ECLI:CZ:US:2018:2.US.2231.17.1
sp. zn. II. ÚS 2231/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Honců, právně zastoupené Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Skořepka 422/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 č. j. 33 Cdo 1596/2017-1031, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015 č. j. 30 Co 454/2014-844 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 4. 2014 č. j. 6 C 245/2006-569, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva, zejména pak právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud Praha-východ zamítl návrh na změnu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 4. 2003 č. j. 6C 72/2000-212 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004 č. j. 30 Co 233/2004-335 (výrok I.). Žalované (stěžovatelce) a vedlejší účastnici na její straně uložil povinnost nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení o žalobě na obnovu řízení ve výši 24 716 Kč (výrok II.). Žalované a vedlejší účastnici na její straně uložil rovněž povinnost nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady obnoveného řízení ve výši 244 710,40 Kč (výrok III.) a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny nahradit žalobci a) společně a nerozdílně náklady obnoveného řízení ve výši 336 658,30 (výrok IV.). Dále žalované a vedlejší účastnici na její straně uložil povinnost nahradit žalobkyni b) společně a nerozdílně náklady obnoveného řízení ve výši 329 990 Kč (výrok V.) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů státu (výrok VI.). Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil žalované a vedlejší účastnici na straně žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 464 703,20 Kč a žalobci částku 471 371,50 Kč. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Dovolací soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Usnesení odůvodnil tím, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, přičemž z dovolání žalované - posuzováno podle jeho obsahu - tyto skutečnosti nevyplývají.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobným způsobem popisuje skutkové okolnosti jejího případu - jedná se o to, že žalobci jako kupující měli se stěžovatelkou (restituentkou zemědělské půdy) jako prodávající uzavřít kupní smlouvu na pozemky. Žalobci tvrdí, že jako zálohy na kupní cenu měli stěžovatelce v období let 1993-1994 poskytnout částku ve výši 14 814 575 Kč (formou půjčky), stěžovatelka naopak tvrdí, že převzala toliko částku ve výši 400 000 Kč. Spor se vede již 17 let a ve věci bylo vydáno několik rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh dokazování a nesouhlasí zejména s hodnocením některých důkazů.
5. Stěžovatelka také namítá, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. věc byla odňata zákonnému soudci. Z akceptačního dopisu Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2016 vyplývá, že věc byla v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu a v něm obsaženými "Pravidly pro přidělování" přidělena senátu č. 28 Cdo. Řízení bylo zaevidováno pod sp. zn. 28 Cdo 4706/2016 a věc byla přidělena senátu, který ve věci obnovy řízení již rozhodoval dne 11. 3. 2009 pod sp. zn. 28 Cdo 4927/2008. Následoval přípis Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, kterým bylo stěžovatelce sděleno, že v návaznosti na rozvrh práce Nejvyššího soudu došlo ke změně senátu a věc byla přidělena senátu č. 33 Cdo. Tj. senátu, který v původním řízení svým usnesením ze dne 28. 3. 2007 č. j. 33 Odo 209/2005-498 zamítnul dovolání stěžovatelky. Na základě žádosti stěžovatelky poté Nejvyšší soud přípisem ze dne 3. 11. 2016 stěžovatelce sdělil důvody změny senátu. Předseda senátu 33 Cdo stěžovatelce sdělil, že senát 28 Cdo rozhoduje o dovoláních ve věcech bezdůvodného obohacení. Dále dodal, že v daném případě spornou otázkou není výklad ustanovení upravující vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž otázka závazkového práva (právo ze smlouvy o půjčce). Z tohoto důvodu soudní oddělení 33 Cdo akceptovalo kompetenci dovolání projednat a o něm rozhodnout tak, aby byl dodržen princip zákonného soudce.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že otázka zákonného soudce, resp. kompetence příslušného senátu Nejvyššího soudu, byla již v této věci Ústavním soudem vyřešena. Konkrétně stěžovatelka poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 2224/09, jehož předmětem bylo mimo jiné právě vyřešení otázky, zda ve věci je příslušný senát Nejvyššího soudu 28 Cdo nebo 33 Cdo. Ústavní soud tehdy rozhodoval o stížnosti vedlejších účastníků proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4927/2008. Vedlejší účastníci v dovolání namítali, že senát 28 Cdo nebyl příslušný ve věci rozhodovat, resp. že tím, že ve věci rozhodoval senát 28 Cdo, došlo k odnětí zákonnému soudci. Tato stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
. Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody - takové pochybení však v daném případě nezjistil (srovnej např. nález ze dne ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93).
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
9. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, či ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04). Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.
10. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Civilní soudy však zaujaly ve věci stěžovatelky v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
11. Ústavní soud se však musel blíže zabývat námitkou stěžovatelky týkající se rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu. Jde totiž o základní právo stěžovatelky na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), které mělo být porušeno až ve fázi rozhodování o mimořádném opravném prostředku. Proto si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu k této otázce; vyjádření následně poslal stěžovatelce k replice a na jejich základě učinil následující právní závěr.
12. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), nález ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187) a nález ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje také institut rozvrhu práce soudu. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ústavní garance se tedy vztahují jak na způsob ustavení senátu (popř. určení samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
13. V daném případě ke změně rozhodujícího senátu a tedy ke změně v jeho složení skutečně došlo. Tato změna však nebyla "svévolná", vyplývala naopak z aktuálního rozvrhu práce, když, jak vyplynulo se sdělení Nejvyššího soudu, rozvrh práce Nejvyššího soudu počítá se situací, kdy nově napadlá věc je zapsána do konkrétního soudního oddělení, přičemž se následně zjistí, že řešení dovoláním vymezené právní otázky (ať již hmotného nebo procesního práva) obsahově spadá do kompetence jiného soudního oddělení, než toho, do něhož byla věc původně zapsána [viz rozvrh práce část II. Zásady přidělování věcí, písm. c) bod 2.].
14. Dovolání stěžovatelky bylo původně přiděleno k projednání soudnímu oddělení 28 Cdo, které prostřednictvím svého předsedy vyjádřilo nesouhlas s tím, aby věc projednalo a rozhodlo, neboť určující otázkou (na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno) zpochybněnou dovoláním, byl závěr odvolacího soudu o charakteru nároku vedlejších účastníků jako nároku ze smlouvy o půjčce, který obstál v obnoveném řízení (v řízení po povolení obnovy). Při ztotožnění se s argumenty, na nichž soudní oddělení 28 Cdo vystavělo závěr o nedostatku kompetence rozhodnout o dovolání stěžovatelky, soudní oddělení 33 Cdo prostřednictvím svého předsedy akceptovalo, že je dovoláním zpochybňováno řešení právní otázky, která spadá podle rozvrhu práce do sféry jeho rozhodovací činnosti.
15. Nejvyšší soud zastává názor, že jestliže v poměrech věci stěžovatelky má být dodržen imperativ čl. 38 odst. 1 Listiny, je pro přidělení věci do soudního oddělení určující charakter hmotněprávní, popř. procesněprávní sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit, nebo která je za takovou v dovolání označena, potom naopak projednal-li by věc stěžovatelky senát soudního oddělení 28 Cdo při zpochybněné právní otázce smlouvy o půjčce, projednal by věc nezákonný soudce (nezákonně určený senát Nejvyššího soudu).
16. S uvedenou interpretací je možno se ztotožnit a dovodit, že změna rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu nebyla v případě věci stěžovatelky "svévolná", nýbrž striktně vycházela z příslušného rozvrhu práce na daný kalendářní rok. Na tom nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelky předchozím usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2224/09, které vycházelo z poněkud odlišných rozhodných skutečností.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu