ECLI:CZ:US:2018:2.US.3408.17.1
sp. zn. II. ÚS 3408/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CG HOLDING, s. r. o., sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017 č. j. 30 Cdo 3331/2015-127, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015 č. j. 13 Co 95/2015-94, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého telekomunikačního úřadu sídlem Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 2 odst. 1 a 2, v článku 3 odst. 1, a v článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 odst. 1 a v článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 1, v článku 2 odst. 3 a v článku 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a dalších podkladů předložených stěžovatelkou vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici (dále též "ČTÚ") domáhala zaplacení částky 423 325 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad za nesprávný postup ČTÚ, spočívající v nepřiměřené délce trvání správních řízení vedených u ČTÚ pod sp. zn. 103 358/2010 (požadované zadostiučinění 50 001 Kč), 104 474/2010, 103 240/2010, 103 780/2010, 103 367/2010, 103 538/2010, 103 224/2010 a 103 238/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 53 332 Kč). Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13. 1. 2015 č. j. 14 C 215/2012-56 žalobu o zaplacení částky 423 325 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 13 Co 95/2015-94 potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, že nerespektoval sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že relutární plnění je primární formou poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Podle stěžovatelky soud postupoval chybně, neboť své rozhodnutí založil na zcela opačné konstrukci, čímž upřednostnil ústavně nekonformní výklad ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Pouhé konstatování porušení práva stěžovatelka nepovažuje za dostačující satisfakci a trvá na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu. Na podporu své argumentace stěžovatelka poukázala na §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) a zdůraznila, že ČTÚ nejenže nerozhodl o jejích návrzích v zákonem stanovené lhůtě čtyř měsíců, ale dokonce ji několikanásobně překročil. Takový postup lze vnímat jako zvlášť významné narušení veřejného zájmu na řádném a včasném rozhodování tzv. účastnických sporů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelka argumentovala ve prospěch poskytnutí finanční kompenzace, která je plně v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, oponovala závěru odvolacího soudu, který hodnotil její chování jako rozporné s dobrými mravy, připojila svoje vlastní, velmi podrobné hodnocení jednotlivých zákonných kritérií, neboť věcně správný a odůvodněný úsudek o adekvátnosti finanční či jiné kompenzace za způsobenou nemajetkovou újmu je možné učinit vždy až na základě pečlivého vyhodnocení všech relevantních zákonných kritérií, ke kterému však podle mínění stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem výkladu a následné aplikace zákonné úpravy obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich výklad právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení zákona, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
7. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se za přiměřenou formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou tzv. podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).
8. V posuzované věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel z toho, že stěžovatelka zahájila u ČTÚ v jediný den více než 800 řízení o zaplacení dlužných částek proti různým osobám, vymáhání těchto pohledávek bylo její první a jedinou podnikatelskou činností. Soud v této souvislosti konstatoval, že zástupce stěžovatelky v minulosti zastupoval obchodní společnost T-Mobile Czech Republic, a. s., v obdobných řízeních před ČTÚ, a byl si vědom toho, že dochází k situacím, kdy v řízeních není dodržována zákonem stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí. Odvolací soud dovodil, že uvedené nijak neospravedlňuje nesprávnost úředního postupu ČTÚ, na druhé straně však jde o skutečnost, která má dopad do posouzení závažnosti nemajetkové újmy, která v důsledku postupu ČTÚ stěžovatelce vznikla. Při hodnocení závažnosti této nemajetkové újmy přitom dle odvolacího soudu nelze odhlédnout ani od způsobu, jakým stěžovatelka svůj nárok uplatňovala v soudním řízení, když podala žalobu u soudu dne 4. 7. 2012, tedy v době, kdy sedm z osmi správních řízení již bylo pravomocně skončeno (kromě řízení sp. zn. 103238/2010), přesto u těchto skončených správních řízeních vyčíslila nemajetkovou újmu pouze ke dni 16. 12. 2011 a následující období učinila předmětem dalších soudních řízení. Z tohoto procesního postupu stěžovatelky odvolací soud usuzoval na její kalkul vedený snahou získat značné finanční částky ve formě peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. K tomu soud zdůraznil, že smyslem institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zák. č. 82/1998 Sb. je odškodnění skutečné újmy, a nikoli navýšení či náhrada zisku, jehož se účastníku dostalo (nedostalo) v původním právním vztahu. Odvolací soud proto rozhodl tak, že v důsledku nesprávného úředního postupu ČTÚ v uvedených osmi správních řízeních vznikla stěžovatelce nemajetková újma, jejíž závažnosti odpovídá přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení práva stěžovatelky na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
9. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08, sp. zn. I. ÚS 3146/09, sp. zn. II. ÚS 4726/12, sp. zn. IV. ÚS 4683/12, sp. zn. I. ÚS 3399/13, sp. zn. I. ÚS 1963/14 a další). Takové řešení v případech, kdy účastníku řízení vznikne v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, nezpochybňuje ani Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudky ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33076/96, či ve věci Klepetář proti České republice stížnost č. 19621/02).
10. K výše uvedenému přistupuje skutečnost, že z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, nosných rozhodovacích důvodů obecných soudů ve věci samé a uplatněných stížnostních námitek se podaná ústavní stížnost prakticky shoduje s jinými stěžovatelčinými ústavními stížnostmi, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usneseními sp. zn. II. ÚS 1929/14 ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2291/14 ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15 ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1230/15 ze dne 21. 7. 2015 či sp. zn. II. ÚS 1550/15 ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 128/16 z dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2804/16 ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 840/16 ze dne 29. 11. 2016 či sp. zn. I. ÚS 1832/17 ze dne 18. 7. 2017 (všechna usnesení jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). V citovaných rozhodnutích dal Ústavní soud jednoznačně najevo, že i při zvažování širších souvislostí se zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva jeví přiměřeným újmě, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu.
11. Ústavní soud v mezích tohoto právního názoru, od něhož neměl důvod se v posuzované věci odchýlit, napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž obdobně jako v dříve řešených případech stěžovatelky žádnou vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo zjevně neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil. Ústavní soud proto nemohl na námitku stěžovatelky, že jí nebyla přiznána spravedlivá náhrada nemajetkové újmy v penězích, pohlížet jinak než jako na nedůvodnou. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani námitka stěžovatelky, že omluva vedoucího pracovníka ČTÚ nemůže představovat přiměřené morální zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť šlo o systémové selhání, které se projevilo v několika stovkách správních řízení, a omluva správního orgánu s ohledem na její obsah ve srovnání s obsahem podání, která správní orgán učinil v rámci kompenzačního řízení, byla pouze formální záležitostí a nebyla míněna vážně.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu