ECLI:CZ:US:2018:1.US.1383.18.1
sp. zn. I. ÚS 1383/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti NURA s.r.o., se sídlem Lipová 622/1, Aš, zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, LL.M., advokátem se sídlem Jaltská 1, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017 č. j. 1 Afs 16/2017-43 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2017 č. j. 57 Af 17/2015-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví označeným rozsudkům správních soudů, ve které požaduje jejich zrušení. Tvrdí, že rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy. K zásahu do práv stěžovatelky mělo dojít v důsledku jednostranného a vágního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se přiklonil k předchozí argumentaci orgánů finanční správy v neprospěch stěžovatelky a podle jejích tvrzení popřel skutečnosti svědčící naopak v její prospěch. Podle stěžovatelky postupoval Nejvyšší správní soud zcela v rozporu s procesní zásadou volného hodnocení důkazů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Aši vydal na základě vytýkacího řízení platební výměry č. j. 27879/10/124970402112 a 27885/10/124970402112 ze dne 29. 11. 2010, kterými vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za prosinec 2009 a leden 2010. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání k Finančnímu ředitelství v Plzni, které bylo zamítnuto rozhodnutím č. j. 9037/11-1300-401087 a 9039/11-1300-401087 ze dne 21. 12. 2011. Stěžovatelka se dále bránila žalobou u Krajského soudu v Plzni, který jí vyhověl a obě rozhodnutí pro vady řízení zrušil (rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 č. j. 57 Af 7/2012-68). O věci následně nově rozhodlo (díky reorganizaci finanční správy) Odvolací finanční ředitelství, které doplnilo dokazování a v zásadě potvrdilo původní platební výměry Finančního úřadu v Aši (rozhodnutím č. j. 15132/15/5300-22443-711513 ze dne 19. 5. 2015). Stěžovatelka se znovu proti tomuto závěru bránila správní žalobou a opět uspěla. Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 57 Af 17/2015-112 ze dne 8. 11. 2016 rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil s poukazem na vady řízení a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství podalo proti tomuto rozsudku kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil podle §110 odst. 1, věty první s. ř. s. Krajský soud v Plzni, vázaný názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.), pak žalobu stěžovatelky zamítl.
Klíčovou se jevilo posouzení otázky, zda stěžovatelka mohla a měla vzhledem k okolnostem případu vědět, že se účastní podvodu na DPH (v judikatuře označován synonymně také jako kolotočový podvod či karuselový podvod). Nejvyšší správní soud v tomto případě dal za pravdu argumentaci Odvolacího finančního ředitelství. Jeho konkluze ohledně podvodu na DPH vycházejí z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též "SDEU"), který dospěl k závěru, že "pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, je věcí vnitrostátního soudu odmítnout takové osobě povinné k dani přiznat nárok na odpočet" (např. rozsudek SDEU ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 Axel Kittel proti Belgii a C-440/04 Belgie proti Recolta Recycling SPRL, odst. 61). Koncept vychází z toho, že v případě uplatňování nároku na odpočet DPH je namístě předchozí opatrnost daňového subjektu. Pokud daňový subjekt nepřijme veškerá opatření, která by od něj bylo možné v takovém případě rozumně požadovat, aby při svojí činnosti - byť i neúmyslně - nenapomohl v důsledku svého laxního přístupu daňovým podvodům (a tyto objektivní okolnosti správce daně prokáže), pak mu nevzniká nárok na odpočet DPH. Není přitom vůbec rozhodující, zda sám získal z podvodného jednání prospěch. Takový závěr je podle kasačního soudu v souladu s cílem unijní i vnitrostátní právní úpravy DPH minimalizovat daňové podvody a daňové úniky, jakož i s ústavním pořádkem České republiky. Posuzování podvodu v daňovém řízení je podle kasačního soudu zcela autonomní a nezávislé na kritériích trestního práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. V daném případě přísluší primárně správním soudům, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován či odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního poměru či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné. Právě Nejvyšší správní soud je zejména povolán k tomu, aby ve sféře podústavního práva korigoval a sjednocoval činnost krajských soudů a nepřímo i správních orgánů (srov. §12 s. ř. s.). Ve svém rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, že v případě stěžovatelky byly dány objektivní okolnosti, které vedly k závěru, že mohla vědět - pokud by jednala s náležitou péčí a ostražitostí - že jednání M. K. není standardní a je spojeno s podvodem na DPH na vstupu. Nemá relevanci fakt, že plátce DPH, který ji měl odvést, trpěl v inkriminované době duševní poruchou, kvůli které nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a která ho tudíž zbavila odpovědnosti za jeho jednání, pokud odpovědný daňový subjekt mohl při běžně očekávatelné (náležité) opatrnosti daňovému podvodu předejít. Podle znaleckého posudku měl plátce DPH duševní problémy, které mu neumožňovaly chápat objektivní realitu a řešit své pracovní záležitosti již od července 2008, tedy by si jich za rok a půl měla stěžovatelka při náležité obezřetnosti všimnout (s M. K. přicházela pravidelně do styku) a zohlednit to při své další spolupráci s plátcem. Ústavní soud poukazuje na to, že argumentace stěžovatelky, že obdobným (nedostatečně obezřetným) způsobem jednala se svým smluvním partnerem běžně a dlouhodobě, jí nemůže být ku prospěchu.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vyšel z poměrně bohaté judikatury SDEU (kromě výše uvedených rozsudků dále srov. též rozsudek ze dne 12. 1. 2006 ve spojených věcech C-354/03 Optigen Ltd, C-355/03 Fulcrum Electronics Ltd a C-484/03 Bond House Systems Ltd proti Commissioners of Customs & Excise nebo rozsudek ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 Mahagében Kft proti Nemzeti Adó-és Vámhivatal Dél-dunántúli Regionális Adó Főigazgatósága a C-142/11 Péter Dávid proti Nemzeti Adó-és Vámhivatal Észak-alföldi Regionális Adó Főigazgatósága), kterou již dříve ve svých rozhodnutích reflektoval (např. rozsudky č. j. 2 Afs 177/2006-61, 9 Afs 67/2007-147, 9 Afs 44/2011-343, 1 Afs 26/2012-34, 7 Afs 80/2012-27 nebo 1 Afs 219/2014-52). Jeho závěry jsou rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 2928/10, IV. ÚS 1885/10, III. ÚS 3587/10 či II. ÚS 296/12). Stejně tak kasační soud podrobně rozvedl, proč nesouhlasí se závěry, ke kterým dospěl v předchozím řízení krajský soud. Jeho rozsudek je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Jednotlivé důkazy hodnotil s náležitou péčí jednotlivě i ve vzájemných vazbách, aby dosáhl spravedlivého řešení věci.
Obsahem práva na spravedlivý (řádný) proces je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2049/16).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu