ECLI:CZ:US:2018:3.US.2187.18.1
sp. zn. III. ÚS 2187/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Y. P., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha - Dolní Chabry, proti "postupu a vyrozumění" Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. dubna 2018 č. j. 3 KZN 857/2018-20 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 0 ZN 422/2017-25, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 1. oddělení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že nadepsaným "postupem a vyrozuměním" Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") v řízení o výkon dohledu nad postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ve věci stěžovatelova trestního oznámení pro skutek v tomto podání "předběžně trestněprávně kvalifikovaný" coby podezření z přečinu porušení autorského práva, souvisejících práv s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž jeho právo na účinné vyšetřování a řádné řízení.
2. Stěžovatel v uvedené trestní věci vystupoval v postavení oznamovatele a tvrdil, že P. V. dne 2. 6. 2017 v době mezi 19 hodinou a 23 hodinou na veřejně přístupné počítačové síti, konkrétně na sociální síti Facebook, webové stránce https://www.facebook.com/XXX, tedy na webové stránce, jejímž je původcem a uživatelem, z dosud nezjištěného místa zveřejnil zvukově obrazový záznam, tj. hudební videoklip nazvaný "Pohodovej rybář", který prezentoval jako "předpremiéra", když autorem audiovizuálního díla je stěžovatel, pouze na základě jeho podnětu ze dne 3. 7. 2017, 12:58 hodin, společnost Facebook téhož dne v 16:05 hodin videoklip z webové stránky odstranila, přičemž následně byla stěžovateli obchodní společností GoTshirt Merchandise s. r. o., sídlem Skala 611/22, Ilava, Slovenská republika, IČ: 47325891, udělena pokuta ve výši 50 000 Kč na základě smlouvy o marketingové spolupráci č. j.: MJP/04/2017, uzavřené mezi stěžovatelem a jmenovanou společností, neboť došlo ke zveřejnění díla v čase, který byl v rozporu s předmětnou smlouvou, čímž vznikla stěžovateli škoda ve výši 50 000 Kč tím, že uvedená společnost tuto částku stěžovateli strhla z celkově poskytnuté odměny za vzájemnou spolupráci.
3. Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality - 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") písemným vyrozuměním ze dne 24. 10. 2017 č. j. KRPA-249172-51/TČ-2017-001291 stěžovateli sdělila, že kvalifikovaným posouzením obsahu jeho podání [§59 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád")] ze dne 7. 7. 2017 označeného jako "Oznámení o skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin" a provedeným šetřením podle §158 odst. 1 tr. řádu a podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu. Ve věci bylo zjištěno, že ke zveřejnění hudebního videoklipu "Pohodovej rybář" došlo jednáním M. B., který jednal se souhlasem stěžovatele. Následné šíření hudebního videoklipu na internetu probíhalo jako následek jednání L. P., jenž s vědomým souhlasem stěžovatele sdílel hyperlink k předmětnému hudebnímu videoklipu s další osobou, což vedlo ke skutečnosti, že se video stalo virálním.
4. Stěžovatel následně uplatnil u obvodního státního zastupitelství písemnou žádost o přezkum vyrozumění policejního orgánu. Obvodní státní zastupitelství rubrikovaným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že spáchání trestného činu zjištěno nebylo.
5. Stěžovatel poté podal žádost o výkon dohledu k městskému státnímu zastupitelství. Městské státní zastupitelství ústavní stížností rovněž napadeným vyrozuměním o výsledku provedeného dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství stěžovateli sdělilo, že v postupu státního zástupce obvodního státního zastupitelství nebylo shledáno pochybení, proto odkládá podnět jako nedůvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup orgánů činných v trestním řízení není pro něj důvěryhodný a postrádá jednotnou právní argumentaci. Policejní orgán dospěl ke zjištění, že došlo ke zveřejnění autorského díla jako následku jednání několika osob, snad dokonce s jeho souhlasem, což stěžovatel popírá, a autorské dílo se tak mělo stát virálním, aniž by policejní orgán uvedl zjevnou skutečnost, tj. že autorské dílo poprvé zveřejnil na internetu právě podezřelý. Policejní orgán nijak nevyjádřil názor, že by skutek, pro který bylo podáno trestní oznámení, neměl intenzitu trestného činu. Teprve poté, co stěžovatel podal žádost o přezkum postupu policejního orgánu k obvodnímu státnímu zastupitelství, změnily orgány činné v trestním řízení náhled na trestní oznámení stěžovatele a upustily od verze, že za zveřejnění díla může skutečnost, že se autorské dílo stěžovatele stalo virálním; nově byl upřednostněn názor, že inkriminované jednání nedosahuje intenzity trestného činu. Státní zastupitelství tedy nahlíží na věc stěžovatele úplně jinak než policejní orgán. Stěžovatel dává najevo, že uznává obecnou zásadu subsidiarity trestní represe, nicméně zastává názor, že na jeho věc nedopadá; byla-li by skutečně aplikovatelná, měla být věc jako podezření z přestupku odevzdána příslušnému přestupkovému orgánu, což se však nestalo. Městské státní zastupitelství dospělo k závěru, že jde o spor patřící do působnosti práva civilního.
7. Stěžovatel setrvává v přesvědčení, že nebylo-li zahájeno trestní stíhání, jeho věc měla být vyřízena formou usnesení. Policejní orgán však vyřídil trestní oznámení prostým vyrozuměním postrádajícím oporu v trestním právu procesním s tím, že podání stěžovatele bude "uloženo." Nejde o pouhé lpění na formálním dodržení litery zákona, neboť z usnesení o odložení věci by vyplýval zejména skutek, pro který bylo podáno trestní oznámení, dále v úvahu přicházející trestněprávní kvalifikace skutku, podrobnější odůvodnění rozhodnutí a řádné poučení o právu podat opravný prostředek. Zejména by však stěžovatel mohl napadnout usnesení řádným institucionalizovaným prostředkem, a to stížností podle §159a odst. 7 tr. řádu. Stěžovatel byl tudíž nezákonným postupem zkrácen na formálním právu podat stížnost proti posouzení své věci policejním orgánem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Přípustnost ústavní stížnosti byla posouzena s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ve kterém Ústavní soud kvalifikoval žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, jako obecně účinný opravný prostředek pro osobu, která namítá, že došlo k závadnému postupu v šetření, vedoucímu k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí trestného činu. V citovaném nálezu Ústavní soud rozhodl, že bude považovat za nepřípustné (pro nevyčerpání všech procesních prostředků) ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam, kde nebyla podána předmětná žádost o výkon dohledu. Stěžovatel tak učinil a do petitu svého návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti zahrnul vyrozumění městského státního zastupitelství, přičemž z argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zřejmé, že návrh směřuje i proti vyrozumění obvodního státního zastupitelství.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených aktů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i vůči jiným orgánům veřejné moci (zde státním zastupitelstvím či policejnímu orgánu), které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
11. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že pouze soud rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit (čl. 90 věta druhá Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Úprava těchto otázek v trestním řádu však nezakládá v ústavní rovině žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7SbNU 343), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel dovolává, neobsahuje na ústavně právní úrovni prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17), jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoli dosažení výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
13. Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy mu měla být způsobena škoda na majetku. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby; srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14.
14. Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem nedostály. Z vyrozumění státních zastupitelství se podávají konkrétní argumenty, proč dané jednání vůbec nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a oznámený skutek není trestným činem.
15. Policejní orgán si vyžádal vysvětlení stěžovatele a dalších konkretizovaných osob (P. V., M. B. a L. P.), jakož i potřebné písemnosti (např. smlouvu o marketingové spolupráci). Již z uvedeného je zřejmé, že policejní orgán nebyl při prověřování trestního oznámení stěžovatele pasivní a usiloval o dostatečné objasnění skutkového stavu. Mezi výsledkem prověřování a právním závěrem o uložení věci nelze shledat extrémní rozpor, což potvrdily i orgány dohledu, které posoudily všechny relevantní skutečnosti, přičemž městské státní zastupitelství na podkladě obsahu všeobecného spisu obvodního státního zastupitelství, ale i spisového materiálu policejního orgánu, dospělo ke stejnému závěru (byť z odlišných důvodů) jako policejní orgán, že ve věci nejde o podezření ze zločinu ani přestupku.
16. Nelze tedy konstatovat, že by došlo k porušení práva stěžovatele na provedení účinného vyšetřování.
17. Jde-li o stěžovatelem namítanou zásadu subsidiarity trestní represe, je nutné zdůraznit, že posuzovaná věc spadá do rozsahu ústavně zaručeného práva, které upravuje čl. 39 Listiny. Podle něj platí, že "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit". Podmínky trestnosti činu je třeba vykládat ve světle principů trestního práva, mezi které patří i subsidiarita trestní represe. Její součástí je i zásada ultima ratio. Podle ní se prostředky trestního práva mohou použít skutečně jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, protože již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly použity dostupné prostředky jiných právních odvětví, by odporovalo principu subsidiarity trestní represe. Ten vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), bod 17., a nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16, bod 17.; k principu subsidiarity obecně srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)].
18. Trestní zákoník ve své podstatě zachoval formálně materiální pojetí trestného činu. Řešení obsažené v trestním zákoníku totiž staví na kombinaci formálního pojmu trestného činu (§13 odst. 1) a materiálního korektivu rozsahu trestního bezpráví prostřednictvím subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2, §39 odst. 2). Trestněprávní nauka upřesňuje: "I když tento korektiv stojí legislativně technicky mimo zákonnou definici (pojem) trestného činu (srov. samostatná ustanovení §12 odst. 2 a §13), nic to nemění na podstatě teoretického pojetí trestného činu, pro něž je zásadní, že musí vymezovat rozsah trestního bezpráví, což se děje právě s odvoláním na zásadu subsidiarity trestní represe (...)". (srov. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné - obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 46). Nauka trestního práva k použití principu subsidiarity trestní represe konkrétně dodává: "Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních (...) předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní a teprve poté na posledním místě uplatnit trestněprávní prostředky. Opačný postup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by bylo v rozporu s principem subsidiarity trestní represe." (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. s. 29; obdobně Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 117).
19. Taková povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161)]. Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s čl. 4 odst. 4 Listiny a zejména čl. 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit například soukromoprávně [srov. Baňouch, H.: Čl. 39 (Výhrada zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů). In Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod - komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 805]. Lze z nich proto dovozovat základní právo každého nebýt trestán, pokud lze účinně využít dostupných prostředků jiných právních odvětví.
20. Nelze opomíjet koncept legitimity v trestním právu, který je založen na tom, že: "Represivní prostředky mohou být použity pouze tehdy, je-li to odůvodněno především v rámci úcty k základním právům a jejich ochraně. Trestní právo musí chránit zásadní - legitimní zájmy a hodnoty tam, kde není jiné pomoci." [Srov. Fenyk, J.: Subsidiarita trestní represe - rovnice o mnoha proměnných? ASPI, ID: LIT44527CZ; k legitimitě a proporcionalitě trestního práva viz také Kratochvíl, V.: Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina v trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak). Právník č. 7/2015, s. 538-539.] Trestněprávní postih proto může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou výjimkou. Ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený vůči tomuto legitimnímu cíli.
21. Těmto zásadám se orgány činné v trestním řízení nezpronevěřily. Orgány činné v trestním řízení princip subsidiarity trestní represe neaplikovaly v neprospěch stěžovatele s vysvětlením nesoucím znaky paušálnosti či šablonovitosti. Není důvod zpochybňovat, natožpak v rovině ústavněprávní, že spor mezi ním a P. V. je namístě řešit výhradně prostředky civilního práva.
22. Zpochybňuje-li stěžovatel formu vyřízení trestního oznámení, postačuje připomenout - jemu známé - usnesení ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3135/08, v němž Ústavní soud konstatoval, že: "Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Jestliže tyto orgány shledají, že z podaného oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu a nejsou povinny věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle §159a tr. řádu". Dále Ústavní soud uvedl, že: "Pokud tedy policejní orgán posoudil podání stěžovatele pouze jako souhrn zaslaných informací, tyto prověřil a stěžovatele o tom zákonným způsobem vyrozuměl, postupoval tak dle zákonných ustanovení trestního řádu...." Dospěl rovněž k závěru, že: "takový postup plně koresponduje s požadavky ustanovení §158 odst. 2 tr. řádu." Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit a jsou plně využitelné i pro nyní posuzovanou věc. Již ze stěžovatelových postupů vymezených výše je zřejmé, že měl k dispozici procesní prostředky směřující ke kontrole správnosti závěrů policejního orgánu, a z polemiky vtělené do ústavní stížnosti vyplývá, že byl o konkrétních důvodech, které vedly orgány činné v trestním řízení k jimi přijatým závěrům, náležitě informován.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení stěžovatelovu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu