ECLI:CZ:US:2018:1.US.26.17.1
sp. zn. I. ÚS 26/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Mgr. Nikol Eiseltové, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 83 Nc 725/2016-338 ze dne 31. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí, jakož i soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 0 Nc 8214/2016, Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením krajský soud nevyhověl námitce podjatosti stěžovatelky na vyloučení soudkyně Mgr. Martiny Fendrychové rozhodující v opatrovnické věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod výše uvedenou spisovou značkou a rozhodl, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí dané věci.
Proti uvedenému procesnímu rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Tvrdí, že o námitce podjatosti vznesené proti soudkyni Okresního soudu v České Lípě, rozhodující ve věci výkonu rozhodnutí, rozhodl vyloučený soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, který je druhem soudkyně, což v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu ústavně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)].
Ústavní soud obecně v případech rozhodnutí o námitce podjatosti judikuje, že vydáním takového usnesení o (ne)vyloučení soudce řízení jako celek nekončí a dotčenému účastníkovi řízení jsou nadále k dispozici další prostředky podle občanského soudního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (srov. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2237/16, IV. ÚS 3454/16, IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj.). Výjimkou z tohoto pravidla by mohl být pouze exces, kdy řízení u nadřízeného soudu rozhodujícího o vznesené námitce podjatosti je stiženo vážným pochybením citelně zasahujícím do práva na spravedlivý proces daného účastníka. Takovým zásahem by mohla být i situace, kdy o podjatosti soudce (spolu)rozhoduje soudce, u nějž samotného vyvstávají pochybnosti o jeho podjatosti, popřípadě který byl vyloučen.
V posuzované věci však Ústavní soud tvrzení stěžovatelky o vyloučeném soudci krajského soudu nepřisvědčil. Je tomu tak proto, že právní zástupce stěžovatelky byl přípisem krajského soudu (č. l. 332) vyrozuměn o tom, že krajský soud vyřizuje jednak odvolání stěžovatelky proti rozsudku shora jmenovaného okresního soudu ve věci péče a výživy nezletilé před a po rozvodu manželství rodičů, jednak stěžovatelčinu námitku podjatosti soudkyně Mgr. M. Fendrychové v řízení o výkonu rozhodnutí. V přípisu krajský soud dále uvedl, že v obou věcech přísluší rozhodovat odvolacímu senátu 83 Co, jehož předsedou je právě Mgr. M. Marek, který má být dle stěžovatelky v družském poměru k soudkyni okresního soudu. V této souvislosti krajský soud vyzval právního zástupce stěžovatelky, aby krajskému soudu sdělil, zda stěžovatelka namítá, že předseda senátu 83 Co je vyloučen z projednávání a rozhodnutí uvedených věcí a zda se zde jedná o shodné důvody, které již byly uplatněny v odvolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu o nařízení předběžného opatření. Nato zareagoval právní zástupce podáním (č. l. 335), v němž namítl vyloučení předsedy senátu 83 Co z rozhodování o odvolání stěžovatelky proti rozsudku ve věci samé a rozvedl své důvody. Řízení o námitce podjatosti nezmínil. Z toho důvodu postupoval krajský soud tak, že o námitce podjatosti soudkyně Mgr. M. Fendrychové v řízení o výkonu rozhodnutí rozhodl v senátu 83 Co v předem avizovaném složení nyní napadeným usnesením, kdežto námitku podjatosti směřovanou proti předsedovi senátu 83 Co ve věci odvolání proti rozsudku okresního soudu postoupil k posouzení Vrchnímu soudu v Praze, který soudce Mgr. M. Marka vyloučil z projednávání a rozhodování dané věci, a to usnesením č. j. Nco 135/2016-342 ze dne 30. 12. 2016. Z uvedeného je patrné, že stěžovatelka nevyužila procesní prostor, který jí byl k dispozici a svým, z nynějšího pohledu nešťastným, ale jednoznačným upřesněním své námitky podjatosti zavdala příčinu k dvojímu rozhodování soudů. Proto také o tom, zda předseda senátu 83 Co je podjatý i v případě rozhodování o podjatosti soudkyně Mgr. M. Fendrychové, již vrchní soud nerozhodoval. Stěžovatelka se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila jasně a soudy se dle toho patřičně zachovaly. Vytýkat jim porušení práva na spravedlivý proces tudíž Ústavní soud za uvedených okolností nemůže.
Ve světle řečeného tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Na závěr se sluší dodat, že Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského i okresního soudu, z nichž se ovšem podávají tytéž skutečnosti, které jsou zachyceny ve spisovém materiálu, proto z nich nevycházel a nezasílal je ani stěžovatelce k vyjádření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj