ECLI:CZ:US:2018:1.US.3378.18.1
sp. zn. I. ÚS 3378/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem Podhorská 28, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 PP 52/2018-18 ze dne 19. 7. 2018 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 55 To 324/2018-32 ze dne 9. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením č. j. 55 To 324/2018-32 ze dne 9. 8. 2018 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále též "krajský soud"), jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 PP 52/2018-18 ze dne 19. 7. 2018. Posledně zmíněným rozhodnutím byla dříve zamítnuta žádost stěžovatele o jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 32/2015 ze dne 10. 6. 2015 a rozsudkem téhož soudu sp. zn. 2 T 33/2016 ze dne 3. 10. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 562/2016 ze dne 27. 12. 2016. Oba soudy dospěly po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatel nesplňuje dvě ze tří podmínek pro podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když jednak svým přístupem k výkonu trestu doposud jednoznačně neprokázal, že se polepšil, a dále ani existenci předpokladu toho, že do budoucna povede řádný život.
Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti podrobil kritice odůvodnění obecných soudů, které své závěry ohledně naplnění podmínky vedení řádného života opíraly nepřípustně v podstatě toliko o jeho trestní minulost, čímž měly porušit zásadu zákazu dvojího přičítání. Krajský soud krom toho podle stěžovatele nerespektoval princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, jestliže projednal stížnost v neveřejném zasedání bez jeho účasti, čímž mu znemožnil vyjádřit se osobně k předmětné věci a důkazům založeným ve spise. Stěžovatel konečně krajskému soudu vytkl, že pouze mechanicky zrekapituloval právní závěry soudu prvního stupně, aniž by sám blíže uvážil, zda objektivně došlo k naplnění podmínek pro jeho podmínečné propuštění z výkonu trestu.
Pro úplnost je možno uvést, že po zahájení řízení Ústavní soud obdržel od stěžovatele přípis nazvaný "ústavní stížnost", který ovšem nebyl sepsán jeho právním zástupcem ve smyslu §30 zákona o Ústavním soudu, tudíž Ústavní soud nebyl oprávněn ani povinen se jeho obsahem zabývat.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 991/15 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 55/16 ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017, z poslední doby pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2276/18 ze dne 16. 10. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených předpokladů mimořádným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Jinými slovy, užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické. Je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda podmínky pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že tomu tak není, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy výklad obecných soudů je poznamenán zjevným faktickým omylem či excesem logickým (vnitřním rozporem), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
Podmíněné propuštění je podle trestního zákoníku spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel dle závěrů obecných soudů naplnil pouze jednu z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu. Pokud jde o posouzení druhé zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tj. prokázání polepšení ve výkonu trestu, obecné soudy uzavřely, že celkové hodnocení stěžovatele je průměrné, neboť nijak nevybočuje z řady odsouzených zařazených do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, do níž byl navíc přeřazen teprve nedávno (v dubnu 2018, přestože trest vykonává od 8. 10. 2015). Bylo též zohledněno, že stěžovatel za celou dobu výkonu trestu odnětí svobody získal toliko 5 kázeňských odměn. I s ohledem na trestní minulost stěžovatele (je to již jeho pátý nepodmíněný trest odnětí svobody) nepovažovaly proto obecné soudy za dostatečně prokázané, že by došlo k jeho reálné nápravě. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z ústavně právního hlediska co vytknout. Podobně jako obecné soudy rovněž Ústavní soud chápe "nápravu" nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, nýbrž musí jít o skutečné změny v jeho chování (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3024/16 ze dne 11. 10. 2016). "Jinými slovy řečeno, otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje. Závěr soudce musí být v obdobných případech především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele." (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 279/14 ze dne 29. 1. 2014). V daném případě je přitom z rozhodnutí obecných soudů možno implicitně dovodit, že u stěžovatele nezjistily takový osobnostní posun, který by svědčil o tom, že to se svou nápravou myslí vážně. Ve světle dřívější judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016) je v tomto ohledu navíc podstatné, že napadená rozhodnutí nevylučují možnost učinění odlišného závěru v budoucnu v případě, že stěžovatel ve svém úsilí o nápravu, zahrnujícím nadále vzorný přístup k výkonu trestu, nepoleví. Dlužno dodat, že v případě budoucího rozhodování o žádostech stěžovatele o podmíněné propuštění za současného zachování důkazně podložené pozitivní tendence u hodnocení stěžovatele bude s plynoucím časem docházet k vychýlení ve prospěch splnění druhé podmínky stanovené trestním zákoníkem pro podmíněné propuštění a soudy budou muset stále pečlivěji odůvodňovat, z čeho dovodily případné nesplnění této podmínky a formulovat vodítka pro odsouzeného tak, aby nedošlo k faktickému vyloučení možnosti podmíněného odsouzení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1409/18 ze dne 28. 8. 2018).
Pro tuto chvíli ovšem závěr obecných soudů o nenaplnění druhé podmínky obstojí, a jelikož všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně, je zjevné, že obecné soudy nepochybily, pokud za daných okolností žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítly. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené nepovažoval za nezbytné podrobněji hodnotit způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s naplněním třetí zákonné podmínky, tzn., zda lze očekávat, že odsouzený povede v budoucnu řádný život. Přesto pro účely případného budoucího rozhodování obecných soudů upozorňuje, že není možno vycházet pouze z trestní minulosti odsouzeného [viz nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69)], nýbrž je nutno shromáždit a vyhodnotit všechny dostupné údaje o odsouzeném, včetně aktuálních údajů o stavu jeho nápravy, rodinném a sociálním zázemí, v němž by se nacházel v případě podmíněného propuštění apod. Zamítavé rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění, které by bylo založeno pouze na nesplnění třetí zákonné podmínky, přičemž by reflektovalo výlučně minulé trestní postihy odsouzeného, by naopak bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud dále věnoval pozornost námitce, že postupem stížnostního soudu došlo k porušení zásady kontradiktornosti. Této však nepřisvědčil. Řízení před krajským soudem se vedlo ke stížnosti stěžovatele, nikoliv státního zástupce, přičemž z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se v něm státní zástupce k argumentaci stěžovatele vyjadřoval, čímž by vyvolal potřebu umožnit stěžovateli na takové vyjádření reagovat [srov. k tomu a contrario nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207)]. Stěžovatel měl možnost uvést veškeré argumenty, které považoval za relevantní, ve svém písemném podání, čehož také využil. Dle názoru Ústavního soudu byl stěžovateli v dané situaci vytvořen dostatečný prostor pro vyjádření jeho stanoviska, a tedy nebylo z hlediska respektování práva stěžovatele na soudní ochranu nezbytné nařizovat veřejné zasedání (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2070/14 ze dne 12. 8. 2014).
Zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu