ECLI:CZ:US:2018:1.US.4095.17.1
sp. zn. I. ÚS 4095/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel J. B., zastoupený Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2017 č. j. 1 A 1/2014-111 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2017 č. j. 2 As 101/2017-46, spojené s návrhem na zrušení §20 odst. 1 a §76 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §20 odst. 1 a §76 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. prosince 2017 a doplněné podáním dne 28. prosince 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení §20 odst. 1 a §76 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Úřad městské části Praha 8 rozhodnutím ze dne 4. listopadu 2013 č. j. SZ MCP8 99413/2013 zastavil řízení o přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. listopadu 2013, v němž stěžovatel figuroval jako osoba podezřelá z přestupku, a to podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť odpovědnost za přestupek zanikla (§20 odst. 1 zákona o přestupcích). Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní, podané odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 9. ledna 2014 č. j. S-MHMP 1558436/2013 jako nepřípustné s ohledem na ustanovení §76 odst. 3 věty první a contrario zákona o přestupcích.
3. Žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí správních orgánů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2017 č. j. 1 A 1/2014-111 zamítl.
4. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost podanou stěžovatelem proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítl rozsudkem ze dne 20. října 2017 č. j. 2 As 101/2017-46.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 11/2011 nejprve trestní řízení a poté byla věc soudem postoupena k projednání Úřadu městské části Praha 8 a bylo proti němu vedeno řízení o údajném přestupku, kterého se měl dopustit (údajně) násilným útokem vůči strážníku městské policie. Stěžovatel se zastavením řízení o přestupku nesouhlasil.
6. Stěžovatel namítal, že Magistrát hlavního města Prahy jako nadřízený správní orgán sice formálně neporušil zákon (pokud odvolání stěžovatele zamítl jako nepřípustné), přičemž podle jeho názoru jsou aplikovaná ustanovení zákona o přestupcích, která navrhuje zrušit, protiústavní a proto je výsledné správní rozhodnutí materiálně nespravedlivé. Stěžovatel v řízení před Městským soudem v Praze navrhoval, aby soud řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení §20 odst. 1 a §76 odst. 3 zákona o přestupcích. Městský soud v Praze tomuto návrhu nevyhověl, řízení nepřerušil, věc Ústavnímu soudu nepředložil a podanou žalobu zamítl.
7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze proto podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že je osobou veřejně činnou, již od doby disentu (před listopadem 1989) se bezplatně a veřejně angažuje v oblasti ochrany lidských práv, třikrát byl prezidentem republiky navržen na funkci veřejného ochránce práv, v minulosti působil jako zastupitel Městské části Praha 8. K obvinění proti němu pro skutek (jehož spáchání popírá a o jehož spáchání nesvědčí bez důvodných pochybností důkazy obsažené ve spise) a jeho trestnímu stíhání došlo v době, kdy byl navržen prezidentem republiky na funkci veřejného ochránce práv, a celá jeho trestní věc byla široce medializována a stala se široce veřejně známou. Stěžovatel tvrdí (a obsah trestního spisu podle jeho názoru tomu nasvědčuje), že šlo o křivé obvinění, které mělo zlegalizovat vulgární a násilné chování strážníka městské policie vůči stěžovateli. Stěžovatel je pak velmi často v nejrůznějších situacích oslovován různými lidmi a tázán na okolnosti tohoto případu a na výsledek řízení, které proti němu bylo vedeno. Odpověď takovým tazatelům, že řízení bylo zastaveno (jen) z důvodu uplynutí času, ve kterém bylo možné obvinění projednat, nepředstavuje žádnou rehabilitaci stěžovatele, nýbrž zpochybňuje jeho důvěryhodnost před veřejností.
8. Stěžovatel si uvědomuje, že osoby veřejného zájmu musejí snést podrobnější zkoumání svého chování a jednání a jeho kritiku veřejností, avšak rubem takové povinnosti, kterou musejí osoby veřejného zájmu snášet, musí být právo dosáhnout veřejného očištění v případě, kdy se ukáže, že taková kritika byla nepodložená a ke kritizovanému jednání vůbec nedošlo. Podle názoru stěžovatele musí mít v případě trestního obvinění každý toto právo, bez ohledu na to, zda jde o osobu veřejného zájmu nebo ne a jakákoliv jiná úprava je diskriminační a v rozporu s ústavním principem rovnosti v právech, který je vyjádřen v čl. 1 Listiny.
9. Podle tvrzení stěžovatele argumentace vyjádřená v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu nepředstavuje srozumitelné vypořádání se s kasační námitkou stěžovatele, který v kasační stížnosti namítal, že se ocitl v tom, čemu se říká "pohyb v kruhu", neboť dokud nebude rozhodnuto o tom, zda stěžovatel spáchal nebo nespáchal skutek, proti kterému se trestní a poté přestupkové řízení vedlo, nemůže dosáhnout odškodnění za újmu způsobenou mu jeho nedůvodným vedením, avšak vydání tohoto rozhodnutí stěžovatel nemůže dosáhnout, protože řízení o přestupku bylo zastaveno z důvodu prekluze (aniž by stěžovatel jakkoliv svým jednáním nebo opomenutím na vzniku prekluze se podílel). Naopak Nejvyšší správní soud tento "pohyb v kruhu" posvětil a odmítl jej jakkoliv vyřešit, přestože se tohoto řešení stěžovatel domáhal.
10. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2007 č. j. 8 As 17/2007-135 a ze dne 13. 12. 2017 č. j. 1 As 1/2017-65, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2012 sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, na nálezy Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
11. Podle názoru stěžovatele se Nejvyšší správní soud odchýlil od vlastní judikatury (aniž by postupoval podle §17 soudního řádu správního) a předložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu, neboť v jiném svém (dřívějším) rozsudku ze dne 31. května 2007 č. j. 8 As 17/2007-135 uvedl, že pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů. Stěžovatel současně uvedl, že je mu znám rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 1 As 1/2017-64, kterým Nejvyšší správní soud naopak vyhověl (obdobné) kasační stížnosti podané jiným stěžovatelem v obdobné věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
15. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
16. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by závěry ve věci rozhodujících soudů bylo možno označit za nesprávné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala s námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu.
17. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou a stěžovateli vysvětlil, že je třeba souhlasit se stěžovatelem, namítá-li, že postavení osoby obviněné z přestupku je nerovné vůči osobě obviněné (obžalované) z trestného činu co do práva trvat na projednání věci (za účelem svého "očištění") nebo za účelem zastavení řízení z jí příznivějšího důvodu. Vzdor tomu ale nelze presumovat, že každá nerovnost v právním postavení trestně obviněných osob představuje rozpor s ústavním pořádkem. Současně Nejvyšší správní soud připomenul, že mu nepřísluší vyslovovat se k oprávněnosti stěžovatelem vzneseného občanskoprávního nároku, o kterém je vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 309/2013, neboť právě uvedený soud bude jednotlivá zákonná ustanovení vykládat či aplikovat. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
18. Ústavní soud se předmětnou problematikou i v souvislosti s požadavkem na zaplacení náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, opakovaně zabýval a ve svých usneseních (kupř. ze dne 15. května 2001 sp. zn. IV. ÚS 672/2000, ze dne 15. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 3728/11, ze dne 31. října 2017 sp. zn. III. ÚS 2588/17 a ze dne 6. března 2018 sp. zn. II. ÚS 2120/17) konstatoval, že kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit porušení namítaných základních práv, nezjistil. Ke zrušení napadených rozhodnutí přistoupil Ústavní soud v nálezu ze dne 5. května 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 (N 39/36 SbNU 427) a to z důvodu procesních vad, neboť obecné soudy při rozhodování o náhradě škody, spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v přestupkovém řízení, dostatečně nezohlednily skutečnost, že krajský soud závazně deklaroval, že se správní orgány v přestupkovém řízení vedeném proti stěžovateli dopustily procesních pochybení v intenzitě, která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud ani v případě stěžovatele nemá důvod se v tomto případě od svých dříve uvedených závěrů odchylovat.
19. Pokud stěžovatel výslovně odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 1 As 1/2017-65, tento soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2016 č. j. 17 A 79/2016-17, který dospěl k závěru o nedostatku žalobcovy aktivní legitimace a napadené rozhodnutí zrušil právě z důvodu porušení procesních práv žalobce v řízení před správním orgánem. Pokud pak žalobce namítal, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má za každých okolností právo na meritorní rozhodnutí ve věci jeho "trestního obvinění", není možné vykládat předmětné ustanovení Úmluvy tak, že vylučuje možnost smluvního státu právně upravit skončení řízení ve věci trestního obvinění bez toho, aby bylo postaveno na jisto, zda se stal skutek, za který nese obviněný odpovědnost. Podle závěru učiněného Nejvyšším správním soudem má obviněný samozřejmě právo na to, aby proces byl veden spravedlivě, avšak pouze za předpokladu, že takový proces má být vůbec veden. Národní právní úprava podmínek je pak na místě, zejména tam, kde se jedná o řízení ve věcech bagatelních, jimiž přestupkové věci ve srovnání s věcmi projednávanými v trestním řízení nepochybně jsou.
20. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujících soudů sám o sobě není způsobilý založit důvodnost projednávané ústavní stížnosti, pokud soudy postupovaly v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
21. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případ, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
22. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení napadených ustanovení zákona o přestupcích Ústavní soud v souladu se svoji judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu