ECLI:CZ:US:2018:3.US.3412.17.1
sp. zn. III. ÚS 3412/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Sedláčka, zastoupeného JUDr. Janou Skácelovou, advokátkou, sídlem Jabloňová 420/75, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2017 č. j. 10 Afs 330/2016-36, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 29 Af 66/2014-63, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. července 2014 č. j. 17782/14/5000-14301-706470 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště v Blansku, ze dne 4. února 2013 č. j. 8215/13/3006-05302-706681, 88252/13/3006-05302-706681, 88295/13/3006-05302-706681, 88317/13/3006-05302-706681, 88324/13/3006-05302-706681, 88329/13/3006-05302-706681, 88335/13/3006-05302-706681 a 88341/13/3006-05302-706681, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finanční ředitelství a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních a správních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště v Blansku (dále jen "správce daně"), dospěl k závěru, že stěžovatel porušil §72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, neboť v průběhu daňové kontroly neunesl důkazní břemeno podle §92 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "daňový řád"), jelikož neprokázal, že skutečný stav odpovídal obsahu předložených dokladů, především to, že stavební, zednické a bourací práce provedli na dokladech deklarovaní dodavatelé. Proto vydal v záhlaví specifikovaná rozhodnutí ze dne 4. 2. 2013, kterými stěžovateli doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2007 až 3. čtvrtletí roku 2009 a současně ho vyrozuměl o povinnosti uhradit penále podle §37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §264 odst. 13 daňového řádu.
3. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel odvolání, o kterých rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rubrikovaným rozhodnutím tak, že odvolání stěžovatele zamítlo a rozhodnutí správce daně potvrdilo. Odvolací finanční ředitelství se ztotožnilo se závěry správce daně a dále konstatovalo, že přiznáním nároku na odpočet daně z předmětných přijatých plnění stěžovatele by došlo k narušení principu daňové neutrality. Kromě neunesení důkazního břemene stěžovatelem, které je pro závěr daňových orgánů stěžejní, spisový materiál dle Odvolacího finančního ředitelství obsahuje také řadu objektivních kritérií, pro které je důvodné se domnívat, že stěžovatel věděl či vědět mohl, že je součástí daňového podvodu.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, přičemž se zcela ztotožnil se závěry daňových orgánů stran neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatele, a dále zdůraznil, že k námitkám nově uplatněným stěžovatelem v podáních ze dne 25. 6. 2015, 2. 12. 2015 a při jednání 8. 11. 2016, např. ohledně zpochybnění závěru Odvolacího finančního ředitelství, že stěžovatel věděl či vědět mohl, že je součástí daňového podvodu, krajský soud pro jejich opožděnost nepřihlížel. Dne 15. 9. 2014 totiž uplynula lhůta podle §71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s."), v níž lze žalobu rozšířit o další žalobní body.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, přičemž zejména uvedl, že krajský soud správně zhodnotil, že stěžovatelova podání ze dne 25. 6. 2015 a 2. 12. 2015 obsahovala nové žalobní body, pročež není třeba se jimi zabývat, a že judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, které se stěžovatel dovolává s cílem dosáhnout věcného projednání svých pozdě uplatněných námitek, na jeho věc nedopadá. Taktéž setrval na závěru, že stěžovatel především (bez ohledu na závěry správce daně ohledně daňového podvodu) neunesl své důkazní břemeno: formální doklady, které předložil, vypovídají o přijatých plněních nedostatečně, jiné doklady neměl stěžovatel k dispozici a ani vyslechnutí svědci neřekli k věci nic bližšího.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť dle svého přesvědčení v daňovém řízení prokázal, že zdanitelná plnění (i když na dokladech popsaná jednoduchým způsobem) skutečně přijal a použil v rámci svých ekonomických činností a daňové orgány tuto skutečnost nijak nezpochybňovaly. Rovněž tak prokázal, že splňuje podmínku pro uplatnění nároku na odpočet, tj. má k těmto plněním daňový doklad. Tím tedy podle něj doložil svá tvrzení a unesl své břemeno důkazní. Stěžovatel má za to, že závěr krajského soudu, dle kterého správní orgány vyjádřily důvodné pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelem předložených daňových dokladů, nelze hodnotit tak, že tyto unesly své důkazní břemeno, tj. prokázaly skutečnosti, které věrohodnost předložených dokladů (tj. daňových dokladů předložených daňovým subjektem) vyvracejí. Zřejmě skutečnostmi vyvracejícími věrohodnost předložených dokladů nemůže být to, že se mu nepodařilo rozptýlit pochybnosti správce daně. Rovněž tak nelze považovat za dostatečný závěr krajského soudu, že daňové orgány řadou skutečností zpochybnily, že práce provedli deklarovaní dodavatelé. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu není zřejmé, která z těchto pochybností je skutečností vyvracející tento fakt. Správce daně pouze uvádí subjektivní pochybnosti o postupech stěžovatele při podnikání, přičemž žádný z těchto postupů nebyl v rozporu se zákonem. Stěžovatel zdůrazňuje, že je nezpochybnitelné, že podnikal v souladu s právně stanoveným rámcem. Neporušil-li žádnou zákonem stanovenou povinnost, a ani jinak nezneužil svého postavení, legitimně předpokládal, že mu přináleží i práva s podnikáním spojená, přičemž nepředpokládal, a ani nemohl předpokládat, že při uplatnění svých práv bude v budoucnosti omezován tím, že při podnikání nesplnil další podmínky, které neznal a které jsou nad rámec zákona a odvíjí se od libovůle úředníka. To jest, že údajně neplnil kritéria "řádného hospodáře", nevedl evidence, které vést nemusel (a které by v dané věci neměly ani žádný význam) a konal (dle subjektivního názoru správce daně) při podnikání neformálně až lehkovážně. Stěžovatel má však za to, jak ostatně vyplývá z proběhnuvšího daňového řízení, že naopak s péčí řádného hospodáře jednal.
7. Stěžovatel také zásadně nesouhlasí s tím, že obecné soudy nezohlednily jeho podání ze dne 25. 6. 2015 a 2. 12. 2015, a také jeho tvrzení při jednání u krajského soudu dne 8. 11. 2016. Stěžovatel spatřuje takový postup za nesprávný, neboť tato jeho vyjádření je nutné považovat pouze za precizaci žalobního bodu. Stěžovatel v těchto vyjádřeních nedoplňoval žádná nová skutková tvrzení a nebylo stěžovatelem argumentováno nad rámec žalobního bodu (stěžovatel nepožadoval, aby soud posuzoval jiné skutečnosti, než poté skutečně posoudil); pouze uváděl, jak skutkově i právně obdobnou věc řešily soudy v minulosti. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na početnou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu a konstatuje, že obecné soudy postupovaly přepjatě formalisticky, přičemž jejich postup naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž při jejich posouzení Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a také krajského soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické (viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud taktéž řádně odůvodnil nepřiléhavost stěžovatelem uváděné judikatury, a ani v tomto směru mu není možné cokoliv vytknout. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95).
13. Jádrem stěžovatelovy argumentace z hlediska čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyžadovaného tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod je, že se obecné soudy odmítly zabývat jeho tvrzeními uvedenými v jeho podáních pro krajský soud ze dne 25. 6. 2015 a 2. 12. 2015 ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů. K tomu Ústavní soud shledává, že jednou ze základních povinností žalobce, vyplývající z ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je, aby v žalobě vymezil žalobní body, tedy uvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Tato zákonná povinnost je interpretována ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu - kterou Ústavní soud neshledává ústavně nekonformní - tak, že "ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné" (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 4 Azs 149/2004-52, zveřejněný pod č. 488/2005 Sb. NSS, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004 č. j. 1 Afs 47/2004-74, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004 č. j. 3 Azs 18/2004-37, zveřejněný pod č. 312/2004 Sb. NSS). Žalobce je tak "povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti" (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005 č. j. 2 Azs 134/2005-43). Podle §75 odst. 2 s. ř. s. je pak správní soud těmito žalobními body vázán, s výjimkami uvedenými v §76 s. ř. s., které však v posuzovaném případě nenastaly.
14. Mantinely žalobních bodů je pak z logiky §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. svázána i kasační stížnost a rozhodování o ní. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice onu námitku před soudem uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby. To vše proto, že žalobní řízení striktně spočívá na zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení. Žalobu je třeba podat v zákonem stanovené lhůtě
(§72 s. ř. s.) a pouze v této lhůtě může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body (§71 odst. 2 s. ř. s.); zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.). Zjednodušeně řečeno je v popsané úpravě soudního řádu správního provedena zásada vigilantibus iura scripta sunt (právo je psáno pro bdělé), která není v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a jeho komponenty [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 138/06 (N 152/42 SbNU 237)]. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem pravidel pro počítání času v právu je zejména snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv a omezení stavu nejistoty v právních vztazích [srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12, bod 36 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)]. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv [viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 545/99 (N 18/17 SbNU 127)].
15. Argumentace stěžovatele, že krajský soud a dále Nejvyšší správní soud při svých závěrech o tom, že stěžovatel neuplatnil své námitky (týkající se jeho účasti na daňovém podvodu) v řízení před soudem včas, postupovaly svévolně a v rozporu se zákonem, v konfrontaci s obsahem vyžádaného soudního spisu zjevně neobstojí. Stěžovatel zmiňované námitky (a k nim odkazovanou judikaturu) uplatnil až v písemných podáních po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání (rozšíření) žaloby, čímž se ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s. staly tyto námitky neprojednatelnými (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 787/05 a ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3140/11). Pokud tedy krajský soud (jehož postup aproboval Nejvyšší správní soud) uplatněné námitky nevzal v potaz, jelikož je posoudil jako opožděné, usoudil o nich správně, jelikož se vskutku jednalo o námitky nové, nikoliv toliko o rozhojnění již uplatněných žalobních bodů. Jak přiléhavě uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí: "Žalobní bod je vždy spojením skutkových a právních důvodů, které mohou navzájem vytvářet různé kombinace. V řízení před správním soudem ale nelze postupovat tak, že žalobce v žalobě v hrubých rysech načrtne skutkové okolnosti sporu a vznese pár obecných právních námitek (typu: žalobce při podnikání postupoval obvyklým způsobem a v daňovém řízení splnil svou důkazní povinnost; správce daně neprovedl navržené důkazy) - a teprve v dalších podáních pak formuluje konkrétní právní protiargumentaci (včetně odkazů na judikaturu, která je podle něj pro věc přiléhavá).".
16. Dlužno připomenout již jednou zmiňovanou tradiční zásadu "vigilantibus iura", která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatel byl při podání žaloby u krajského soudu zastoupen právním profesionálem - advokátem, který si měl být povinnosti efektivního, nikoli jen formálního využití prostředků ve správním soudnictví vědom. Jinými slovy, byl to právě jen sám stěžovatel, jenž svou žalobní argumentací limitoval rozsah řízení před správními soudy. Popsaný nedostatek aktivity ve vlastním procesním postupu nelze pak zhojit v řízení před Ústavním soudem.
17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu