ECLI:CZ:US:2018:2.US.878.18.1
sp. zn. II. ÚS 878/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Berg, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Tržiště 13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2018 č. j. 91 Co 39/2018-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 63/2017 se žalobkyně Pražská plynárenská Distribuce, a. s., člen koncernu Pražská plynárenská, a. s., žalobou ze dne 13. 2. 2017 domáhala po stěžovatelce vydání plynoměru, neboť tvrdila, že měřící zařízení je v jejím vlastnictví a s ohledem na skutečnost, že skončila doba ověření jeho metrologických vlastností, je nutná jeho výměna.
2. Svým rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 4 C 63/2017-54 obvodní soud žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce vydat žalobkyni v rozsudku specifikované měřící zařízení (plynoměr). Zároveň rozhodl, že náhrada nákladů řízení se žalobkyni nepřiznává, neboť vzal v úvahu, že stěžovatelka je na mateřské dovolené, pečuje o malé dítě a ze strany žalobkyně došlo k dezinformování stěžovatelky o době platnosti ověření plynoměru. Považoval proto za nepřiměřeně přísné uložit stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze změnil svým usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 91 Co 39/2018-66 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12 035,74 Kč, neboť dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vzal přitom v úvahu, že stěžovatelka byla k vrácení plynoměru řádně vyzvána a že v řízení nebyly věrohodně prokázány majetkové poměry stěžovatelky.
4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž uvedla, že má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívala se totiž, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil všechny okolnosti daného řízení. Podle stěžovatelky nelze postupovat pouze podle zásady úspěchu ve věci a je třeba se zabývat také širšími souvislostmi.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
9. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09].
10. K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud připomíná, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo ze dne 18. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 851/16).
11. V nyní projednávané věci uložil soud stěžovatelce uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 035,74 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. V projednávané věci - vzhledem k naznačené zdrženlivosti v bagatelních věcech (nadto jde-li o náklady řízení) - Ústavní soud ke kasačnímu zásahu nepřikročil. Ani stěžovatel přitom netvrdí, že by uložením takové povinnosti došlo k zásadnímu zásahu do jeho majetkových práv. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu