ECLI:CZ:US:2018:2.US.4107.17.1
sp. zn. II. ÚS 4107/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., nyní ve výkonu trestu ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, č. j. 9 T 87/2016-467, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017, č. j. 3 To 117/2017-515, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 6 Tdo 1128/2017-33, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Skutkově šlo o to (zkráceně), že stěžovatel v průběhu převozu cenných zásilek prováděného služebním vozidlem v postavení vedoucího posádky smluvně zavázaného společností G4S Cash Solutions, a. s. k hmotné odpovědnosti za převážené zásilky, oproti svým smluvním závazkům v plánu vlastního obohacení, bez vědomí zbývajícího člena osádky (řidiče) oproti podpisu osobně převzal v pobočce Komerční banky přepravovanou zásilku, která obsahovala bankovky v celkové hodnotě přesahující 4 mil. Kč, a kterou již navzdory svým povinnostem nenačetl příslušným elektronickým čtecím zařízením a v nestřeženém okamžiku ji včetně jejího obsahu u sebe či jinde uschoval, ač měla být přepravena do pobočky společnosti G4S Cash Solutions, a. s., zde ji však po vrácení služebního vozu neodevzdal a naopak v souladu se svým plánem ji zcizil, čímž svému zaměstnavateli způsobil škodu. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a současně mu byla podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti G4S Cash Solutions, a. s., částku ve výši 4 116 105 Kč, odpovídající výši způsobené škody. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele rozsudek městského soudu ve výroku o trestu zrušen a krajský soud nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a stěžovatele zařadil do přísnějšího typu věznice. V ostatním zůstal rozsudek městského soudu nezměněn. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako nedůvodné napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu osobnosti garantované čl. 10 odst. 1, 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Rozhodnutími obecných soudů byla dále porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, byla porušena zásada nulla poena sina lege zakotvená v čl. 39 Listiny a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
5. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že (především) nalézací soud provedené důkazy hodnotí nepřesně a zjištění soudu z provedených důkazů nijak nevyplývají. Stěžovatel se rozhodně neztotožňuje se závěry městského soudu, který dospěl k závěru o jeho vině na základě nepřímých důkazů. Především namítá, že městský soud automaticky dovodil, že převážená zásilka nebyla předána jejímu adresátovi, přičemž spisový materiál v tomto směru neobsahuje jediný důkaz, o který by bylo možno tyto závěry opřít. Za nepřesný závěr označuje rovněž to, že z listinných důkazů a kamerových záznamů jednoznačně vyplývá, že k předání zásilky prokazatelně došlo. Naopak z provedených listinných důkazů rozhodně nevyplývá, že jím potvrzené dodací listy přesně odpovídaly i skutečně převzatým zásilkám naloženým do vozidla. Stěžovatel nepopírá, že ke sporné zásilce podepsal dodací list, současně však na svoji obranu uvádí, že jednal ve spěchu a přiznává, že navzdory předepsaným postupům si fyzicky převzaté zásilky nepřepočítal. Je tedy možné, že zásilka nebyla v pobočce banky vůbec předána, že se jí mohl zmocnit i řidič vozidla, případně trezorník, nebo že byla ztracena až v sídle poškozené společnosti. Ani jednou z těchto předkládaných skutkových verzí se však nalézací soud nezabýval. Současně z protokolu ze čtecího zařízení, kterým se skenují zásilky, vyplývá, že načteno bylo toliko 26 zásilek, nikoliv 27, přičemž protokolárně bylo převzato dokonce 28 zásilek. Ani těmito rozpory se orgány činné v trestním řízení nijak nezabývaly a naprosto tak rezignovaly na svoji úlohu při obstarávání důkazů. Jako důkaz byly provedeny pouze kamerové záznamy, na kterých probíhá vykládka zásilek, provedeny však nebyly kamerové záznamy z trezorové místnosti, v níž se zásilkami manipulovaly další osoby. Obecné soudy k tíži stěžovatele rovněž hodnotily tu skutečnost, že stěžovatel odmítl podstoupit polygrafické vyšetření. Toto však není možné hodnotit jako důkaz o jeho vině, když polygrafické vyšetření není uznávaným a plně akceptovatelným důkazním prostředkem, neboť výsledky tohoto vyšetření není možné označit za spolehlivé. Stejně tak je nepřípustné, aby za motivaci ke spáchání trestného činu zpronevěry byly brány okolnosti ukončení stěžovatelova předchozího zaměstnaneckého poměru (nedostatečné finanční ohodnocení) a okolnost, že stěžovatel má velké množství finančních závazků. Ostatně stejné okolnosti by mohly soudy nalézt i u trezorníka, který přitom v souvislosti se spáchaným trestným činem nebyl nijak prověřován.
6. V dalším pak stěžovatel obsáhle poukazuje na nedostatek svých pracovních zkušeností na dané pracovní pozici u poškozené společnosti, z čehož dovozuje to, že objektivně neměl tolik zkušeností, aby byl schopen natolik sofistikovaných a dopředu promyšlených kroků vedoucích k údajné zpronevěře. Nalézací soud rovněž některé svědecké výpovědi nehodnotil ve světle motivace svědků, aby se sami nestali podezřelými, případně jejich motivací, aby svými výpověďmi neodhalili něco, co je v rozporu s předepsanými pracovními postupy.
7. V souhrnu stěžovatel namítá, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s ustanoveními §2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř. a nedostál své povinnosti důsledně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit, jak mu ukládá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Dále se městský soud dopustil hodnocení důkazů, které bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny, když orgány činné v trestním řízení neunesly své důkazní břemeno a i přes setrvávající pochybnosti o vině stěžovatele byl obecnými soudy uznán vinným. Rozsudek nalézacího soudu zcela postrádá přesvědčivé a logické odůvodnění, ze kterého by jednoznačně vyplývala trestní odpovědnost stěžovatele, čímž došlo k libovůli v rozhodování soudu.
8. Podle mínění stěžovatele nalézací soud přímo ve výroku odsuzujícího rozsudku potvrzuje, že důkazní situace nebyla zcela jednoznačná, o čemž svědčí skutková věta výroku o vině "...v přesně nezjištěné době od 17:45 do 22:45 hodin ... na přesně nezjištěném místě v Brně či jinde...., v nestřeženém okamžiku zásilku u sebe či jinde uschoval....". Z takto rozpačitého popisu skutku, jak jej sám označuje, dovozuje, že v trestním řízení nebylo dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty stran jeho viny, a proto měl soud postupovat v duchu zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného".
9. Stěžovatel rovněž Ústavní soud upozorňuje na opomenuté důkazy, které nalézací soud přes návrh stěžovatele neprovedl. Orgány činné v trestním řízení jednak neprovedly řádné zjištění, co přesně bylo obsahem údajně zpronevěřené zásilky. V tomto ohledu se obecné soudy spokojily pouze s listinným prohlášením Komerční banky, ze kterého vyplývá, že zásilka obsahovala 200 ks bankovek o nominální hodnotě 500 EUR a 500 ks bankovek o nominální hodnotě 100 USD. Orgány činné v trestním řízení pak zcela rezignovaly na provedení důkazu kamerovým záznamem z místnosti, kde se nacházel trezorník, když přebíral stěžovatelem mu předávané zásilky. Dále stěžovatel v průběhu řízení před soudem navrhoval zpracování znaleckého posudku z oboru bezpečnostních systémů, případně z oboru ochrana majetku, osob a informací, když městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že tento důkaz se jeví jako nadbytečný, přičemž městský soud nezdůvodnil, na základě jakých důkazů je možno na vinu stěžovatele, pokud ji má soud za již prokázanou, usuzovat.
10. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu namítá, že ten se nevypořádal s jeho obhajobou v rámci odvolacího řízení a pouze do rozsudku včlenil zobecňující fráze odkazující na správnost provedení důkazního řízení nalézacím soudem a správnost závěrů z něj vyplývajících. Tím však odvolací soud zatížil své rozhodnutí stejnými vadami, pro které je napadáno i rozhodnutí soudu nalézacího. Stejné platí i pro Nejvyšší soud, který se podaným dovoláním odmítl meritorně zabývat, jakkoliv stěžovatel předmětem svého dovolání učinil i námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a z něj učiněnými zjištěními, kterou je Nejvyšší soud povinen se zabývat.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Těmto požadavkům obecné soudy v nyní projednávané věci beze zbytku dostály.
13. Jak dále vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
14. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
15. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Městský soud totiž postupoval plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měl za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
16. To samozřejmě platí pouze za podmínky, jestliže nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně rozvede důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. Tak se tomu stalo v nyní projednávané věci ve vztahu k námitkám obhajoby, kdy nebyl objektivně zkoumán obsah zpronevěřené zásilky a ve vztahu k žádosti obhajoby o provedení důkazu znaleckým posudkem z odvětví bezpečnosti převážených zásilek (viz str. 18 stížností napadeného rozsudku městského soudu). Není tedy možné se ztotožnit s námitkami stěžovatele, podle kterého se v těchto případech jedná dokonce o opomenuté důkazy, neboť s jejich neprovedením se nalézací soud dostatečně vypořádal, resp. některé z takto namítaných neprovedených důkazů za neprovedené nelze ani považovat. Nalézací soud si např. ověřil obsah zpronevěřené zásilky dotazem na Komerční banku, která ve svém sdělení, jež je založeno ve spise, jednoznačně její obsah specifikovala. Jiným způsobem obsah zpronevěřené zásilky ostatně ani nebylo možné zkoumat, neboť zásilka nebyla nalezena. Stejně tak se nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s důkazním návrhem obhajoby na provedení důkazu znaleckým posudkem, když k tomu uvedl, že: "...navrhovaný důkaz znaleckým posudkem se jeví jako nadbytečný, pokud vina obžalovaného shora uvedenými důkazy je dostatečně prokázána a onen nový znalecký posudek z odvětví bezpečnosti převážených zásilek by se mohl pouze teoreticky vyjadřovat k problematice dostatečného zabezpečení zásilek, avšak nikoliv k nemožnosti se takto této zásilky zmocnit....".
17. Přesvědčivostí závěru městského soudu o vině stěžovatele nemůže otřást ani formulace skutkové věty výroku o vině, která je podle vyjádření stěžovatele plná nepřesných vyjádření. K tomu pouze stručně Ústavní soud uvádí, že takováto formulace skutkové věty je v rozhodnutích trestních soudů naprosto běžná a pouze deklaruje to, že objektivní pravdě se orgány činné v trestním řízení svým prověřováním a prováděním důkazů před soudy mohou toliko a jen přiblížit, nikdy ji již nemohou zjistit ve své úplnosti. Při současném respektování zásady in dubio pro reo (viz shora) je však i takovýto slovní popis skutku plně akceptovatelný.
18. Rovněž vedení dokazování tím směrem, že se obecné soudy zabývaly i majetkovými poměry stěžovatele, kdy si zjišťovaly důvody ukončení stěžovatelových předchozích pracovních poměrů, či si vyžádaly zprávy od všech bank sídlících na území České republiky, ze kterých se podává, že stěžovatel si u bankovních institucí žádal o úvěr v řádech statisíců korun a že současně je zatížen mnoha pohledávkami, nemůže být chápáno jako irelevantní. Takovéto důkazy by samy o sobě neobstály, avšak v souhrnu všech dalších provedených důkazů tyto nepřímé důkazy dokreslují celkovou situaci stěžovatele a podpůrně mohou sloužit k potvrzení závěru o vině (resp. motivaci) stěžovatele, jakožto osoby nacházející se ve finanční tísni. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele nesoucí se v tom duchu, že nalézací soud byl od počátku přesvědčen o jeho vině a tomu přizpůsoboval i důkazní řízení a nikterak nehodnotil další možné skutkové varianty děje. Naopak, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vážily další možnosti, jak a kým ke zpronevěře předmětné zásilky mohlo dojít (viz zejména str. 14 - 15 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 rozsudku odvolacího soudu), avšak provedené důkazy při jejich logickém hodnocení jiný závěr než ten, který ústí k odsouzení stěžovatele, nedovolovaly. Naopak úvahy stěžovatele v tom směru, že mu nalézací soud přičetl k tíži i tu skutečnost, že se na rozdíl od řidiče vozu odmítl podrobit polygrafickému vyšetření, se do odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu nijak nepromítají.
19. Stěžovatel tak všemi svými vznesenými námitkami ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
20. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel spáchal skutek uvedený v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu