ECLI:CZ:US:2018:1.US.3885.17.1
sp. zn. I. ÚS 3885/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Mgr. Václava Salače, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, 110 00 Praha 1, proti výrokům II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 130/2017-668 ze dne 19. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroků pod body II. a IV. v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ze shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Semilech žalobu na uložení povinnosti státu - Státnímu pozemkovému úřadu - uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu celkem 13 v žalobě blíže specifikovaných pozemků, a to z titulu dosavadního neuspokojení svého restitučního nároku. Stěžovatel během řízení vzal žalobu ve vztahu k některým pozemkům zpět a soud řízení v tomto rozsahu zastavil. Rozsudkem č. j. 8 C 14/2012-610 ze dne 20. 1. 2017 pak Okresní soud v Semilech žalobě ve zbytku zcela vyhověl. O nákladech řízení rozhodl tak, že právo na jejich náhradu protistraně ani vedlejšímu účastníkovi nepřiznal (výrok pod bodem II.). Účastníky i vedlejšího účastníka řízení však soud v poměru jejich úspěchu ve sporu zavázal k úhradě nákladů státu (soudu) na znalečném, z toho stěžovatele ve výši 980 Kč (výrok pod bodem III).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové shora citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu částečně změnil tak, že žalobu ve vztahu ke dvěma pozemkům zamítl, ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok II.). O nákladech státu rozhodl identicky jako soud prvního stupně (výroky IV. a V.). Současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Nákladové výroky v bodech II. a IV. rozsudku odvolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Ústavní soud se ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti výroku II., o nákladech řízení před soudem prvního stupně, nepřípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatel napadl výrok, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na úhradu nákladů řízení. V této souvislosti vyvstává otázka posouzení nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přitom vychází z názoru, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovolání napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení sp. zn. 29 ICdo 34/2013 ze dne 18. 11. 2013, dostupné na elektronické adrese www.nsoud.cz), přičemž stanovení této (hypotetické) výše náhrady nákladů řízení Nejvyšším soudem nemůže Ústavní soud předjímat. Ukáže-li se však posléze, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní (tj. této) ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Uvedené platí v případě stěžovatele tím spíše, že sám je přesvědčen o tom, že mu již soudem prvního stupně měla být přiznána náhrada nákladů řízení v částce přesahující 140 000 Kč, tedy zjevně ve výši přesahující 50 000 Kč. V duchu této zásady postupoval Ústavní soud shodně i v dalších případech, kupř. ve věcech vedených u něj pod sp. zn. I. ÚS 3373/13 (usnesení ze dne 28. 7. 2014, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz), sp. zn. III. ÚS 1640/14 (usnesení ze dne 11. 8. 2014), sp. zn. IV. ÚS 2274/14 (usnesení ze dne 28. 1. 2015), sp. zn. IV. ÚS 3140/15 (usnesení ze dne 26. 11. 2015) či sp. zn. IV. ÚS 1170/16 (usnesení ze dne 18. 5. 2016).
Ústavnímu soudu je zřejmé, že lhůta pro podání dovolání již stěžovateli v mezidobí uplynula, to ovšem již pouhý den po dojití ústavní stížnosti. Ústavní soud proto ani nemohl zavčas reagovat rychlým vyřízením věci tak, aby stěžovatel ještě dovolání podat stačil. Tato situace nicméně nemůže z výše vyložených důvodů ničeho změnit na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti výroku pod bodem II. rozsudku krajského soudu.
Pokud jde o napadený čtvrtý výrok rozsudku krajského soudu, ústavní stížnost proti němu je sice přípustná, ale Ústavní soud dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti. Důvodem je skutečnost, že tímto výrokem byl stěžovatel zavázán k úhradě částky ve výši 980 Kč, kterou je nutno ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takovými nedostatky však napadené rozhodnutí netrpí. Odvolací soud rozhodl v zásadě stejně jako soud prvního stupně a zdůraznil, že zpětvzetí části žaloby v řízení před nalézacím soudem v převážné míře nebylo způsobeno chováním protistrany, ale vlastním rozhodnutím stěžovatele, za které by měl určitou odpovědnost v tomto směru nést, zde v podobě podílu na úhradě nákladů státu (znalečného). Tuto úvahu Ústavní soud za extrémní nepokládá.
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu