ECLI:CZ:US:2018:2.US.388.18.1
sp. zn. II. ÚS 388/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Olivova 116/7, Říčany, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 11. 2016, č. j. 4 T 53/2016-448, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 11 To 44/2017-497, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, č. j. 3 Tdo 1272/2017-34, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle ustanovení §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit tím, že ze skladu provozovny společnosti APOLLO Soft k. s. v době od 5. 8. do 16. 9. 2015 odcizil blíže specifikované věci, čímž způsobil škodu ve výši 671.550 Kč. Za to byl stěžovateli uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, peněžitý trest a současně mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo být porušeno právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na odvolání ve smyslu čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že chyběly důkazy, které by prokazovaly jeho vinu. Pokud totiž soudy dospěly k závěru, že v deseti případech došlo ze strany stěžovatele k odcizení konkrétních věcí, vycházely pouze z vnějšího vzhledu krabic, s nimiž stěžovatel manipuloval, avšak bez toho, že by bylo zjištěno, co bylo jejich obsahem a jak s ním stěžovatel naložil. Tímto důkazem nemůže být ani okolnost, že si stěžovatel vzal v červnu 2015 a lednu 2016 bankovní úvěry. Nebylo tak provedeno dostatečné dokazování, na jehož základě by teprve mohl být učiněn spolehlivý závěr o případné vině stěžovatele. V tomto směru poukazuje zejména na dokumentaci týkající se inventury u poškozené společnosti, kterou bylo zjištěno manko, přičemž prý však svědci vypovídali rozporuplně o četnosti inventur. Stěžovatel nalézacímu soudu vytýká rovněž neprovedení důkazu znaleckým posudkem k objasnění hodnoty věcí, jež se mohly nacházet v krabicích a obalech, které stěžovatel přenášel. Závěry učiněné obecnými soudy stěžovatel považuje za extrémně rozporné s provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
7. Jak dále vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
10. Pro stručnost proto postačuje poukázat (zejména) na odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, z něhož se podává podrobný popis záznamu bezpečnostních kamer u všech devíti skutků, přičemž ve všech případech je z těchto záznamů patrno, že stěžovatel s krabicemi manipuloval a přenášel je z provozovny do svého vozidla. Obhajoba spočívající v tom, že některé komponenty pouze převážel, pak byla vyvrácena výpověďmi dvou svědků (hlavní skladník a vedoucí provozovny), a - jak dále uvedl krajský soud - z vyhodnocení elektronických vstupů do externích skladů vyplývá, že stěžovatel do nich v dané době nevstupoval. Jakkoliv okresní soud skutečně uvedl, že nebyl prokázán konkrétní obsah jednotlivých vynášených krabic, považuje Ústavní soud závěr okresního soudu, že na obsah krabic lze usuzovat z jejich vnějšího vzhledu, výpovědí některých svědků a také ze závěrů inventury, za dostatečný v tom smyslu, že nepředstavuje shora popsaný excesivní případ extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, což by ve svém důsledku teprve mohlo vést k porušení zmíněného principu in dubio pro reo. Za podstatnou považuje zdejší soud rovněž okolnost, že stěžovateli nebyl přičten k tíži veškerý zjištěný inventurní schodek, nýbrž pouze ta jeho část, která odpovídala položkám zboží, jež se mělo nacházet právě v předmětných krabicích. Přitom, jak konstatoval krajský soud, svědecké výpovědi potvrdily průběžné provádění inventur a v minulosti bylo vše v pořádku.
11. Stěžovatel tak všemi svými vznesenými námitkami ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel spáchal skutek uvedený v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu