ECLI:CZ:US:2018:1.US.1311.18.1
sp. zn. I. ÚS 1311/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného JUDr. Hanou Kukrálovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 245/1, Praha 3, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 8. 2017, č.j. 9 P 178/2014-1546, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č.j. 58 Co 445/2017-1724, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 8. 2017, č.j. 9 P 178/2014-1546, soud svěřil nezletilého D. N. a nezletilého J. N. do péče matky (výrok I.) a vyslovil, že stěžovatel je oprávněn mít nezletilé v péči každý lichý týden v roce od středy po skončení předškolního vzdělávání do neděle 17:00 hod., s tím, že matka vždy ve středu odveze a předá děti stěžovateli v místě jeho bydliště a v neděli stěžovatel nezletilé odveze a předá matce v místě jejího bydliště (výrok II.). Ani jednomu z rodičů soud výživné nestanovil (výrok III.). Výrokem IV. soud upravil péči rodičů o nezletilé pro období vánočních a velikonočních svátků a jarních a letních prázdnin. Telefonní, elektronické a skypové kontakty nezletilých s rodičem, v jehož péči zrovna nejsou, soud neupravil (výrok V.). Soud uložil rodičům nezletilých povinnost účastnit se po dobu 3 měsíců od právní moci rozsudku rodinné terapie za účelem zlepšení vzájemné komunikace, uložil jim povinnost setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie za účelem objektivního vyšetření duševního stavu nezletilého D. a uložil jim povinnost do jednoho roku od právní moci rozsudku soud informovat o průběhu shora uvedených terapeutických opatřeních (výrok VI., VII., VIII.). Jako místo trvalého pobytu obou nezletilých soud určil Č., dále určil, že praktickým lékařem obou nezletilých zůstává dětský praktický lékař v Č., a určil, že oba nezletilí budou vykonávat předškolní přípravu formou docházky do mateřské školy v Č., čím ve všech třech případech nahradil souhlas otce (výrok IX., X., XI.). Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že se Českému státu nepřiznává náhrada nákladů spočívajících ve znalečném a vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku ve smyslu §162 odst. 2 o.s.ř. (výrok XII., XIII., XIV.).
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č.j. 58 Co 445/2017-1724, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích o výchově a styku, když soud nezletilé svěřil do střídavé péče obou rodičů tak, že v péči stěžovatele budou v každém lichém týdnu v roce od středy 17:00 hod. do neděle 17:00 hod. a v péči matky budou v každém celém sudém týdnu v roce a v navazujícím lichém týdnu do středy do 17:00 hod. s tím, že předání nezletilých proběhne vždy v místě bydliště toho z rodičů, v jehož péči se k okamžiku předání nacházejí (výrok I.). Výroky II., III., IV., V. a VI. soud dále upravil péči o nezletilé v období vánočních a velikonočních svátků a jarních a letních prázdnin. Ve výrocích o telefonických, elektronických a skype kontaktech, o určení místa trvalého pobytu nezletilých, praktického lékaře nezletilých, předškolního zařízení nezletilých a předběžné vykonatelnosti rozsudku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok VII.). Výrok o rodinné terapii byl změněn konkretizací osoby psychologa, u kterého terapie probíhá a výrok o informační povinnosti byl potvrzen ve vztahu k tomuto terapeutickému opatření (výrok VIII.). Ve výroku o výživném, ve výroku o povinnosti setkat se s odborníkem v oboru pedopsychologie a související informační povinnosti, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (výrok IX.).
II.
Ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel nejprve podrobně rekapituluje skutkové okolnosti případu, dosavadní průběh řízení a jednotlivá rozhodnutí týkající se nezletilých vydaná od roku 2015 do současnosti. Konkrétně pak ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 8. 2017, č.j. 9 P 178/2014-1546, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č.j. 58 Co 445/2017-1724. Těmito rozsudky měly být dle stěžovatele porušeny jeho základní práva a svobody zaručené čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1, čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 odst. 4 a dále čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a porušena měla být také Úmluva o právech dítěte.
V rámci namítaného porušení práva na rodinný život stěžovatel brojí proti neproporcionálnímu rozsahu péče o nezletilé a proti určení místa trvalého pobytu, praktického lékaře a předškolního zařízení nezletilých v Č. Stěžovatel má za to, že jej rozhodnutí významně vylučují z jeho rodičovských práv, omezují jeho kontakt s nezletilými a znemožňují mu pečovat o ně v rovnoměrném rozsahu jako matka. Obecným soudům taktéž vytýká, že fakticky posvětily jednání matky, která se spolu s nezletilými jednostranně a bez jeho souhlasu přestěhovala z P. do Č., čímž jej vyloučila z rozhodování o tom, kde budou nezletilí bydlet, kde budou registrováni k lékaři a kde budou chodit do školky a v budoucnu i do školy. Takový postup je dle stěžovatele také v rozporu se zájmy nezletilých, jelikož jejich kontakt s ním a s ostatními členy rodiny z jeho strany tím byl významně narušen.
V kontextu namítaného porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel soudům vedle toho, že proces nebyl veden v přiměřené lhůtě, vytýká také to, že proces nebyl projednán nezávislým a nestranným soudem. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 podle něj nevedla opatrovnické řízení a nerozhodovala v meritu věci nezávisle a nestranně. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na dvě kárná řízení zahájená na základě jeho podnětů s tím, že soudkyně měla být z projednání a rozhodnutí věci vyloučena z důvodu pochybností o její nepodjatosti. Neobjektivní a zaujaté odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak stěžovatel vnímá jako evidentní "zúčtování" se svou osobou.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jelikož stěžovatel napadá v petitu ústavní stížnosti rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 8. 2017, č.j. 9 P 178/2014-1546, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č.j. 58 Co 445/2017-1724, jako celek, je předně nutno uvést, že v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve zbylé části vzal Ústavní soud v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 8. 2017, č.j. 9 P 178/2014-1546, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č.j. 58 Co 445/2017-1724, vyplývá, že soudy ve věci provedly obsáhlé dokazování. Ke svému rozhodnutí dospěly na základě výpovědí obou rodičů, znaleckého posudku předloženého stěžovatelem, znaleckého posudku soudem ustanovených znalců z oboru zdravotnictví - psychiatrie a klinické psychologie, odborného posouzení obou znaleckých posudků předloženého matkou, výpovědí jednotlivých znalců, početných zpráv, záznamů, protokolů a sdělení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, potvrzení a zpráv praktického ošetřujícího lékaře nezletilých, emailové a jiné korespondence rodičů a jejich právních zástupců, zpráv mateřské školy, zpráv psychologů a řady dalších listinných důkazů. Jednotlivé důkazy jsou podrobně rekapitulovány zejména na s. 3-32 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a na s. 11 rozsudku Městského soudu v Praze.
Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že postupné rozšiřování intervalů péče o nezletilé ze strany stěžovatele v průběhu řízení odráželo především ústup významu kojení u nezletilého J. a současně odpovídalo snaze nenarušit vztah sourozenců jejich vzájemným odloučením. Odvolací soud následně svěřil nezletilé do střídavé péče obou rodičů a rozhodl, že v péči matky budou nezletilí v každém sudém týdnu v roce a v navazujícím lichém týdnu do středy do 17:00 hod. a v péči stěžovatele budou v každém lichém týdnu v roce od středy 17:00 hod. do neděle 17:00 hod.
K námitkám stěžovatele stran asymetrické střídavé péče je třeba uvést, že odvolací soud zdůvodnil, proč nepřistoupil k úpravě střídavé péče s týdenním intervalem střídání. V této souvislosti poukázal zejména na závěry znaleckého posudku soudem ustanovených znalců a sdělení nezletilého D., které učinil v rámci tohoto znaleckého vyšetření. Z rekapitulace znaleckého posudku obsažené v odůvodnění usnesení soudu první stupně vyplývá, že znalci prozatím doporučují asymetrickou střídavou péči v intervalu, který zvolil odvolací soud, jelikož toto řešení vyhovuje nezletilému D. a současně odpovídá i potřebám nezletilého J., pro kterého by vzhledem k dosud nízkému věku mohlo být delší odloučení od matky příliš zatěžující a náhlá změna režimu traumatizující. Kromě věku nezletilých (v době rozhodování odvolacího soudu bylo nezletilému D. pět let a nezletilému J. byly tři roky) odvolací soud upozornil také na význam potřeby zachování a rozvoje jejich vzájemného sourozeneckého vztahu. Odvolací soud i soud prvního stupně pak shodně upozornily také na to, že rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" s tím, že rovnoměrné střídavé péče bude, budou-li k tomu dány podmínky, eventuálně možné dosáhnout v budoucnu.
Přestože primární východisko představuje nepochybně premisa, že v nejlepším zájmu dítěte obecně je, aby bylo v péči obou rodičů, neznamená to automaticky bezvýhradnou preferenci střídavé péče a jejího rovnoměrného rozvržení mezi oba rodiče. Pokud je to vzhledem ke specifikům jednotlivých případů potřebné, soudy mohou (a musí) zvolit i jinou úpravu co nejvhodněji reflektující dosavadní vývoj a momentální stav rodinné situace a především zájem nezletilých dětí. V dané věci lze přitom konstatovat, že odvolacím soudem zvolený způsob uspořádání péče o nezletilé tyto požadavky aktuálně zohledňuje. Nezletilým současně umožňuje získávat životní zkušenosti v rámci soužití s každým z rodičů a stěžovateli umožňuje o nezletilé část týdne osobně pečovat a podílet se tak na jejich volnočasových aktivitách i každodenních záležitostech. Je přitom zřejmé, že v rámci budoucího posuzování nejvhodnějšího možného uspořádání péče o nezletilé bude nezbytné zohlednit jak zkušenosti nezletilých se současným režimem, tak jejich zvyšující se věk, nástup nezletilého D. do první třídy i dobu, která již uplynula od zpracování znaleckého posudku.
Pokud jde o určení místa trvalého pobytu, předškolního zařízení a praktického lékaře nezletilých v Č., nezbývá než souhlasit s odvolacím soudem, že taková úprava je logickým důsledkem svěření nezletilých do asymetrické střídavé péče rodičů, jelikož je v zájmu nezletilých navštěvovat předškolní zařízení i praktického lékaře v tom místě, kde v rozmezí dvou týdnů momentálně tráví větší časový úsek. V souvislosti s přestěhováním matky nezletilých z P. do Č. přitom soud prvního stupně poukázal na fakt, že rodiče žili v nesezdaném partnerském vztahu, již před jejím odstěhováním nevedli společnou domácnost, a do Č., kde má rodinné zázemí, se matka odstěhovala bezprostředně po porodu nezletilého J.
Stěžovatel namítá, že soudy tuto skutečnost (tj. jednostranné rozhodnutí matky přestěhovat se i s dětmi na vzdálenost 150 km) ve svých rozhodnutích nijak nezohlednily a nekompenzovaly v rámci úpravy předávání nezletilých, když má za to, že veškerou dopravu by měl zajišťovat ten z rodičů, který se přestěhoval. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud uvedl, že jednostranná změna bydliště dítěte je okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku, a to například tím, že k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte, přičemž pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody. Stěžovatel však přehlíží, že v dané věci bylo dítě svěřeno do péče matky, která opustila společnou domácnost a odstěhovala se z původního bydliště, zatímco otci byl určen styk toliko v řádu hodin každou lichou sobotu. Jednalo se tedy o případ, který se v tomto ohledu od nynější situace stěžovatele odlišuje.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 pak Ústavní soud konstatoval, že v zájmu rovnoměrného vyvážení překážek spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost považuje za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Z toho důvodu by obecné soudy měly postupovat při rozvržení povinností spojených se stykem minimálně tak, aby rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou. Oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, v místě jeho bydliště. Ústavní soud dovodil, že uvedeným (a obecnými soudy používaným) postupem jsou negativa spojená s realizací styku rozvržena mezi oba rodiče, a výhodou takového postupu je, že oba rodiče musí vynaložit na realizaci styku nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž musí na překonání vzdálenosti vynaložit svou energii a čas.
Jestliže v nyní projednávaném případě odvolací soud nezletilé svěřil do střídavé péče obou rodičů a stanovil, že předání nezletilých proběhne vždy v místě bydliště toho z rodičů, v jehož péči se k okamžiku předání nacházejí, Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by takové rozhodnutí bylo nespravedlivé, když toto řešení naopak považuje za racionální výsledek snahy nalézt takové řešení, které přispěje k rozložení negativ a zátěže spojené s rozpadem rodiny rovnoměrně mezi oba rodiče.
Stěžovatel zpochybňuje také nestrannost samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7. Vznesenou námitkou podjatosti této soudkyně se přitom odvolací soud zabýval a shledal ji nedůvodnou. Poukázal na soudkyní deklarovanou absenci osobního vztahu k účastníkům řízení, jejich zástupcům i projednávané věci, jakož i na to, že samotný způsob vedení řízení důvod k pochybnostem o podjatosti nezakládá.
V ústavní stížnosti v tomto směru stěžovatel argumentuje vyjádřením předsedy Obvodního soudu pro Prahu 7 ke stížnostem stěžovatele na tuto soudkyni a kárnými řízeními zahájenými na základě jeho podnětů. Jak Ústavní soud zjistil z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018, č.j. 11 Kss 5/2017-139, kárný senát předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 7 coby kárnému navrhovateli nepřisvědčil, když naopak konstatoval, že konkrétní výroky vytýkané soudkyni za problematické nepovažuje, uzavřel, že posuzované výroky neměly bez dalšího potenciál vyvolat pochybnosti o tom, že kárně obviněná soudkyně zachovává v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 9 P 178/2014 nestrannost a dospěl k závěru, že vytýkaná jednání kárným proviněním nejsou (blíže viz zejména bod 43.-47. rozhodnutí). V podrobnostech tak postačí odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu, jelikož důvody, pro které by v kontextu stěžovatelovy námitky podjatosti bylo nezbytné tyto závěry zpochybnit, Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také existenci průtahů v řízení. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že plynutí času může mít v rodinně právních věcech dalekosáhlé důsledky, je třeba připomenout, že předmětem řízení jsou (i vzhledem k petitu ústavní stížnosti) rozhodnutí obecných soudů, která již ve věci byla vydána. Námitka průtahů přitom už z podstaty věci nemůže být důvodem kasace těchto rozhodnutí. I kdyby totiž snad Ústavní soud stěžovateli přisvědčil a v důsledku tvrzených průtahů napadená rozhodnutí zrušil, konečné rozhodnutí by se tím pouze oddálilo a Ústavní soud by fakticky způsobil další prodlužování daného řízení [k rozhodování Ústavního soudu o průtazích v řízení srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/16 ze dne 4. 10. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 2194/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 776/16 ze dne 6. 6. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1444/17 ze dne 18. 7. 2017 aj.]. V obecné rovině lze pak stěžovatele odkázat na případné uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Nedostatky relevantní z hlediska kautel ústavního práva odůvodňující zrušení napadených rozsudků tedy Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, nebo že na základě tohoto hodnocení dospěje k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy vycházely z provedeného dokazování, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také adekvátně odůvodnily. Nejlepšímu zájmu nezletilých byla věnována potřebná pozornost a způsob jeho vymezení nelze v daném případě považovat za ústavně nekonformní.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta z části jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Závěrem považuje Ústavní soud za důležité uvést, že vlastní přínos rodičů pro bezproblémové fungování rodinných vztahů nelze ani při nejlepší vůli zcela nahradit v rámci soudního rozhodování. Z tohoto důvodu si Ústavní soud dovoluje na oba rodiče apelovat, aby se ke stabilizaci rodinné situace snažili přispět především vlastními postoji a respektujícím přístupem a aby se za účelem dosažení alespoň minimálních oboustranně přijatelných kompromisů pokusili zvýšit své úsilí při hledání vzájemné shody ve věcech výchovy svých nezletilých dětí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu