačovou technikou a navíc si chtěl ověřit, zda koresponduje číslování stránek atd., mohl se s obsahem elektronické kopie seznámit s asistencí svých obhájců či třetích osob. K úkonům, k nimž stěžovatel potřeboval faktický přístup ke spisu, byla poskytnutá doba nepochybně k těmto ověřovacím úkonům, ať už by je učinil stěžovatel sám či s pomocí jiné osoby, dostatečná.
8. Ohledně námitky neumožnění stěžovateli k věci vypovídat pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl nad rámec argumentace policejního orgánu a Vrchního státního zastupitelství ještě to, že funkce přípravného řízení je odlišná od funkce řízení před soudem, a to zejména po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jejímž hlavním účelem bylo posílit řízení před soudem na úkor řízení přípravného. Provádění důkazů v přípravném řízení je tak oproti řízení před soudem omezeno, nadto se v něm neuplatní některé základní zásady typické naopak pro řízení před soudem. V daném případě tak bylo v pořádku, dbaly-li orgány činné v trestním řízení o naplnění zejména zásady rychlosti, která se uplatní ve všech stadiích trestního řízení.
III. Argumentace stěžovatele
9. Argumentace stěžovatele je koherentní s jeho postojem v průběhu předcházejícího trestního řízení. Stěžovatel tak brojí v zásadě 1) proti tomu, že mu nebylo umožněno prodloužení doby k prostudování spisu; 2) že mu nebylo umožněno se k věci vyjádřit; 3) že policejní orgán předjímal podání obžaloby, aniž by přípravné řízení již skončilo; 4) že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, když stěžovateli odepřely využití jeho ústavně garantovaných práv. Tyto námitky je možno přiblížit následovně:
10. Ad 1). Stěžovatel rozvíjí základní body své argumentace specifikované výše sub 2. Podporuje je rovněž tím, že mu k prostudování spisu po uplynutí původní lhůty zbývala již jen malá část spisového materiálu, a tedy bylo-li by mu umožněno prostudování zbývající části, k průtahům by došlo jen ve zcela minimální míře. Stěžovatel navíc průběžně informoval policejní orgán o překážkách, které mu v prostudování spisu bránily, a ve své žádosti o prodloužení doby ke studiu spisu uvedl, že zrušil svou plánovanou pracovní cestu a je připraven studium spisu dokončit prakticky ihned. Dle stěžovatelova názoru je seznámení s celým obsahem spisu před ukončením přípravného řízení jeho právem.
11. Ad 2). Stěžovatel má za to, že právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům dle ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu mu náleží po celou dobu trestního řízení. Ničeho na tom nemění ani to, pokud se rozhodne tohoto práva zpočátku nevyužít. Stěžovatel rovněž trvá na tom, že jeho obhájce o jeho výslech dne 3. 5. 2016 nežádal, a tedy jeho následné předvolání bylo samostatnou iniciativou policejního orgánu.
12. Ad 3). Stěžovatel vytýká policejnímu orgánu, že předjímal jako jediný možný výsledek podání obžaloby, všem orgánům činným v trestním řízení pak to, že neumožněním mu využít jeho práva seznámit se se spisem a vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům již v rámci přípravného řízení a odkázáním na jejich eventuální možnou realizaci až v řízení před soudem byl zkrácen o jedno stádium trestního řízení.
13. Ad 4). Dle stěžovatelova názoru jsou jak seznámení s kompletním spisem, tak právo vyjadřovat se ke všem skutečnostem a důkazům jeho právy, jež nelze omezit způsobem, jakým to učinily orgány činné v trestním řízení v nynější věci. Policejní orgán přitom svůj postup nedostatečně odůvodnil a obě státní zastupitelství činná v této věci se s jeho postupem ztotožnila. Stěžovatel připomíná, že účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání, ale i spravedlivý proces. V jeho věci je však patrná snaha orgánů činných v trestním řízení dosáhnout co nejrychleji jeho obžaloby, což je s požadavky spravedlivého procesu v rozporu.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě, neboť ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud v prvé řadě musí připomenout, že předmětné trestní řízení dosud nebylo skončeno, a tedy zhojení případných porušení základních práv či svobod stěžovatele je stále primárně věcí orgánů činných v trestním řízení v čele s obecnými soudy, nikoliv soudu Ústavního, který je vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto zásadně není oprávněn zasahovat do průběhu neskončeného trestního řízení [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741), část V.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1537/07 ze dne 10. 7. 2008 (U 7/50 SbNU 435), část II.; usnesení sp. zn. II. ÚS 134/06 ze dne 18. 4. 2006 (U 5/41 SbNU 595); usnesení sp. zn. I. ÚS 651/2000 ze dne 14. 12. 2000 (U 45/20 SbNU 381)], a to s výjimkou případů, v nichž došlo k extrémní libovůli orgánů činných v trestním řízení a následky porušení základních práv či svobod v důsledku této libovůle by byly ireparabilními v dalších stádiích trestního řízení [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155), §31; usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), část II.]. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo, neboť žádné z vytýkaných pochybení není možno kvalifikovat jako extrémní libovůli orgánů činných v trestním řízení a zejména žádné z nich není potenciálně nenapravitelné v dalších stádiích trestního řízení.
16. Ústavní soud konstatuje, že v obecné rovině neshledává žádného pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení, jež by mohlo vést k porušení základních práv či svobod stěžovatele, a to včetně odůvodnění tohoto postupu, které považuje za dostatečné. K jednotlivým námitkám stěžovatele pak Ústavní soud ve stručnosti dodává toto:
17. Námitka ad 1) je zcela zjevně bez opodstatnění. Jak Ústavní soud již v minulosti rozhodl, je neumožnění prostudovat spis typickou vadou, již lze zhojit v dalších stádiích trestního řízení, neskončí-li toto již ve stádiu řízení přípravného (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3309/16 ze dne 4. 4. 2017, §9, usnesení sp. zn. II. ÚS 2322/14 ze dne 30. 9. 2014; usnesení sp. zn. II. ÚS 832/12 ze dne 6. 11. 2013; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3117/08 ze dne 30. 8. 2010; usnesení sp. zn. I. ÚS 1184/08 ze dne 20. 1. 2009, část III.; usnesení sp. zn. II. ÚS 2435/08 ze dne 7. 10. 2008; usnesení sp. zn. I. ÚS 1267/08 ze dne 1. 8. 2008, část IV.4.; či usnesení sp. zn. II. ÚS 597/06 ze dne 26. 9. 2006). Stěžovateli přitom prostudování spisu bylo umožněno, a to s ohledem na kritéria prejudikatury Ústavního soudu, podle níž je třeba posuzovat přiměřenost délky vždy individuálně (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 337/17 ze dne 27. 3. 2017, §8; usnesení sp. zn. I. ÚS 3160/11 ze dne 25. 4. 2012; usnesení sp. zn. III. ÚS 2181/16 ze dne 15. 11. 2016, §7) v délce zcela dostatečné.
18. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že právo seznámit se s obsahem spisu není spjato toliko s osobou obviněného. Pakliže stěžovatel věděl, že nebude schopen využít všech 24 dní, které mu k prostudování spisu byly k dispozici, nic mu nebránilo v tom, aby do spisu poslal některého ze svých tří obhájců k vytvoření jeho fotokopií. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navíc nijak nerozporoval argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství (srov. shora sub 7.), že disponoval elektronickou kopií spisu a ani nijak nevyvrátil tezi, že k ověření, zda elektronická kopie spisu souhlasí s listinným originálem, byla poskytnutá lhůta dostatečná. Ostatně, i kdyby stěžovatel elektronickou kopií spisu nedisponoval, měl dostatek času získat jeho fotokopii k pozdějšímu prostudování. Jelikož sám stěžovatel uvádí, že za 11 využitých dní byl schopen prostudovat podstatnou část spisu, pak se lhůta 24 dní pro tento časově méně náročný postup jeví jako více než velkorysá.
19. Ohledně námitky ad 2. je nutno stěžovateli dát částečně za pravdu. Vyjádřit se kdykoliv v průběhu trestního řízení ke všem skutečnostem kladeným obviněnému za vinu je jeho významným procesním právem, které se sice zpravidla realizuje až v řízení před soudem, nicméně obviněný jím oplývá již v přípravném řízení. Kdykoliv o to tedy v přípravném řízení obviněný požádá, musí jej orgány činné v trestním řízení vyslechnout. Jakkoliv pochopitelně toto právo má své limity, a tedy nebude nutné obviněné vyslýchat např. v případech, kdy není důvodné se domnívat, že takový výslech přinese jakékoliv nové poznatky a obviněný jím toliko vytváří obstrukce, skutečnost, že obviněný o výslech žádá až po seznámení se s kompletním spisovým materiálem, naopak sama o sobě takovému výslechu bránit nemůže. Volba strategie i taktiky obhajoby je věcí obviněného, a tomuto tedy nelze klást k tíži, odmítne-li vypovídat dříve, než se seznámí se všemi skutečnostmi a důkazy, zjištěnými orgány činnými v trestním řízení vedeném proti němu.
20. V nyní projednávaném případě však brání vyhovění ústavní stížnosti zásada subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Jakkoliv právo stěžovatele dle ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu bylo postupem orgánů činných v trestním řízení porušeno, tyto mají stále možnost napravit toto své pochybení v dalším řízení, přičemž i sám stěžovatel disponuje účinnými procesními prostředky, jak tohoto dosáhnout. Ústavní soud podotýká, že tímto se nijak nepředjímá budoucí vývoj řízení (tj. zda dojde k podání obžaloby či nikoliv), neboť ve všech možných eventualitách má obviněný možnost proti uvedenému pochybení orgánů činných v trestním řízení brojit. Námitku odepření možnosti být vyslechnut má totiž stěžovatel jak po podání obžaloby, kdy může navrhnout předběžné projednání obžaloby dle ustanovení §185 a násl. trestního řádu, a pokud by to vyžadovala ochrana jeho zájmů, tak i po zastavení trestního stíhání, rozhodne-li se státní zástupce, že obžalobu není namístě podat, a to formou stížnosti dle ustanovení §172 odst. 3 trestního řádu. Z tohoto důvodu by zásah Ústavního soudu ve vztahu k této námitce byl předčasným. Bude nyní na orgánech činných v trestním řízení a potažmo i na aktivitě samotného stěžovatele, zda v dalším průběhu řízení dojde k odstranění tohoto porušení práv stěžovatele. Pokud by k tomu nedošlo, má stěžovatel za předpokladu naplnění všech procesních podmínek, zejména předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, zachovánu možnost podat novou ústavní stížnost.
21. Ani námitka stěžovatele ad 3) nemá věcné opodstatnění. Vytýkanou vadu policejnímu orgánu vrchní státní zastupitelství uznalo, přičemž správně dovodilo, že tato vada však není způsobilá vyvolat zásah státního zástupce do probíhajícího přípravného řízení. Podstatou odůvodnění tohoto závěru bylo, že bude-li v důsledku procesního vývoje namístě, aby stěžovateli bylo umožněno realizovat jeho obhajovací práva (typicky podáním obžaloby), toto mu bude v plné míře umožněno. Je zřejmé, že pokud takový vývoj nenastane (trestní stíhání bude např. zastaveno z důvodu dle ustanovení §172 odst. 1 trestního řádu), dojde automaticky i ke zhojení vytýkané vady, neboť stěžovatel nadále nebude muset k obraně svých zájmů využívat svých obhajovacích práv. Nad rámec tohoto odůvodnění Ústavní soud dodává, že nedojde-li k realizaci dalších stádií trestního řízení ve stěžovatelově věci, nemohou být ani jeho práva na obhajobu jakkoliv zkrácena. Proto má smysl stěžovatele odkazovat s uplatněním jeho práv na pozdější stádia trestního řízení jen se zamlčeným předpokladem, že k nim vůbec dojde.
22. Obdobně nelze stěžovateli přisvědčit v námitce, že byl zkrácen o jedno stadium trestního řízení. Souslednost stadií trestního řízení totiž z pohledu garance základních práv a svobod slouží právě tomu účelu, aby vhodným uspořádáním jeho průběhu (dělením pravomocí mezi policejní orgán, státního zástupce a soud, úpravou dokazování a použitelnosti důkazů získaných v předchozích stádiích, systém opravných prostředků atd.) byla umožněna náprava případných předchozích pochybení (viz výše sub 15.). Tomu odpovídá i skutečnost, že úprava trestního řádu předpokládá nejširší uplatnění práva na obhajobu právě až v řízení před soudem, kde jsou k tomu vytvořeny nejpříznivější podmínky (řízení se vede před nestranným a nezávislým soudem, státní zástupce má s obžalovaným formálně rovné postavení, tkví zde těžiště dokazování, atd.). Lze proto uzavřít, že obviněný má právo na spravedlivý proces jako celek, nemá však právo na to, aby jeho věc byla vyřízena v určitém stádiu trestního řízení. Tím však není nijak dotčena povinnost orgánů činných v trestním řízení umožňovat obviněnému plné uplatnění jeho práv i v jiných stadiích trestního řízení, zejména v řízení přípravném.
23. Vypořádání námitky ad 4) plyne ze všeho výše uvedeného. Názoru stěžovatele, že právo seznámit se před uzavřením spisu s kompletním spisovým materiálem a právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům jsou právy absolutními, která musí být dodržena bez ohledu na objektivní či subjektivní překážky, není, jak uvedeno výše, možno přisvědčit. Bude úkolem orgánů činných v trestním řízení umožnit stěžovateli plnou realizaci jeho ústavně zaručených práv v případě, že trestní stíhání proti stěžovateli neskončí bez vyslovení jeho viny již v přípravném řízení. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší předjímat vývoj, natož rozhodnutí, předmětného trestního stíhání, stěžovateli pochopitelně zůstává zachována možnost usilovat o nápravu eventuálních porušení svých základních práv a svobod prostředky, které mu právní řád nabízí, pochopitelně včetně podání ústavní stížnosti, pakliže k této nápravě nedojde.
V. Závěr
24. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu