ECLI:CZ:US:2018:2.US.1615.18.1
sp. zn. II. ÚS 1615/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky EMV s.r.o., se sídlem Praha 4, Vlnitá 890/70, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 22/371, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 65C 33/2015 ze dne 7. 6. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68Co 51/2017-117 ze dne 27. 3. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4461/2017-155 ze dne 12. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a 37 Listiny. Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že dne 6. července 2012 byla mezi stěžovatelkou a její zákaznicí uzavřena smlouva o dílo, která obsahovala rozhodčí doložku. Stěžovatelka podala dne 20. prosince 2013 žalobu o zaplacení částky 8 097 870,18 Kč s příslušenstvím k žalovanému Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "žalovaný") a uhradila mu poplatek za rozhodčí řízení ve výši 323 915 Kč. Žalovaný dne 30. prosince 2014 vydal usnesení sp. zn. Rsp 2364/13, kterým rozhodl o tom, že pravomoc rozhodčího soudu rozhodnout věc není dána, a řízení zastavil podle §25 odst. 2 řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "řád"); dále rozhodl o tom, že poplatek za rozhodčí řízení se v souladu s §48 odst. 9 řádu nevrací. Žalovaný v rozhodčím řízení konstatoval vady rozhodčí doložky s ohledem na její spotřebitelskou povahu a současně vyzval strany k doručení platné rozhodčí smlouvy. Stěžovatelka žádnou další rozhodčí smlouvu s protistranou neuzavřela a dne 21. prosince 2014 vyzvala žalovaného k vrácení částky 323 915 Kč. Soud prvního stupně z řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky účinného v době projednávání sporu zjistil, že obsahuje ustanovení §48 odst. 9, podle kterého se v případě zastavení řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu poplatek nevrací. Podle Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně lze podání návrhu (žaloby) k žalovanému spojovat vznik smluvního vztahu mezi žalovaným a účastníky rozhodčího řízení, přičemž předmětem tohoto vztahu je projednání předloženého sporu za podmínek určených rozhodčí doložkou, zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném v době projednávání věci (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a statuty a řády dle §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, které je žalovaný oprávněn vydávat. K námitkám stěžovatelky soud prvního stupně také zdůraznil, že postup žalovaného v rozhodčím řízení dle §30 zákona o rozhodčím řízení předpokládá přiměřenou aplikaci občanského soudního řádu. Přiměřená aplikace občanského soudního řádu pak podle soudu prvního stupně znamená také to, že v rozhodčím řízení nepřichází v úvahu pouze vydání rozhodčího nálezu, ale také rozhodnutí ve formě usnesení, kterým není rozhodnuto meritorně ve věci samé. O těchto skutečnostech stěžovatelka v době podání návrhu věděla či měla vědět. Soud prvního stupně proto uzavřel, že stěžovatelka se uzavřením rozhodčí doložky a podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu dobrovolně podřídila právnímu režimu projednání sporu před žalovaným jakožto stálým rozhodčím soudem včetně pravidel obsažených v řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Soud rovněž nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky (v pozici žalobkyně), že rozhodčí řízení vůbec nezačalo s ohledem na to, že nebyla dána pravomoc rozhodčího soudu. Podle soudu prvního stupně rozhodčí řízení bylo zahájeno obdobně jako civilní řízení soudní podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu k žalovanému, který v souladu s právní úpravou a řádem od tohoto okamžiku vedl řízení, tedy komunikoval s účastníky, odstraňoval vady podání, jmenoval rozhodce apod. Podle soudu prvního stupně proto rozhodčí řízení skutečně proběhlo a bylo ukončeno v souladu s právní úpravou usnesením o zastavení řízení a ohledně nevrácení poplatku za rozhodčí řízení postupoval žalovaný v souladu s právní úpravou a řádem, konkrétně podle §48 odst. 9 řádu. Soud proto uzavřel, že v dané situaci byl dán právní důvod pro zaplacení poplatku za rozhodčí řízení v určené výši, a nemohlo se proto jednat o bezdůvodné obohacení žalovaného.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. března 2017 č. j. 68Co 51/2017-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Nejvyšší soud pak v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl a uvedl, že jí sice lze přisvědčit v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka vztahující se k tomu, zda se stěžovatelka již podáním žaloby k žalovanému dobrovolně podřídila řádu žalovaného, ačkoliv žalovaný neměl pravomoc spor rozhodnout. Nejvyšší soud k této otázce v napadeném rozsudku uvedl, že soudy obou stupňů ji posoudily správně, když dospěly k závěru, že stěžovatelka se samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu k žalovanému dobrovolně podřídila pravidlům, podle nichž žalovaný rozhoduje, aniž by na tento závěr měla vliv skutečnost, že rozhodčí řízení skončilo usnesením o zastavení řízení, v němž žalovaný konstatoval, že nemá pravomoc k meritornímu rozhodnutí věci z důvodu neplatné spotřebitelské rozhodčí doložky. K judikatuře Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka poukazovala a od níž se měl odvolací soud dle jejího názoru odchýlit, Nejvyšší soud uvádí, že závěry citované judikatury nelze na řešenou věc vztáhnout, a to z důvodu právních i skutkových odlišností řešených případů. Je třeba zdůraznit, že nález Ústavního soudu ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 1794/10, z něhož převážně čerpala, neřešil otázku, na které stěžovatelka postavila přípustnost svého dovolání. Uvedený nález se primárně zabýval otázkou, zda obecné soudy mohou přezkoumávat i usnesení rozhodčích soudů, pokud výslovná možnost takového přezkumu v zákoně o rozhodčím řízení není upravena. Ústavní soud se ovšem v uvedeném nálezu také vyjádřil k tomu, za jakých podmínek nelze souhlasit se závěrem, že strany sporu uzavřením rozhodčí doložky a podáním návrhu k rozhodčímu soudu vědomě a svobodně přijaly pravidla rozhodčího řízení. Takovými podmínkami je dle Ústavního soudu překvapivý postup rozhodčího soudu mající prvky libovůle, dále legitimní očekávání účastníků sporu, že jejich procesní postup není nesprávný, a výrazný (nepřiměřený) zásah do majetkové sféry účastníků. To však v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudy nesprávně vyložily výše citovaný klíčový nález Ústavního soudu. Stěžovatelka mohla legitimně očekávat, že žalovaný včas posoudí svou pravomoc a nevyláká z ní poplatek jen o třetinu nižší ve srovnání s citovaným nálezem. Stěžovatelce bylo tedy podle jejího názoru zasaženo postupem obecných soudů do její majetkové sféry zjevně překvapivě, nepřiměřeně a s prvky libovůle. Stěžovatelka by jistě nepovažovala za nepřiměřený poplatek vyjadřující administrativní zpracování rozhodčí žaloby v běžné částce např. do deseti tisíc Kč. Neodvést však svou práci - tj. rozhodnout spravedlivě a rychle ve věci, a přesto požadovat plnou cenu vyjádřenou výší poplatku, je podle stěžovatelky nemorální a v rozporu se stěžovatelčiným legitimním očekáváním.
5. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu, a proto se jedná o ústavní stížnost přípustnou.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další].
8. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž není jeho rolí posuzovat ani výklad podústavního práva, ani skutkové okolnosti jednotlivých případů. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí v jejich souhrnu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly, neboť nijak nevybočuje ze standardu aprobovaného judikaturou Ústavního. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud neshledal nesprávným ani způsob, jímž Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku interpretoval jeho nálezovou judikaturu. Zejména pak upozorňuje na to, že ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1794/10 Ústavní soud zasáhl zejména proto, že obecnými soudy byl přijat závěr, že soudnímu přezkumu podléhá rozhodčí nález, nikoli usnesení. Tento závěr, vedoucí k odmítnutí spravedlnosti Ústavní soud shledal jako formální a neodůvodněný přístup. V nyní posuzované věci však obecné soudy poskytly stěžovatelce plný soudní přezkum a interpretovaly podústavní právo, které vyložily způsobem, který se nepříčí ústavně zakotveným zásadám spravedlivého procesu.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu