ECLI:CZ:US:2018:2.US.102.17.1
sp. zn. II. ÚS 102/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BONVER WIN, a. s., sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, v substituci Mgr. Janem Kramperou, advokátem sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 32 Cdo 2081/2016-203, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. 6 Cmo 164/2015-169 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015 č. j. 33 Cm 100/2012-139, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2015 č. j. 33 Cm 100/2012-139 ve výroku I. uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) úrok a úrok z prodlení z částek ve výši a za období specifikované v tomto výroku. Dále zastavil řízení o zaplacení částky 15 000 000 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 2 245 Kč (výrok III.) a "Českému státu" částku 494 410 Kč na soudní poplatek za žalobu (výrok IV.).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 29. 10. 2015 č. j. 6 Cmo 164/2015-169 potvrdil rozsudek městského soudu v napadených výrocích I., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Vrchní soud ve shodě s městským soudem vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla dlužnicí obchodní společnosti PetroJet, s. r. o. z úvěrové smlouvy, jejímž obsahem byla i dohoda o splatnosti a o výši úroků. Vedlejší účastnice řízení pak byla jako správce majetku obchodní společnosti PetroJet, s. r. o. zajištěného v trestním řízení podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 279/2003 Sb."), pověřena jeho vymáháním a byla tak v souladu s právními předpisy a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení aktivně legitimována k podání žaloby.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. 32 Cdo 2081/2016-203 odmítnuto, neboť nebylo přípustné. K námitce stěžovatelky ohledně otázky posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby Nejvyšší soud uvedl, že je nepochybné, že vedlejší účastnice řízení vykonávala správu zajištěného majetku a byla k podání žaloby legitimována rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), policejních orgánů i vrchního státního zastupitelství. Vycházela-li stěžovatelka z jiného skutkového stavu, nezpochybňovala právní posouzení věci. K tomu Nejvyšší soud ještě podotkl, že podle §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 279/2003 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 2015, ten, kdo vykonává správu zajištěného majetku, je povinen tento majetek chránit tím, že průběžně sleduje, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zejména včasným uplatněním a vymáháním práv, která jinak přísluší vlastníku, věřiteli nebo majiteli cenných papírů, zamezovat promlčení nebo zániku těchto práv. V otázce účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem vůči pohledávce vymáhané vedlejší účastnicí řízení pak dovolání stěžovatelky nenaplnilo požadavek určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítala-li stěžovatelka, že se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně požadavků kladených na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, nepovažoval Nejvyšší soud její tvrzení, že rozsudek vrchního soudu neobsahuje řádné odůvodnění, za otázku procesního práva, proto nebyla tato námitka případné vady řízení relevantní. Nadto stěžovatelka neuvedla žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl vrchní soud podle jejího názoru odchýlit. K tomu Nejvyšší soud dodal, že soud je povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 997/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 32 Cdo 3000/2012]. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, vrchní soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje skutkovému stavu a rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí. Brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s tím, že by nevymezila konkrétně právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena a že Nejvyšší soud vyhodnotil otázku právního posouzení jako nové skutkové tvrzení. Dále namítá, že Nejvyšší soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí není dovolacím důvodem a konečně, že nesprávně interpretoval jednu z jí předestřených otázek. Tato jednotlivá pochybení posléze podrobněji v ústavní stížnosti rozebírá. Domnívá se, že její dovolání žádnými nedostatky při vymezení přípustnosti (zejména v otázce posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby a v otázce posouzení účinků inhibitoria) netrpělo, a pokud je Nejvyšší soud odmítl pro vady, postupoval protiústavně. Rovněž se věnuje otázce nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, v jehož absenci spatřuje dovolací důvod. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž absence řádného odůvodnění představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž jakákoliv námitka, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených práv a svobod, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a proto se měl Nejvyšší soud dovoláním věcně zabývat. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká, že nijak nevysvětlil, co je myšleno pod předchozím souhlasem krajského soudu s podáním žaloby. Stěžovatelka konečně namítá i vady rozsudku vrchního soudu, který se nikterak nevypořádal s otázkou zániku práva na uspokojení pohledávky v souvislosti s účinky inhibitoria podle §191 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Vrchnímu soudu vytýká, že se pouze omezil na rekapitulaci obsahu rozhodnutí městského soudu a otázkou stěžovatelky ohledně zániku práva a účinků inhibitoria se nikterak nezabýval.
6. V přípisu ze dne 19. 4. 2017 stěžovatelka poukázala na to, že její další skutkově i právně totožné věci, v nichž podala dovolání k Nejvyššímu soudu (věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 3852/2016 a sp. zn. 33 Cdo 3230/2016), nebyly dosud rozhodnuty, přičemž již uplynula šestiměsíční lhůta podle §243c odst. 1 o. s. ř., z čehož usuzuje, že tato dovolání musejí splňovat veškeré náležitosti podle §241a o. s. ř. a jsou věcně projednatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
9. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání, přičemž v jeho postupu spatřuje porušení práva na soudní ochranu. Ústavní soud nejprve v obecné rovině připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně zaručené; z pohledu ústavněprávního by totiž obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména z práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
10. Co se týče možnosti přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)].
11. Stěžovatelka polemizuje ve své ústavní stížnosti se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání není přípustné pro řešení jí nastolených otázek. Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že rozhoduje-li Nejvyšší soud o přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., jde o kvazimeritorní posuzování rozhodnutí napadených dovoláním, neboť činí-li Nejvyšší soud závěr o nepřípustnosti dovolání, implicitně tím vyjadřuje názor, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná (srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 29). Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší přehodnocovat závěr Nejvyššího soudu o věcné správnosti napadených rozhodnutí, neboť výklad příslušných právních otázek je primárně úkolem Nejvyššího soudu, jemuž v rámci soustavy soudů přísluší role sjednocování výkladu právních předpisů.
12. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se ovšem nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (viz výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 a tam citovaná judikatura). Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny by přitom byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [srov. nálezy ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423) a ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)]. Výše popsané vady, jež by byly důvodem k zásahu Ústavního soudu, ovšem Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal.
13. Namítala-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nezabýval jí nastolenou otázkou absence souhlasu soudu s podáním žaloby, přehlíží, že Nejvyšší soud tuto námitku vypořádal, když konstatoval, že aktivní legitimaci vedlejší účastnice řízení dovodil městský soud z právní úpravy [konkrétně z §9 odst. 1 písm. a) ve spojení s §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 279/2003 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 2015] s tím, že souhlas s podáním žaloby vyplynul z faktického postupu orgánů činných v trestním řízení (sdělení krajského soudu ze dne 17. 9. 2012 a rozhodnutí policejních orgánů i vrchního státního zastupitelství). Pakliže v řízení bylo zjištěno, že krajský soud ve zmiňovaném sdělení uvedl, že vedlejší účastnice řízení má povinnost vystupovat v roli řádného hospodáře a činit všechny kroky, které by v dané věci mohl činit věřitel k uspokojení svých pohledávek, lze z takového zjištění nepochybně implicitně dovozovat, že vedlejší účastnice řízení mohla podat i žalobu. Tvrzení stěžovatelky o potřebě nějakého výslovně vyjádřeného souhlasu soudu k podání žaloby, kterým prosazuje svůj vlastní právní náhled na věc, představuje tak pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která nemá potřebný ústavněprávní přesah.
14. Co se týče absence řádného odůvodnění vrchního soudu, pak lze v obecné rovině zajisté přitakat stěžovatelce, že i taková námitka - je-li vymezen předpoklad přípustnosti - je uplatnitelná jako dovolací důvod. V posuzované věci však Ústavní soud pochybení obecných soudů v tomto směru neshledává. Především lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, které se podrobně vypořádává se stěžovatelčinými námitkami. Pakliže vrchní soud na jeho rozhodnutí odkázal, svědčí to pouze o tom, že způsob vyřešení věci městským soudem z hlediska skutkového i právního sdílí a nemá potřebu nic zásadního doplňovat.
15. Ohledně námitky, že se vrchní soud nikterak nevypořádal s otázkou zániku práva na uspokojení pohledávky v souvislosti s účinky inhibitoria podle §191 odst. 1 daňového řádu, je třeba uvést, že z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu se nikterak nepodává, že by stěžovatelka tuto námitku vůbec uplatnila. Navíc její dovolání, v němž teprve tuto otázku nastoluje, bylo v tomto směru neurčité, a proto nesplňovalo náležitosti pro dovolací přezkum. S ohledem na výše uvedené není tato námitka relevantní ani pro ústavněprávní přezkum, a to jak pro její opožděné uplatnění, tak i pro to, že nebyla, jak se podává z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, uplatněna řádně (pro její neurčitost).
16. Na závěr Ústavní soud podotýká, že stěžovatelčino dovolání ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 139 C 10/2013, v němž uplatňovala v podstatě totožné námitky, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 33 Cdo 3230/2016 rovněž odmítnuto pro nepřípustnost. Její tvrzení o možném naplnění náležitostí dovolání v tomto jiném případě obsažené v přípise ze dne 19. 4. 2017 se tak ukázalo jako nepřípadné.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu