ECLI:CZ:US:2018:2.US.2939.18.1
sp. zn. II. ÚS 2939/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 9. 2016, č. j. 13 T 219/2015-868, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2017, č. j. 9 To 515/2016-930, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 Tdo 587/2018-36, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na presumpci neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny, a současně postupem soudů došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným jako organizátor podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ze spáchání zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. a), b) a c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za toto své jednání byl stěžovatel podle ustanovení §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli rovněž uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, a to do všech jeho výroků, které bylo podle ustanovení §256 tr. ř. zamítnuto. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
4. Stěžovatel v celém trestním řízení namítal, že závěry o jeho vině nelze opřít pouze o výpověď spoluobviněného L. H., která je jediným přímým důkazem svědčícím v neprospěch stěžovatele. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009-I, podle kterého je nutné výpověď spoluobviněného hodnotit obzvláště kriticky za situace, kdy je vina obviněného prokazována pouze a jenom touto výpovědí. Ani podle judikatury Evropského soudního dvora není možné jako jediný důkaz připustit výpověď spolupracujícího spoluobviněného. S touto námitkou se však ani odvolací, ani dovolací soud řádně nevypořádaly, když oba soudy uvedly, že výpověď spoluobviněného H. soudy hodnotily s maximální obezřetností a argumentovaly tím, že závěry o vině stěžovatele se opíraly i o jiné nepřímé důkazy. K tomu však stěžovatele dodává, že tyto jiné důkazy soudy značně desinterpretovaly a dovozovaly z nich chybné závěry. Závěry soudů jsou tak v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.
5. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, proč soudy považovaly za věrohodnou výpověď spoluobviněného H., člověka, který byl v minulosti opakovaně trestán za majetkovou a násilnou trestnou činnosti. Jen z bohatého trestního rejstříku spoluobviněného je údajně patrné, že se bude snažit získat status spolupracujícího obviněného, resp. získat jakoukoliv výhodu pro sebe, aby případně zmírnil vlastní trest. To se mu ostatně povedlo, když mu byl v této trestní věci za zločin vydírání uložen toliko trest podmíněný. Nejvyšší soud ve svém usnesení dokonce uvádí, že byly splněny všechny podmínky přípustnosti použití výpovědi spoluobviněného jakožto spolupracujícího obviněného, a byl zaručen přístup obhajoby k výslechu a byla jí dána možnost klást vyslýchanému otázky. Přitom však Nejvyšší soud údajně opomněl tu skutečnost, že výslechu spoluobviněného H. se obhájce stěžovatele neúčastnil, a to nikoliv proto, že by nechtěl, ale protože v moment, kdy byl tento výslech prováděn, nebylo vůči stěžovateli ještě zahájeno trestní stíhání a nebylo mu ani sděleno obvinění. Stěžovatel tak neměl žádnou možnost, jak kontrolovat zákonnost průběhu výslechu a ani nemohl klást obviněnému H. otázky. Při následném "dovýslechu" spoluobviněného H. sice již obhájce stěžovatele přítomen byl, avšak v této fázi řízení se již obviněný H. jen držel své předešlé výpovědi.
6. Stejně tak nelze na vinu stěžovatele usuzovat z videonahrávky, která byla jako důkaz provedena odvolacím soudem v rozporu s procesními předpisy mimo veřejné zasedání, ani z výpovědi svědkyně J., která pouze uvedla, že stěžovatele zná, tento chodil pravidelně do provozovny X, ve které svědkyně pracuje, a vyzvedával zde finanční hotovost. Z těchto provedených důkazů prý rozhodně nelze dovozovat, že vybranou finanční hotovost měl stěžovatel pro spoluobviněného, aby mu zaplatil za "vyděračskou činnost", kterou sám takto zorganizoval. I odkaz na odposlechy mezi stěžovatelem a spoluobviněným ., aniž by bylo z těchto odposlechů přímo citováno a s pouhým konstatováním soudu, že stěžovatel se s obviněným H. bavil o zastrašení poškozené, nelze vnímat jako nepřímý důkaz proti stěžovateli.
7. Závěrem stěžovatel dodává, že v průběhu řízení před soudy požadoval provést celou řadu důkazů, zejména výslechů svědků, kteří by měli prokázat jeho nevinu. Za situace, kdy soudy neprovedly žádné důkazy, které v průběhu řízení navrhoval a které měly podpořit jeho obhajobu a prokázat jeho nevinu, porušily tím jednoznačně jeho právo na spravedlivý proces, neboť povinností všech orgánů činných v trestním řízení je provádět všechny důkazy ve věci, tedy i ty svědčící ve prospěch obviněného.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
10. K tomu je proto možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud a následně pak i krajský soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění obou rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
12. To samozřejmě platí pouze za podmínky, jestliže soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně rozvede důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. K tomu je však třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, ve kterém je konstatováno, že nalézací soud neshledává důvody pro vyhovění dalším důkazním návrhům obhajoby ohledně vyslechnutí dalších osob, které se podle vyjádření stěžovatele měly vyjádřit k povaze a charakteru poškozené (viz str. 11 napadeného rozsudku okresního soudu).
13. Nalézací soud rovněž své závěry neopřel pouze o výpověď spolupracujícího obviněného H., jak stěžovatel namítá, ale též o výpověď posledního z obviněných P. (kdy tyto obě výpovědi spolu korespondují), dále o výpověď poškozené, která se vyjadřuje k trestnému chování stěžovatele, o listinné důkazy a nahrávky odposlechů mezi stěžovatelem a spoluobviněným H., ze kterých je naprosto patrné, že se baví o poškozené a o možném způsobu, jak ji zastrašit (viz str. 11 napadeného rozsudku okresního soudu). Proto na nyní projednávaný případ není možné aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009-I, ani závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, na které stěžovatel ve své stížnosti odkazuje, neboť závěry obecných soudů o vině stěžovatele se zde neopírají o jediný usvědčující důkaz, nýbrž o celý řetězec důkazů, které spolu vzájemně souvisejí. Stejně tak se nalézací soud podrobně zabýval věrohodností usvědčující výpovědi spolupracujícího obviněného H. a jeho osobou (viz str. 11-12 napadeného rozsudku okresního soudu).
14. Posuzovaná ústavní stížnost je tak ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
15. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
16. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu