ECLI:CZ:US:2018:3.US.3417.17.1
sp. zn. III. ÚS 3417/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Hofmana, zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, sídlem Sokolská 490/31, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 č. j. 19 Co 371/2015-114, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2015 č. j. 7 C 256/2011-82, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
4. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) právě zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu), a tím efektivně koriguje - rovněž z hlediska systémové hierarchie - možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.
5. Jak vyplývá z příloh k ústavní stížnosti, v posuzované věci byl jí napadený rozsudek Městského soudu v Praze předmětem přezkumu v dovolacím řízení, když Nejvyšší soud podané dovolání odmítl svým usnesením ze dne 2. 8. 2017 č. j. 28 Cdo 3326/2016-138. Z ústavní stížnosti však neplyne, že by posledně uvedené rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, neboť v jejím petitu je požadováno výslovně toliko zrušení výše označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze. Aby bylo předejito přílišnému formalismu a věc postavena zcela na jisto, Ústavní soud za této situace ještě stěžovateli zaslal výzvu k odstranění vad návrhu, ve které ho poučil, že z podaného návrhu musí být nepochybné, proti jakému rozhodnutí či postupu kterého orgánu veřejné moci směřuje, a vyzval ho, aby sdělil, zda skutečně žádá zrušení výhradně jen rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2015 č. j. 7 C 256/2011-82 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 č. j. 19 Co 371/2015-114. Ve své odpovědi na tuto výzvu stěžovatel Ústavní soud informoval, že žádá skutečně toliko zrušení těchto dvou rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně. Zrušení předmětného usnesení Nejvyššího soudu ani k této výzvě stěžovatel nenavrhl a naopak se vyjádřil v tom smyslu, že proti němu není ústavní stížnost směřována.
6. Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností, představuje dle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. V pochybnostech je přitom na místě úmysl stěžovatele v tomto směru ověřit, aby odmítnutí ústavní stížnosti nebylo přílišným formalismem. Nenapadne-li však stěžovatel příslušné rozhodnutí o posledním procesním prostředku ani přes Ústavním soudem učiněnou výzvu k odstranění vad návrhu, Ústavnímu soudu již nic jiného, než ústavní stížnost odmítnout, nezbývá [srov. závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00) a judikaturu Ústavního soudu představovanou např. usneseními sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2976/08, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, III. ÚS 2013/09, II. ÚS 1710/10, I. ÚS 2452/10, I. ÚS 4839/12, IV. ÚS 365/13, II. ÚS 2980/14, IV. ÚS 2195/14, II. ÚS 1536/15, III. ÚS 2823/16 či III. ÚS 284/17, dostupnými na www.usoud.cz].
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost usnesením odmítl pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj