ECLI:CZ:US:2018:2.US.1144.18.1
sp. zn. II. ÚS 1144/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., nyní ve výkonu trestu ve věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 4 Tdo 1533/2017-36, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 7 To 52/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na nedotknutelnost obydlí a právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy a právo na presumpci neviny garantované mu čl. 40 odst. 2 Listiny. Současně postupem soudů došlo i k porušení čl. 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem vrchního soudu spolu s předchozím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2017, č. j. 7 T 18/2016-1193, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle ustanovení §8 odst. 1 k §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon") (skutek pod bodem 1); zločinu znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") (skutek pod bodem 2); zločinu znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný, ukončený ve stadiu pokusu podle ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle ustanovení §200 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 3); pokusu zločinu vraždy podle ustanovení §21 odst. 1 k §140 odst. 2, odst. 3 písm. c), j) tr. zákoníku (skutek pod bodem 4); zločinu znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 5); návodu k přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle ustanovení §24 odst. 1 písm. b) k §193 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 6); přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle ustanovení §192 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle ustanovení §192 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (skutek pod bodem 7). Za toto své jednání, které je podrobně popsáno ve skutkových větách odsuzujících rozsudků krajského a vrchního soudu a v odůvodnění těchto rozhodnutí, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Současně bylo stěžovateli uloženo podle ustanovení §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku podrobit se ochrannému sexuologickému léčení v ústavní formě, dále byl stěžovateli podle ustanovení §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí a podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli spolu se spolupachatelkou uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně a náhradu nemajetkové újmy nezletilému poškozenému v blíže specifikovaných částkách.
3. Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu podal odvolání, a následně proti nyní napadenému rozsudku vrchního soudu, který pouze drobně pozměnil právní kvalifikaci skutků pod body 1 a 4, přičemž tento zásah se nijak nepromítl do výroku o trestu a náhradě škody, podal i dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
4. Stěžovatel úvodem ústavní stížnosti poukazuje na to, že celé jeho trestní stíhání již od samého počátku trpělo zcela zásadními vadami, které měly charakter vad porušujících jeho základní práva. Především však namítá, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., když v odůvodnění rozhodnutí nevyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely. Soudy se prý nevypořádaly s jeho obhajobou, která byla přitom od počátku řízení neměnná, ani se vzájemně odporujícími se důkazy či s návrhy stěžovatele na provedení důkazů dalších. Stěžovatel proto nemůže souhlasit ani se závěry soudů, zejm. soudu vrchního, stran skutků uvedených pod bodem 1 výroku o vině, že byly řádným způsobem provedeny veškeré důkazy důležité pro objasnění věci, když byl k věci vyslechnut pouze poškozený M. K., o jehož důvěryhodnosti ovšem zůstávají pochybnosti. Ve vztahu k tomuto skutku stěžovatel rovněž poukazuje na zásadní procesní vadu, kdy nalézací soud v této věci nevyslechl S. K. - babičku poškozeného, která celou věc nahlásila policii, a při soudním jednání byla pouze přečtena její neprocesní výpověď. S touto námitkou se v nyní napadeném rozsudku nijak nevypořádal ani vrchní soud. Tím, že svědkyně nebyla u hlavního líčení řádně vyslechnuta, došlo ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu.
5. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3 stěžovatel od počátku brojí proti závěrům, že by se měl uvedeného jednání dopustit. Ani zde však obecné soudy nereflektovaly požadavek obhajoby na vyslechnutí spoluobviněné D. K., přičemž její výpověď hodnotí stěžovatel jako zásadní. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí ani se závěry soudů, že by se měl dopustit skutku pod bodem 4, tedy pokusu vraždy nezletilé poškozené, když stěžovateli ve vztahu k tomuto jednání nebyl prokázán úmysl. Nadto je prý nepřijatelné, aby soudy činily hypotetické a teoretické závěry o tom, co vše se poškozené mohlo stát, když k tomu ve skutečnosti nedošlo.
6. Stěžovatel uzavírá, že soudy při rozhodování o jeho vině dostatečně nectily zásadu presumpce neviny a v rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu v dané věci vůbec nehodnotily důkazy svědčící v jeho prospěch. Proto je přesvědčen, že obecné soudy svým počínáním porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když dostatečně nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Tato pochybení soudů pak zakládají nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, a proto navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu vrchního zrušena za současného konstatování porušení základních práv stěžovatele.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
9. K tomu je proto možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, krajský soud a následně pak i vrchní soud, jehož zásahem došlo za nezměněné důkazní situace ke změně právní kvalifikace u dvou skutků, ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění obou rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Krajský soud totiž postupoval plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měl za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
11. To samozřejmě platí pouze za podmínky, jestliže soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně rozvede důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. Tak se tomu v nyní projednávané věci ve vztahu k žádosti obhajoby o doplnění dokazování vypracováním dodatků ke znaleckým posudkům na obžalovaného a spoluobžalovanou, vypracováním psychologické expertizy na svědka a poškozeného M. K., výslechem dalších svědků a dalším výslechem spoluobžalované a znalce MUDr. Krajsy, stalo (viz str. 9 napadeného rozsudku vrchního soudu). Nadto je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku vrchního soudu, ve kterém je konstatováno, že dokazování provedené před nalézacím soudem bylo provedeno řádně a vrchní soud neshledává důvody pro vyhovění důkaznímu návrhu obhajoby ohledně provedení dalších důkazů (viz str. 9 napadeného rozsudku vrchního soudu).
12. K námitce stěžovatele ohledně nenaplnění obligatorních znaků pokusu zločinu vraždy (skutek pod bodem 4), konkrétně ohledně nenaplnění subjektivní stránky, Ústavní soud s ohledem na stěžovatelovu argumentaci, která se opírá o tvrzení, že stěžovatel rozhodně neměl v úmyslu nezletilou zavraždit, k tomu uvádí následující. Stěžovateli bylo v daném případě prokázáno, že nezletilou poté, co se ji pokusil znásilnit, s cílem zakrýt její únos a pokus o znásilnění, zanechal napříč jejímu velmi nízkému věku (cca 1,5 roku věku) u hlavní cesty poblíž zavřené čerpací stanice osamocenou, a to ve stavu, kdy nezletilá poškozená byla prakticky nahá, když venkovní teploty se v noci pohybovaly pod 10° C, když krátce předtím prožila velice stresující a traumatizující událost a když si stěžovatel musel být přinejmenším vědom toho, že takto malé dítě není schopno se ve tmě zorientovat a dojít samo do svého domova vzdáleného více než 0,5 km a naopak hrozí, že v důsledku podchlazení zemře, případně že je srazí projíždějící vozidlo. V nyní projednávané věci jsou přitom kromě stěžejní výpovědi spoluobžalované o sledu událostí dány i objektivní důkazy - tj. zejména lékařská zpráva, která vypovídá o tom, že nezletilá poškozená, přestože byla relativně brzy poté, co ji stěžovatel zanechal na místě, nalezena, byla podchlazena. Závěry obecných soudů se tak neopírají o jediný izolovaný důkaz, nýbrž o celý řetězec přímých i nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu vyvracejí obhajobu a ze kterých je možné bez sebemenších pochybností dovodit, že stěžovatel při tomto jednání jednal s rozmyslem a ve vztahu k usmrcení nezletilé poškozené v úmyslu, a to přinejmenším v úmyslu eventuálním.
13. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
14. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu