ECLI:CZ:US:2018:2.US.901.18.1
sp. zn. II. ÚS 901/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Danielou Blažkovou, advokátkou se sídlem Jižní 1300/28, Mohelnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2018, č. j. 2 To 281/2017-20, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ("krajský soud"). Krajský soud tímto usnesením zamítl stížnost stěžovatele podanou proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ("okresní soud") ze dne 23. 11. 2017, č. j. 5 Pp31/2017-13, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uloženého (zkráceně vyjádřeno) samostatnými rozsudky Městského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov.
2. Napadené usnesení krajského soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní práva na soudní ochranu podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a zásady ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že při hodnocení jeho chování ve výkonu trestu bylo zohledněno pouze období let 2011 - 2013, kdy mu byly uloženy kázeňské tresty a byl dvakrát odsouzen za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zneužití omamných a psychotropních látek) a nebylo přihlédnuto k období 2007 - 2011, kdy mu bylo uděleno 10 kázeňských odměn. Další odměna pak byla uložena v roce 2014 a v červenci 2016 byl stěžovatel přeřazen do druhé prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Jakkoliv stěžovatel připouští, že výkon trestu odnětí svobody po celou dobu nebyl řádný a bezproblémový, byl za svoje jednání vždy potrestán a všechny důsledky svého závadového jednání si stěžovatel dostatečně uvědomuje. V současnosti stěžovatel rovněž již pracuje a hradí svoje pohledávky. Ohledně podmínky tzv. pozitivní prognózy budoucího řádného způsobu života pak stěžovatel namítá porušení zákazu dvojího přičítání.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody jeho účastníka a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
5. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený skutečně v konkrétním případě prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
6. Přestože - jak je zmíněno výše - Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah přesto namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu např. tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016, a také nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, na který stěžovatel nyní poukazuje].
7. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám nicméně dospěl Ústavní soud v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím (a ani jemu předcházejícím shora citovaným usnesením okresního soudu) porušeny nebyly. Tato rozhodnutí totiž netrpí vadami, pro které by byl nezbytný kasační zásah Ústavního soudu, neboť obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, když zejména zdůraznily, že se stěžovatel do května 2011 choval vcelku řádně a proto byl také přeřazen do věznice s mírnějším režimem, nicméně poté své chování změnil a do srpna 2013 mu bylo uloženo 6 kázeňských trestů mimo jiné za zneužití omamných a psychotropních látek a v průběhu výkonu trestu byl dvakrát odsouzen pro přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdy v obou případech šlo opět o zneužití omamných a psychotropních látek. Krajský soud zdůraznil, že podmínka tzv. pozitivní prognózy budoucího řádného způsobu života musí vyplývat z konkrétních skutečností, kdy odsouzený např. nadstandardně plní své povinnosti (např. navštěvuje psychologické poradenství či další aktivity spojené s resocializací). Toto však není případ stěžovatele, který nesplnil ani podmínku řádného a bezproblémového výkonu trestu odnětí svobody a nelze tak souhlasit s tím, že by prokázal svoje polepšení.
8. Z uvedeného tedy dostatečně zřetelně plyne, že se v nyní projednávaném případě obecné soudy nedopustily protiústavního zásahu do práv stěžovatele např. porušením zákazu dvojího přičítání, jelikož svoje závěry, pro které zamítly stěžovatelovu žádost o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dostatečně podrobně, konkrétně a přesvědčivě odůvodnily, když zejména akcentovaly, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro vyhovění jeho žádosti. V tomto směru postačuje poukázat na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, který vyložil, že stěžovateli sice skutečně bylo uděleno celkem 11 odměn, nicméně 10 z nich předcházelo následnému závadovému chování a uložené kázeňské tresty nebyly dosud zahlazeny.
9. Lichá je proto i námitka ohledně tvrzeného dvojího přičítání. Jak se totiž podává i ze shora citované judikatury, o tento případ by se jednalo tehdy, pokud by soudy zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, resp. okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Nic takového však v nyní projednávaném případě nebylo zjištěno, jelikož obecné soudy opřely důvody, pro které byla zamítnuta žádost o podmíněné propuštění, nikoliv na základě okolností spáchané trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel odsouzen, nýbrž o jeho chování v průběhu samotného trestu odnětí svobody. Takovéto odůvodnění považuje Ústavní soud za postačující (přinejmenším) potud, že rozhodně nepředstavuje protiústavní exces ve shora popsaném smyslu a také s ohledem na dříve zmíněnou zdrženlivost při přezkumu tohoto typu rozhodnutí obecných soudů.
10. Smyslem ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku totiž podle Ústavního soudu není - a ani být nemůže - popření funkce výkonu trestu odnětí svobody spočívající též v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti. Zde Ústavní soud připomíná podstatu podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě všech relevantních okolností důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů. Povinností obecného soudu je proto kontextuálně zkoumat i minulé chování žadatele o podmíněné propuštění, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principů vztažených k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak plyne z obsahu obou usnesení, toto obecné soudy v nyní projednávaném případě učinily.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Obě vydaná usnesení obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno krajskému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu