ECLI:CZ:US:2018:2.US.3848.18.1
sp. zn. II. ÚS 3848/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Evou Decroix, advokátkou se sídlem Jiráskova 25, Jihlava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018, č. j. 13 Co 46/2017-297, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 12. 2016, č. j. P 63/2016-174, bylo rozhodnuto ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti tak, že nezletilé dcery A. a K. byly svěřeny pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok I.). Výrokem II. tohoto rozsudku byla stěžovateli, coby otci, určena povinnost přispívat počínaje dnem 1. 12. 2016 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilé A. částkou 3.800 Kč měsíčně a na výživu nezletilé K. částkou 2.500 Kč měsíčně, splatnými do 25. dne v měsíci předem k rukám matky. Okresní soud dále rozhodl (výrok III.), že styk stěžovatele s nezletilou A. se neupravuje; výrokem IV. pak byl upraven styk stěžovatele s nezletilou K., a to tak, že po dobu šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku měl probíhat za asistence v občanském zařízení TRIALOG každou lichou sobotu od 15 do 16 hodin; po uplynutí této lhůty měl být realizován styk neasistovaný. Výrokem V. okresní soud rozhodl, že náklady znalečného je povinen hradit v plné výši stěžovatel. Posledním (VI.) výrokem bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Tento rozsudek napadli včas podanými odvoláními jak stěžovatel (do výroku IV. a výroku V.), tak i matka nezletilých (do výroku IV.). Stěžovatel v odvolání soudu prvního stupně vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav, nesprávná skutková zjištění a z toho plynoucí nesprávné právní posouzení. Stěžovatel namítal neprovedení jím navrhovaných znaleckých posudků, neboť v řízení vypracovaný znalecký posudek vycházel v zásadě z výpovědi nezletilé A., dlouhodobě ovlivněné matkou, což se projevilo negativním vyzněním tohoto posudku vůči osobě stěžovatele. Stěžovatel dále navrhl změnu výroku V. tak, že každému z rodičů bude uloženo nést polovinu nákladů znalečného.
5. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku IV. za použití ustanovení §220 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů změnil tak, že styk stěžovatele s nezletilou K. neupravil. Krajský soud dále fakticky potvrdil závěry soudu prvního stupně stran povinnosti stěžovatele plně hradit náklady znalečného (okresní soud rozhodl toliko o základu nároku na znalečné, přičemž přesné vyčíslení znalečného provedl až odvolací soud v odkazu na usnesení přijaté tímto soudem dne 6. 11. 2017, č. j. 13 Co 45/2017-214).
6. Stěžovatel závěry odvolacího soudu zpochybňuje v nyní předkládané ústavní stížnosti, přičemž na podporu tvrzení o porušení svých základních práv v zásadě předestírá obdobnou argumentaci, toliko velmi obecně propojenou s výše citovanými ustanoveními ústavního pořádku, která byla již obsahem jeho odvolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti stěžovatel opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž krajský soud dospěl. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že není zřejmé, na základě jakých skutečností krajský soud nevyhověl jeho návrhu na nařízení rodinné terapie v případě nezletilé K. Stěžovatel uvádí, že není možné, aby bylo v dané věci soudní rozhodnutí odůvodněno pouze jedním znaleckým posudkem, jehož závěry se navíc "zdají být spíše subjektivním názorem znalkyně než výsledkem znaleckého zkoumání." Stěžovatel dále opakuje své stanovisko stran poměrného rozdělení nákladů znalečného, což odůvodňuje povšechným konstatováním, že v proběhnuvším řízení vlastně "prohráli všichni". Ze shora předestřených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě krajský soud v řízení o stěžovatelem podaném odvolání, resp. okresní soud v řízení ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě jen opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup krajského soudu, a potažmo též soudu nalézacího, v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
10. Krajský soud (a před ním též soud nalézací) totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovaným závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatele je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.
11. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, obdobně jako již učinil krajský soud (viz zejm. bod 32 rozsudku krajského soudu), že ve věcech úpravy styku nezletilých s rodiči zůstává rozhodujícím hlediskem vždy nejlepší zájem dítěte, přičemž přání dítěte je obecně vzato nutné považovat za základní vodítko nalézání tohoto nejlepšího zájmu. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž tyto se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud, a před ním též soud okresní, při svém rozhodování pečlivě a důsledně (byť v určitém ohledu implicitně) vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu.
12. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud zcela správně zhodnotil prvoinstanční rozhodnutí, z něhož ve vztahu k úpravě styku stěžovatele s nezletilou K. vyplývá, že společné asistované setkávání v občanském zařízení TRIALOG mělo stěžovateli toliko poskytnout prostor navázat v chráněném prostředí za dohledu odborníků kontakt s nezletilou, čímž by byl dán předpoklad pro další neasistovaný styk. Uvedený předpoklad se však nenaplnil, k neasistovanému kontaktu nebylo nikdy přistoupeno, a to především z toho důvodu, že nezletilá si jakýkoliv kontakt se stěžovatelem nepřála (např. v průběhu asistované schůzky konané dne 12. 5. 2018 nezletilá stěžovateli sdělila, že "ho už nechce vidět a že se s ním dál setkávat nebude"). Odvolací soud též k námitkám stěžovatele nezjistil, že by byl uvedený názor nezletilé výsledkem manipulace ze strany matky (znalkyně označila vyjádření nezletilé za autentické - srov. bod 32 rozsudku krajského soudu). Krajský soud provedl v odvolacím řízení rovněž další důkazy (srov. bod 22 rozsudku krajského soudu), z nichž vyplynulo zjištění (srov. bod 28 rozsudku krajského soudu) "že v průběhu dvou let, po které probíhal asistovaný kontakt nezletilé K. s otcem, nedošlo k pozitivnímu posunu ve vztahu nezletilé k otci, ale v důsledku dlouhodobé psychické zátěže vyplývající z tohoto kontaktu, jemuž se bránila, ke zhoršení jejího psychického stavu manifestovaného psychickými a somatickými potížemi a traumatizací až s prvky agrese s tendencí obrátit ji proti sobě." Krajský soud proto uzavřel, že styk stěžovatele s nezletilou K. neupraví.
13. Na postupu a závěru odvolacího soudu neshledává Ústavní soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah, neboť z dokazování provedeného před krajským soudem, zejména pak ze stanoviska samotné nezletilé, jednoznačně vyplynulo, že další kontakt se stěžovatelem je nežádoucí. Ačkoliv je rozhodnutí, jímž se rodiči, jemuž nebylo dítě svěřeno do péče, styk s dítětem neupravuje, spíše výjimečné (srov. bod 34 rozsudku krajského soudu), takový postup je možný, což zdejší soud již v minulosti aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 273/15 ze dne 2. 6. 2015). Závěr odvolacího soudu totiž vzhledem k okolnostem projednávaného případu koresponduje s výše akcentovanou zásadou nejlepšího zájmu dítěte.
14. Co se týká nákladů znalečného, Ústavní soud předně shledává, že v případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, tak případné vady v postupu obecných soudů zpravidla nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2014/18 ze dne 26. 7. 2018 a zde citovanou judikaturu). Nákladová rozhodnutí nabývají ústavněprávní dimenzi pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Krajský soud, a před ním též soud okresní, se však otázkou náhrady nákladů znalečného zabývaly dostatečně, byť poměrně stručně, a na jejich výkladu podústavního práva (srov. bod 36 rozsudku krajského soudu) neshledal Ústavní soud žádný extrémní exces [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu