ECLI:CZ:US:2018:3.US.1084.17.1
sp. zn. III. ÚS 1084/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 3420/2016-559 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015 č. j. 72 Co 64/2015-435 (v části, kterou "byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. června 2014 č. j. 19 C 225/2011-398"), za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou vůči vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, z toho částky 750 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí v souvislosti se svým trestním stíháním pro trestný čin podvodu, vedeným posléze u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 T 188/2004, které bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 11. 9. 2002 a skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 6. 2007 č. j. 23 To 160/2007-950. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 č. j. 19 C 225/2011-398 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (výrok I.) co do částky 950 000 Kč (včetně shora uvedené částky 750 000 Kč vztahující se ke specifikované trestní věci), jinak (tj. ohledně částky 50 000 Kč) ho v tomto výroku a v nákladových výrocích II. až IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Oba soudy ohledně zmiňovaného dílčího nároku na zaplacení částky 750 000 Kč shodně přisvědčily vedlejší účastnicí vznesené námitce promlčení podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), odůvodněné argumentací, že o tvrzené nemajetkové újmě se stěžovatel musel nepochybně dozvědět nejpozději v okamžiku, kdy jím namítané soudní řízení skončilo, tj. dne 19. 6. 2007, a svůj nárok u vedlejší účastnice uplatnil dne 5. 9. 2007, v důsledku čehož došlo podle §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ke stavění běhu promlčecí doby nejvýše na dobu 6 měsíců, takže bylo na něm, aby svůj nárok uplatnil u soudu nejpozději do 19. 6. 2008; stěžovatel tak však učinil až svým podáním, které bylo soudu doručeno dne 28. 1. 2011, když do té doby u soudů uplatňoval nároky odlišné. Soudy obou stupňů též neshledaly opodstatněným požadavek stěžovatele, aby označily námitku promlčení za odporující dobrým mravům. Z těchto důvodů k dalšímu hodnocení náhrady nemajetkové újmy soudy již nepřistoupily.
5. O dovolání podaném stěžovatelem Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl tak, že je podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), pro nepřípustnost odmítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vyslovuje, že uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí požívat právní ochrany nemělo, neboť se příčí dobrým mravům. V této souvislosti stěžovatel vytýká, že soudy rovněž přiměřené lhůty k projednání a rozhodnutí věci nedodržovaly, a to za situace, kdy po část promlčecí doby vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody (v období ode dne 29. 9. 2006 do března 2008), byl zcela nemajetný po celou promlčecí lhůtu, na jeho majetek "byl prohlášen konkurz", prodělal dva infarkty myokardu, onkologické onemocnění a cukrovku, trpěl psychickými problémy, neměl právního zástupce a byl právním laikem. Uvedené okolnosti stěžovatel považuje za natolik významné, že ospravedlňují promeškání lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u soudu.
7. Stěžovatel vytýká, že v dopise ze dne 28. 1. 2008 ho Ministerstvo spravedlnosti nepoučilo, jakým způsobem musí dále uplatňovat své nároky. Za nedůvodné - či dokonce protiústavní - stěžovatel označuje normativní řešení spočívající v toliko šestiměsíční promlčecí lhůtě podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
8. Stěžovatel oponuje závěru, že předmětný nárok poprvé uplatnil u soudu podáním ze dne 25. 1. 2011, námitkou, že tak učinil již včasným podáním ze dne 26. 3. 2008, které bylo doručeno krajskému soudu ke sp. zn. 13 Cm 16/2004. Původně v tomto řízení byla žalována nemajetková újma jak fyzické osoby stěžovatele, tak i právnické osoby společnosti G-4, a. s., z řízení byl následně jeho nárok vyloučen k samostatnému projednání krajským soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 77/2008, poté postoupen přes Obvodní soud pro Prahu 7 až k obvodnímu soudu ke sp. zn. 19 C 225/2011. Řízení vedené krajským soudem pod sp. zn. 13 Cm 16/2004, které se týkalo nároku na zaplacení nemajetkové újmy právnické osoby ve výši 200 000 Kč, bylo již pravomocně skončeno. Vycházely-li soudy z předpokladu, že předmětný nárok nebyl uplatněn u soudu již tímto podáním ze dne 26. 3. 2008, ale až podáním ze dne 25. 1. 2011, pak zatížily řízení vadou a v důsledku toho i nesprávně posuzovaly nárok stěžovatele jako promlčený. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil tím, že se předmětnou námitkou včleněnou do dovolání nezabýval.
9. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly adekvátně ani s otázkou, zda se lze v rámci žaloby účinně domáhat přiznání vyšší částky než požadované formou předběžného projednání nároku (v jeho případě sumy 300 000 Kč).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména opakuje svou argumentaci uplatněnou již v předchozích řízeních, na kterou soudy dostatečně reagovaly; je třeba připomenout, že je záležitostí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.
14. Nad rámec stěžovatelovy argumentace lze nicméně připomenout, že Ústavní soud se k úpravě promlčení obsažené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. kriticky vyslovil v nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15, bod 33. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zde konstatoval, že nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim - předběžné uplatnění nároku u "úřadu" jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu (srov. §14 odst. 1, 3 versus §15 odst. 2) - s jedinou společnou promlčecí lhůtou (§32 odst. 3) a beneficiem stavení lhůty po dobu předběžného projednání nároku (§35 odst. 1), ale zejména o délku lhůt samotných, jejíž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti. Zatímco byla obecná úprava náhrady škody v době rozhodné pro vznik stěžovatelova nároku vymezena lhůtou se subjektivně určeným počátkem v trvání dvou let v rámci objektivní lhůty tříleté (§106 odst. 1, 2 již zrušeného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) a danou koncepci nyní účinný civilní kodex rozšířil v podstatě in favorem poškozeného ("objektivizovaná", či tzv. subjektivní tříletá promlčecí lhůta a desetiletý objektivní rámec, srov. §619, §629 odst. 1, §636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb.), zákon č. 82/1998 Sb. je jako speciální předpis k občanskému zákoníku (viz jeho §26) postaven vůči poškozenému krajně náročně. Ačkoli byla ustanovení o lhůtách k uplatnění nároku na imateriální újmu vtělena do zákona č. 82/1998 Sb. až jeho novelou pod č. 160/2006 Sb., stanovena v §32 odst. 3 byla - paradoxně právě vzhledem k povaze této újmy - mimořádně krátká šestiměsíční tzv. subjektivní lhůta, byť tamtéž "orámovaná" desetiletým objektivním limitem. Neznamená to nic jiného, než že poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného (srov. např. též odlišnou úpravu a interpretaci uplatnění nároků na ochranu osobnosti!) jednoduše "odklidí" formálně správně vznesenou námitkou promlčení.
15. V rámci této argumentace i související prejudikatury, kupř. nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 [resp. v širších souvislostech nálezu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607) či nálezu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 (N 142/70 SbNU 333), bod 16. odůvodnění], Ústavní soud konstatoval, že v některých konkrétních případech zejména s ohledem na jejich mimořádné okolnosti vznesení námitky promlčení a její akceptace obecnými soudy může znamenat porušení dobrých mravů.
16. Ústavní soud dává najevo, že zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)]; soudce "nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité" [srov. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde otevřen široký prostor pro soudcovské uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky libovůle. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08). V nyní posuzované věci však takto vymezená diskrepance nenastala.
17. Aniž by Ústavní soud přehlížel složitou osobní situaci stěžovatele, nelze současně opomíjet, že sám zdůrazňuje, že "vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody v období od 29. 9. 2006 do března 2008 (na základě rozsudku v řízení vedeném Okresním soudem v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 180/2005, kde mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 8 měsíců, a na základě rozsudku v řízení vedeném Okresním soudem v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 188/2004, kde mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 24 měsíců, celkem tedy 32 měsíců, stěžovatel byl propuštěn po výkonu více než poloviny tohoto sloučeného trestu)". V této souvislosti lze připomenout, že okresní soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2005 č. j. 10 T 188/2004-500 stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které krajský soud usnesením ze dne 15. 5. 2006 č. j. 3 To 480/2005-817 zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1581/2006 odmítl. Stěžovatelovu ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 519/06 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2005 č. j. 10 T 180/2005-279 stěžovatele uznal vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které krajský soud usnesením ze dne 15. 5. 2006 č. j. 3 To 120/2006-362 zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1534/2006 odmítl. Stěžovatelovu ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 1263/07 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
18. Z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatel - oproti stěžovateli, v jehož věci Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 - trestné činnosti dopouštěl a právě následné trestněprávní postupy, jakož i výkon trestu odnětí svobody, se (jak sám stěžovatel výslovně uznává) podstatně podílely na výsledku, kdy podle soudů své tvrzené nároky neuplatnil žalobou včas. Tím samozřejmě není konstatováno, že výkon trestu odnětí svobody má zbavovat odsouzeného možností uplatňovat soukromoprávní nároky a představovat tím v podstatě další sankci. Je nicméně objektivní skutečností, že následek trestné činnosti spočívající ve výkonu trestu odnětí svobody vede k určitým omezením v možnosti účinně zařizovat vlastní právní záležitosti, což však nelze bez dalšího klást k tíži vedlejší účastnice. Stěžovatel přitom netvrdí, že v rámci tohoto výkonu trestu odnětí svobody byl omezen nad rámec předvídaný zákonem (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 22/17).
19. Vzhledem k uvedenému nelze dospět k přesvědčivému závěru, že se obecné soudy dopustily ústavněprávně relevantního pochybení, nepovažovaly-li za věcně udržitelnou jeho argumentaci stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
20. Ústavní soud zde připomíná jak maximu ex iniuria ius non oritur, tak i maximu nemo turpitudinem suam allegare potest, tedy že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání. Posléze uvedená maxima představuje tradiční maximu (srov. Codex Iustinianus 7, 8, 5), která se uplatňuje v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 799/06 a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, usnesení ze dne 17. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 2788/10, ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13 a ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1675/16) a je zakotvená též v §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
21. Nelze přehlížet ani to, že soudy dospěly k závěru, podle kterého stěžovatel uplatnil předmětné nároky u soudu až podáním ze dne 25. 1. 2011 (doručeným soudu dne 28. 1. 2011), tedy více než 31 měsíců po uplynutí lhůty předvídané zákonem č. 82/1998 Sb.
22. Stěžovatel namítá, že předmětný nárok neuplatnil až podáním ze dne 25. 1. 2011, nýbrž včasně podáním ze dne 26. 3. 2008. Ani tato výhrada se však nevyznačuje ústavněprávní dimenzí. Není důvod soudům vytýkat, že toto podání nepovažovaly za uplatnění právě těch stěžovatelem tvrzených práv, k nimž se Ministerstvo spravedlnosti v průběhu předběžného projednání nároku vyjádřilo přípisem (stěžovateli nepříznivého obsahu) ze dne 28. 1. 2008. Jeho povinností přitom nebylo poskytnout stěžovateli poučení ohledně dalšího nezbytného právního postupu.
23. Jakkoli hodnocení, která organizační složka má za stát jednat, není z hlediska civilního práva vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1197/2011), nelze opomíjet, že stěžovatel v záhlaví podání ze dne 26. 3. 2008 označil jako žalovaného Českou republiku - Ministerstvo vnitra, což jeho současnou argumentaci o návaznosti tohoto podání na vyrozumění ze strany Ministerstva spravedlnosti (tedy odlišné organizační složky státu) bezpochyby nepodporuje.
24. Dále je třeba k předmětnému podání ze dne 26. 3. 2008 připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu se poučovací povinnost soudu vztahuje toliko na procesní práva a povinnosti účastníků a není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2494/99, publikované pod č. 37/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 480/97, dále nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 286/03 (N 78/37 SbNU 89), ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31) a ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2164/07]. Uplatnil-li by soud protisměrný postup, pak by jím byl narušován princip rovnosti účastníků řízení. Soudům tedy nelze důvodně vytýkat, že stěžovatel nebyl v bezprostřední návaznosti na své podání ze dne 26. 3. 2008 poučen o postupech podle zákona č. 82/1998 Sb. (zejména se zřetelem k jeho §32 odst. 3 a §35) a ani vyzván k opravě nebo doplnění podání podle §43 o. s. ř.
25. Stěžovatelem formulovanou otázkou, zda se lze v rámci žaloby účinně domáhat přiznání vyšší částky než požadované formou předběžného projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy, se městský soud ani Nejvyšší soud nezabývaly, protože výsledek odvolacího, resp. dovolacího řízení na jejím řešení založen nebyl.
26. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu se může jevit situované do roviny spíše obecné, avšak i zde Nejvyšší soud dostál své povinnosti jasně, srozumitelně, logicky a zejména dostatečně odůvodnit své závěry, přičemž rozsah jeho odůvodnění je přiměřený relevanci námitek obsažených v dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že jak posouzení otázky běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s §35 téhož právního předpisu, tak i posouzení otázky rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy městským soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, což doložil odkazy na vlastní prejudikaturu.
27. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu