ECLI:CZ:US:2018:3.US.2368.17.1
sp. zn. III. ÚS 2368/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem sídlem U Smaltovny 1115/32, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 30 Cdo 4732/2016-270, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, č. j. 3 Co 135/2013-248, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 100.000,- Kč, a to z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu u příslušníků Policie České republiky, jenž spočíval v odebrání vzorku DNA, a to výtěrem z dutiny ústní. K tomuto úkonu došlo dne 13. 6. 2007, v době, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody. Stěžovatel se ve své žalobě současně domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi odstranit následky zásahu do práva stěžovatele na ochranu osobnosti a zničit biologický vzorek stěžovatele uložený do Národní databáze DNA. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, č. j. 4 C 535/2009-54, stěžovatelovu žalobu o 100.000,- Kč výrokem I. zamítl, neboť se nejednalo o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.), a tento uplatněný nárok byl navíc podle §32 odst. 3 téhož zákona promlčen. V části, v níž se stěžovatel domáhal odstranění následků zásahu, Obvodní soud pro Prahu 7 řízení zastavil a věc v tomto rozsahu výrokem II. postoupil Policii České republiky.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 72 Co 513/2011, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v zamítavém výroku I. potvrdil a ve výroku II. o zastavení řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze, neboť žaloba v části, kterou se stěžovatel domáhal odstranění vzorku DNA, je žalobou na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku.
Následným rozsudkem ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 31 C 70/2012, uložil městský soud jako soud prvního stupně vedlejšímu účastníkovi povinnost zlikvidovat srovnávací vzorek DNA stěžovatele a odstranit profil DNA stěžovatele z Národní databáze DNA (dále jen "rozsudek městského soudu").
K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 Co 135/2013, resp. jeho výrokem I., rozsudek městského soudu zrušil a výrokem II. rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné jako soudy prvního stupně okresní soudy a věc se proto postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Vrchní soud v Praze v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že v části týkající se nezákonného odběru DNA osobám ve výkonu trestu se jedná o otázku, zda vznikla nemajetková újma při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, která měla být následně posuzována v mezích zákona č. 82/1998 Sb. (lex specialis), a nikoliv podle občanského zákoníku, jenž je ke zmíněnému zákonem obecným (lex generalis), jak tomu bylo v posuzované věci.
Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2017, č. j. 30 Cdo 4732/2016-270, jako nepřípustné odmítl. K dovolací argumentaci stěžovatele - že jeho žaloba v části, ve které se domáhal nepokračování v nesprávném zásahu, tedy uchovávání vzorku a profilu DNA, měla být posuzována podle občanského zákoníku, neboť zákon č. 82/1998 Sb. tuto možnost neupravuje - Nejvyšší soud konstatoval, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je v tomto směru v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a odkázal přitom na rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012. Pokud jde o přípustnost dovolání stěžovatele proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze, nevymezil stěžovatel podle Nejvyššího soudu žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že její podstatou je skutečnost, že Vrchní soud v Praze a následně ani Nejvyšší soud nepochopily plně předmět sporu. Od počátku stěžovatel uplatňoval dva nároky, jednak nárok na náhradu nemateriální újmy způsobené nelegálním odběrem DNA stěžovateli, a dále také nárok na likvidaci stěžovatelova biologického vzorku DNA, který je dodnes nelegálně zpracováván ze strany Policie České republiky. Právě o posledně uvedeném nároku je vedeno posuzované řízení. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud dovozují, že tento nárok má být posuzován podle zákona č. 82/1998 Sb., stejně jako nárok na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že zákon 82/1998 Sb., neobsahuje právní úpravu, která by umožnila uložit státnímu orgánu, který porušuje zákon, povinnost tohoto zásahu do osobnostních práv zanechat. Tím, že by v daném případě nebylo možno aplikovat ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti, bylo by tím fakticky znemožněno, aby bylo možné se soukromoprávní cestou domáhat ukončení neoprávněného zpracování osobních údajů jako zásahu ze strany státních orgánů. V uvedeném stěžovatel spatřuje porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v postupu Vrchního soudu v Praze, který o odvolání stěžovatele sám nerozhodl a věc naopak po 7 letech od podání žaloby v rozporu s §104a občanského soudního řádu postoupil zpět na začátek k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Příslušným soudem k projednání nároků souvisejících s právem na ochranu osobnosti v prvním stupni je přitom Městský soud v Praze. Uvedeným podle stěžovatele současně došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za tímto účelem si Ústavní soud zapůjčil spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 63/2018, ze kterého zjistil následující skutečnosti.
Poté, co byla na základě napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7, rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 4 C 535/2009 tak, že k projednání a rozhodnutí o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zlikvidovat srovnávací vzorek DNA stěžovatele a odstranit profil jeho DNA z Národní databáze DNA, není věcně příslušný a věc proto postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu správnímu. Obvodní soud při tomto závěru vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, tedy ze stejného rozsudku, na který v napadeném usnesení odkázal i Nejvyšší soud v části, ve které naopak konstatoval, že závěr vrchního soudu o věcné příslušnosti okresního soudu (tedy nikoliv správního soudu) je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Městský soud v Praze jako soud správní, kterému byla věc postoupena, následně v odůvodnění usnesení ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 10 A 63/2018, kterým stěžovatele vyzval k opravě vad jeho žaloby a v tomto smyslu jej rovněž poučil, předeslal, že s posouzením Obvodního soudu pro Prahu 7 se ztotožňuje a má za to, že ochrany proti odebrání i uchovávání vzorku DNA ze strany Policie České republiky se lze domáhat pouze žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle §82 soudního řádu správního. Městský soud v Praze dosud o žalobě stěžovatele nerozhodl.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustnou proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11, či ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1492/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla věc ve výše specifikované části postoupena k rozhodnutí správnímu soudu. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před správním soudem, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec uvedeného, poukazuje-li stěžovatel na nepřiměřenou délku dosud neskončeného řízení, Ústavní soud připomíná, že po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým se mění zákon o soudech a soudcích, striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení §174a posledně citovaného zákona [srov. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. Nadto procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu