ECLI:CZ:US:2018:3.US.265.17.2
sp. zn. III. ÚS 265/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek a) Hany Suché a b) Evy Hejlové, zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2016 č. j. 28 Cdo 1623/2016-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015 č. j. 24 Co 39/2015-131 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. září 2014 č. j. 19 C 72/2012-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Věry Kotlíkové a 2) České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu tvrzeného zásahu do jejich práva na soudní ochranu a vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a dalších podkladů se podávají následující zjištění: Pavel Hejl a jeho bratr Míroš Hejl byli společníky veřejné obchodní společnosti Em. Haupt. Majetek této společnosti - podniku (včetně majetku ve spoluvlastnictví těchto společníků) byl znárodněn podle zákona č. 118/1948 Sb., o organisaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků (dále jen "zákon č. 118/1948 Sb."), ve spojení s vyhláškou č. 1184/1949 Ú. l., o znárodnění velkoobchodních podniků a o začlenění znárodněných a konfiskovaných podniků do Kovomatu, národního podniku (rozsah majetku Pavla Hejla a Míroše Hejla byl uveden ve výměru Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 13. 2. 1951 č. j. 12732-116/7-190). Za znárodnění majetku (železářského zboží a zařízení) nebyla poskytnuta náhrada. Obě stěžovatelky a první vedlejší účastnice jsou dědičkami po Pavlu Hejlovi. Stěžovatelky se podáním ze dne 15. 6. 2011 domáhaly přiznání náhrady za znárodnění uvedeného majetku, a to dle §13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb. ve spojení s §11 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945"), s tím, že k vydání předpisu (nařízení) upravujícího náhradu za znárodnění nedošlo a závazek státu vůči nim stále trvá. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 22. 2. 2012 č. j. MF-21220/2012/44-59038/2011 žádost zamítlo. Rozklad stěžovatelek zamítl ministr financí rozhodnutím ze dne 28. 5. 2012 č. j. MF-43578/2012/44. Stěžovatelky podaly dne 2. 10. 2012 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") proti druhé vedlejší účastnici, kterou se domáhaly zaplacení náhrady za znárodnění; každá požadovala náhradu ve výši 630 024,10 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 č. j. 19 C 72/2012-93 žalobu obou zamítl (výroky I. a II.), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 č. j. 24 Co 39/2015-131 potvrdil rozsudek obvodního soudu.
4. Soudy dospěly (v řízení dle V. části o. s. ř.) k závěru o správnosti napadeného správního rozhodnutí. Uvedly, že ke znárodnění došlo v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 [poukázaly na datum vyhlášení zákona č. 118/1948 Sb. dne 3. 6. 1948, a k otázce zpětné účinnosti tohoto předpisu na závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 336/01 (N 71/26 SbNU 223)]. V případě nároku stěžovatelek bylo třeba podle soudů užít tzv. restitučních zákonů, které nelze obcházet (ať již poukazem na obecné právní předpisy či poválečné předpisy, neboť restituční předpisy představují lex specialis); poukázaly konkrétně na §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), a na dosavadní judikaturu soudů [konkrétně nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995 sp. zn. I. ÚS 59/93 (N 22/3 SbNU 147), ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 45/97 (N 41/10 SbNU 277) a ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509), na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1795/2008, ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 978/2012, ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 157/2011 a ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2611/2010]. Městský soud konstatoval, že nárok je nedůvodný, neboť restituční zákony na něj nepamatují. Dle obvodního soudu by byl nárok navíc promlčen (poukázal na §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.); stěžovatelkám nic nebránilo uplatnit od roku 1990 svůj nárok; poprvé jej však uplatnily u správního orgánu až 20. 6. 2011. Obvodní soud uvedl, že Míroš Hejl uplatnil svůj nárok v roce 2004 (a to s poukazem na zákon č. 118/1948 Sb., ve spojení s dekretem č. 100/1945 Sb.), a rovněž byl již dříve uplatněn nárok na vydání movitých věcí z daného majetku dle zákona č. 87/1991 Sb. (dochovaná část movitého majetku podniku byla vydána na základě dohody ze dne 5. 4. 1993 uzavřené mezi obchodní společností Magnet, a. s., jako právním nástupcem národního podniku Kovomat, na straně jedné, a osobami oprávněnými na straně druhé - Míroš Hejl, obě stěžovatelky a první vedlejší účastnice). Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že ve věci náhrady uplatňované Mírošem Hejlem rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 28 Cdo 253/2005 a poté Ústavní soud usnesením pod sp. zn. II. ÚS 308/05.
5. Dovolání stěžovatelek odmítl pro nepřípustnost Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 10. 2016 č. j. 28 Cdo 1623/2016-197, neboť shledal, že městský soud postupoval v souladu s dosavadní judikaturou a nejsou dány ani důvody pro odlišné posouzení věci (ohledně znárodnění spadajícího do rozhodného období poukázal na svá rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 365/98, sp. zn. 23 Cdo 2639/98, sp. zn. 3 Cdon 316/96 a sp. zn. 33 Cdo 1507/98, a ohledně aplikace restitučního zákonodárství poukázal na svá rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 137/2015, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2811/2015, dále na stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 308/05, ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3047/15 a ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 3729/15).
II.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly nesprávnost závěrů soudů; podle nich je restituční zákonodárství v jejich věci nepoužitelné. Dle stěžovatelek nejde v jejich věci o nápravu pouhých "křivd", která by mohla být omezena (ohledně vymezení oprávněných osob, vymezení majetku a určení lhůt) restitučním zákonodárstvím či judikaturou českých soudů. Připomínají, že jejich rodina byla perzekuována a stigmatizována, byla obětí zvlášť závažného zločinu proti lidskosti dle mezinárodního práva trestního. Nároky na reparace škod jsou v takovém případě nezadatelné, nezcizitelné, nezrušitelné a nepromlčitelné. Jestliže mezinárodní právo zvykové a mezinárodní smlouvy umožňují v takovém případě reparaci bez omezení, přičemž Česká republika je demokratický právní stát, který v čl. 1 odst. 2 Ústavy považuje mezinárodní zvykové právo a mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv za součást (vnitrostátního) právního řádu, nelze pomocí restitučního zákonodárství či vnitrostátní judikatury Ústavu relativizovat. Dle stěžovatelek se soudy těmito argumenty nezabývaly, a ani v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla dosud tato otázka řešena. Za podstatnou tedy považují oporu jejich nároku o právo trestní (konkrétně uvedly §401 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odkázaly na Římský Statut Mezinárodního trestního soudu). V důsledku daného pochybení je rozhodnutí soudů dle stěžovatelek rovněž nedostatečně odůvodněno. Stěžovatelky nesouhlasí se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05; uvedly, že je třeba zohlednit osobu, která stanovisko předložila, jakož i to, kolik soudců se se stanoviskem ztotožnilo, přičemž čtyři ze soudců byli bývalí komunisté.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ve věci stěžovatelek má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelek zasaženo nebylo.
10. Stěžovatelky uvádějí, že k odnětí majetku došlo v tzv. rozhodném období, a nebylo pochyb ani o tom, že za znárodněný majetek nebyla poskytnuta stěžovatelkám ani jejich právnímu předchůdci (otci) finanční náhrada.
11. Z vyžádaných spisů se podává, že stěžovatelky se u druhé vedlejší účastnice domáhaly náhrady za znárodnění majetku s poukazem na zákon č. 118/1948 Sb. ve spojení s dekretem č. 100/1945 Sb.; ve svém rozkladu odmítaly aplikaci tzv. restitučního zákonodárství (uváděly obecnou argumentaci, že v jejich případě nejde jen o "křivdu", a restituční zákonodárství jim odnímá právo obdobně jako komunistický režim). Správní orgány stěžovatelkám nevyhověly s odkazem na tzv. restituční zákonodárství a na promlčení nároku. Před soudy stěžovatelky znovu poukázaly na své právo na náhradu dle zákona č. 118/1948 Sb., a na nepřiléhavost aplikace tzv. restitučního zákonodárství; současně se pak dovolávaly oproti restitučním předpisům (zákonné síly) priority Ústavy a mezinárodního práva veřejného, resp. požadovaly plnou reparaci bez omezení (včetně institutu promlčení), a to s poukazem na mezinárodní obyčejové právo a mezinárodní smlouvy (konkrétně zmínily Chartu OSN, Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, a také Římský statut Mezinárodního trestního soudu s tím, že v jejich případě jde o zločin proti lidskosti). Obdobné obě stěžovatelky namítají i v ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí se otázkou náhrady dostatečně zabývala a na námitky stěžovatelek již odpověděla, a to s poukazem na přiléhavou a setrvalou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
13. Ústavní soud alespoň krátce opakuje, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit některé majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a jím poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem. Ostatně samotné restituční zákony poukazovaly také přímo na příslušné mezinárodní dokumenty a v jejich duchu byly rovněž vydány (srov. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Ústava ani Listina nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada. Restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, proto není možno se domáhat nápravy jinými postupy a bez jakéhokoliv omezení, jak činí stěžovatelky; to platí i pro skutečnost, že se stěžovatelky nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečných právních předpisů (zde zákona č. 118/1948 Sb. a dekretu č. 100/1945). V případě restitučního titulu týkajícího se znárodnění majetku bez vyplacení příslušné náhrady byl považován za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody nikoliv samotný akt znárodnění, nýbrž prvek neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek; restituční předpisy (tedy) upravovaly i problematiku nevyplacených náhrad, i zde však bylo konkrétní vymezení, resp. stanovené podmínky pro restituci (srov. výše již zmiňované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nálezy sp. zn. I. ÚS 59/93 a sp. zn. III. ÚS 107/04, a usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/15, sp. zn. IV. ÚS 3047/15 a sp. zn. II. ÚS 308/05).
14. Postup orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelek nemůže být považován za rozporný s čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S ohledem na dobu, kdy Listina vznikla, je zřejmé, že ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny bylo především reakcí na předchozí zásahy státní moci do vlastnictví a úmyslem tedy bylo zakotvit do budoucna ochranu toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Předobrazem této ústavní úpravy byl Dodatkový protokol k Úmluvě a další mezinárodní dokumenty. Záměrem čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny ani čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě však nebylo poskytnout ochranu právu porušenému dávno v minulosti, resp. ochranu právu bez jakéhokoliv časového omezení a bez ohledu na podmínky stanovené právním řádem.
15. Argumentace stěžovatelek, kterou odůvodňují svůj nárok na náhrady za škody způsobené zločinem proti lidskosti dle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu je nepřípadná, neboť v případě daného znárodnění movitých věcí (železářského zboží) nemohlo jít o zločin proti lidskosti podle jeho obecně akceptované definice podle mezinárodního práva. Stěžovatelky ani v tomto směru naplnění znaků takového zločinu nekonkretizují. V neposlední řadě je třeba poukázat na časové hledisko, tedy nabytí účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. dne 1. 1. 2010, a platnost Římského statutu Mezinárodního trestního soudu pro Českou republiku od 1. 10. 2009.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu