ECLI:CZ:US:2018:1.US.3048.18.1
sp. zn. I. ÚS 3048/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Bažanta, zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 731/2018-236 ze dne 6. června 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 250/2017-191 ze dne 25. září 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 1/2016-168 ze dne 6. dubna 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhal na vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 754 400 Kč jako náhrady škody vzniklé mu v důsledku dvou nezákonných rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. Krajský soud jimi změnil usnesení soudního exekutora, kterým byl žalobci udělen příklep na vydražených nemovitých věcech tak, že se příklep neuděluje. Obě rozhodnutí Krajského soudu byla zrušena Nejvyšším soudem a teprve třetím rozhodnutím, usnesením z roku 2013, krajský soud usnesení soudního exekutora z roku 2006 potvrdil. V důsledku toho stěžovatel údajně nemohl pronajímat byt, který se ve vydražené nemovitosti nacházel. Obvodní soud žalobu zamítl s tím, že stěžovatel v průběhu řízení neprokázal ušlý zisk ztrátou konkrétního záměru pronajmutí bytu. Existencí konkrétního záměru stěžovatel začal argumentovat až v řízení před soudem, nikoliv již při jednání s vedlejší účastnicí, a to až v návaznosti na procesní vývoj - obranu vedlejší účastnice. S ohledem na okolnosti případu soud stěžovateli neuvěřil, že konkrétní záměr byl v minulosti dán a nezákonnými rozhodnutími byl zmařen.
2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil s tím, že skutkové závěry obvodního soudu jsou přiléhavé na vývoj argumentace stěžovatele a jím předložené důkazy. Pokud by stěžovatelem prosazované skutečnosti vypovídající o existenci konkrétního záměru byly dány již od počátku, nebyl důvod původně uplatnit právně nedostatečná obecná tvrzení a ta následně podle vývoje ve věci měnit. Dodatečné předložení konkrétních důkazů bylo nelogické a s ohledem na okolnosti i nedůvěryhodné (stěžovatel škodu původně dovozoval ze znaleckého posudku o obvyklém nájemném, přestože měl existovat konkrétní záměr nájmu, údajný nájemce jako svědek je v blízkém vztahu ke stěžovateli a ekonomicky jeho tvrzený záměr najmout si byt od stěžovatele nedává smysl).
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s tím, že představuje pouze polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, předložené právní otázky pak stěžovatel založil právě na vlastní verzi skutkového stavu.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, městského i obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Tato porušení stěžovatel spatřoval v tom, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl dovolání jako polemizující se skutkovým stavem, přestože stěžovatel pouze žádal, aby příčinná souvislost byla hodnocena podle obvyklého stavu věcí. Stávající judikatura nelogicky vychází z toho, že k prokázání příčinné souvislosti již musí existovat konkrétní záměr, což však neodpovídá realitě nájemního bydlení - před nabytím vlastnického práva není důvod mít konkrétního zájemce. Naopak ve věci nebylo pochyb, že nemovitost byla dobře pronajmutelná a nešlo tak o hypotetický záměr. Dále stěžovatel namítal, že předloženými důkazy bezpochyby prokázal, že existoval konkrétní záměr pronájmu.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i dovoláním stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) dospěl k zavěru, že (1) odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; (2) Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jeho dovolání je tak po právu odmítnuto, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; (3) Předpoklady přípustnosti dovolání mohou být vymezeny nikoliv pouze ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, ale též vůči ustálené judikatuře Ústavního soudu.
7. Ústavní soud proto nejprve hodnotil, zda Nejvyšší soud neodmítl dovolání neoprávněně: pokud stěžovatel podal včasné a bezvadné dovolání, postupem Nejvyššího soudu by mu byl odepřen přístup k soudu. Pokud stěžovatel podal vadné dovolání, které bylo po právu odmítnuto, nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Nebylo by tak prostoru pro zkoumání námitek směřujících k meritornímu posouzení věci nalézacím a odvolacím soudem.
8. Z dovolání stěžovatele Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud neuvedl, zda dovolání odmítá jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, nebo jako vadné (ke kritice takového postupu srov. odst. 47 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). S ohledem na text dovolání i napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze dospět k závěru, že jde o odmítnutí pro nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu s tím, že stěžovatel předložil pouze skutkové, nikoliv právní otázky (odst. 50 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel totiž spatřoval naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že předložená právní otázka nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena, resp. má být vyřešena jinak (zřejmě jinak než ji vyřešil odvolací soud, což požadavkům §237 občanského soudního řádu zjevně neodpovídá, srov. odst. 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 1068/14 ze dne 6. 11. 2014). Jaká právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, stěžovatel v dovolání neuvádí: zřejmě míní otázku, jaké okolnosti jsou relevantní k prokázání ušlého zisku (odkazy na "okolnosti reálného života", "postup zcela obvyklý, vžitý na realitním trhu" aj.), jasně ji však neformuluje. Dále pak stěžovatel tvrdil, že skutkově prokázal existenci konkrétního záměru pronájmu.
9. Odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. S ohledem na to, že stěžovatel v dovolacím řízení řádně neuplatnil právní otázky, ale pouze otázky skutkové, lze se ve vztahu k rozhodnutí městského i obvodního soudu zabývat právě pouze otázkami skutkovými, neboť dovolání nebylo ve vztahu k otázkám právním účinně vyčerpáno (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Z hlediska skutkových zjištění obvodního soudu akceptovaných soudem krajským pak lze konstatovat, že stěžovatel pouze předkládá vlastní verzi skutkového stavu z hlediska věrohodnosti jím předložených důkazů. Ústavní soud však setrvale vychází z toho, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
12. V posuzované věci důvod pro takový postup dán není. Nedodržení zásad dokazování stěžovatel prakticky netvrdil (skutečnost, že soud z konkrétních důvodů neuvěřil důkazu předloženému dodatečně, byť ještě včas z hlediska koncentrace řízení, vadou není). Napadená rozhodnutí pak předkládají skutková zjištění logicky přijatelná s ohledem na výslovně uvedený způsob a důvody hodnocení, přičemž právní závěry podrobně popsaným skutkovým zjištěním a souvisejícím úvahám odpovídají [usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)].
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu