ECLI:CZ:US:2018:3.US.4112.17.1
sp. zn. III. ÚS 4112/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Nevludové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017, č.j. 30 Cdo 1076/2017-110, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č.j. 70 Co 355/2016-95, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2016, č.j. 25 C 124/2014-70, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") označených v záhlaví s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 5 300 EUR a náhrady škody ve výši 394 345 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 140 EC 344/2011, v rámci kterého se vůči tehdejší žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti. Na náhradě škody požadovala v posuzovaném řízení jí přiznaný nárok ve výši 254 647 Kč a přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši 139 698 Kč, neboť tehdejší žalovaná se délkou řízení stala nemajetnou.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č.j. 25 C 124/2014-70, zamítl žalobu o zaplacení částky 5 300 EUR a částky 394 345 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 254 647 Kč od 29. 12. 2011 do zaplacení (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
4. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č.j. 70 Co 355/2016-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že městský soud i obvodní soud shodně uvedly, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí není ve vztahu k řízení vedenému Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 140 EC 344/2011 opodstatněná. Pokud jde o otázku, zda toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, konstatovaly obecné soudy, že řízení trvalo tři roky a tři měsíce, konkrétně ode dne podání žaloby 2. 8. 2011 do právní moci usnesení o odvolání tehdejší žalované dne 14. 11. 2014. Po rekapitulaci průběhu posuzovaného řízení dospěly soudy k názoru, že řízení probíhalo kontinuálně a nebylo zatíženo žádnými průtahy, přičemž tento závěr zdůvodnily podrobným výčtem jednotlivých úkonů (např. rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím procesní povahy, výslechy svědků, ustanovení znalce a provedení důkazu znaleckým posudkem, odročení jednání, odvolání tehdejší žalované, rozhodování o osvobození od soudních poplatků, zastavení odvolacího řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti). Soudy tak shledaly, že nebyla splněna první podmínka odpovědnosti, tj. protiprávní jednání (nesprávný úřední postup), a nelze tak dovodit ani vznik odpovědnosti státu ve vztahu k imateriální a majetkové újmě. Pokud stěžovatelka v žalobě okrajově zmínila také řízení vedená Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 101/2008 a sp. zn. 15 C 95/2003, upozornily soudy na to, že první z uvedených řízení pravomocně skončilo 21. 12. 2012 a druhé dne 22. 1. 2013, takže případný nárok na imateriální újmu by byl promlčen v důsledku vznesené námitky promlčení. Soudy pak také doplnily, že mezi stěžovatelkou tvrzenou majetkovou újmou spočívající v údajné nedobytnosti pohledávky pravomocně přiznané v posuzovaném řízení a předchozím řízením o vyklizení bezprostřední příčinná souvislost neexistuje.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č.j. 30 Cdo 1076/2017-110, bylo zastaveno řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 3. 2016, č.j. 25 C 124/2014-70 (výrok I.), dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 10. 11. 2016, č.j. 70 Co 355/2016-95, bylo odmítnuto (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
7. Nejvyšší soud zopakoval závěr městského i obvodního soudu týkající se námitky promlčení. Pokud jde o stěžovatelkou vznesenou otázku ústavnosti §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), poukázal Nejvyšší soud na to, že v minulosti se jí opakovaně zabýval Ústavní soud a citované ustanovení označil za ústavně konformní (viz např. usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, nebo usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12). K názoru stěžovatelky, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud upozornil, že námitka promlčení uplatněná státem výkonem práva v rozporu s dobrými mravy obecně není a v podrobnostech odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010. Ve vztahu k dalším tvrzením stěžovatelky pak Nejvyšší soud shrnul, že odvolací soud svůj závěr, že v posuzovaném řízení nelze shledat nesprávný úřední postup jako příčinu vzniku škody, postavil na skutkovém zjištění, že k průtahům nedošlo, což odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které v případě nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku (jako je tomu v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy), ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
II.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že neúměrnými průtahy v řízení vedeném Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 140 EC 344/2011 došlo k hrubému zásahu do jejích práv. Namítá také, že v příčinné souvislosti s délkou soudního řízení jí vznikla škoda, jelikož tehdejší žalovaná se vzhledem k délce soudního řízení stala nemajetnou a pohledávka nevymahatelnou. Podle stěžovatelky přitom její nárok na odškodnění není promlčen. K tomu uvádí, že §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je protiústavní, protože obecná promlčecí lhůta je delší než šest měsíců a vedlejší účastnice tak má nepřiměřenou výhodu. Stěžovatelka má za to, že promlčecí lhůta je delší, a i kdyby byla promlčecí lhůta šestiměsíční, pak nezačala běžet právní moci rozhodnutí, ale až když se dozvěděla o výši škody a jakmile zjistila, že pohledávky jsou v exekučních řízeních nevymahatelné. Vzhledem k tomu, že škodu způsobil státní orgán, je dle stěžovatelky uplatněná námitka promlčení také v hrubém rozporu s dobrými mravy.
III.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
12. Předně je třeba podotknout, že v ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy (obsah ústavní stížnosti je dokonce takřka doslova shodný s obsahem dovolání) a zjevně očekává, že Ústavní soud podrobí závěry obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Jak již bylo uvedeno, úkolem Ústavního soudu není provádět přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti - jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Ústavněprávně relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit jednotlivé závěry obecných soudů však stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, když pouze opakuje svá původní tvrzení a na konkrétní obsah napadených rozhodnutí v podstatě vůbec nereaguje.
13. Snaží-li se stěžovatelka zpochybnit ústavnost §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jde o otázku, které se již Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně věnoval a lze tak odkázat na rozhodnutí, ve kterých ústavnost šestiměsíční lhůty dle citovaného ustanovení aproboval, přičemž konstatoval, že sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2781/12 ze dne 20. 3. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2796/12 ze dne 6. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 856/16 ze dne 10. 1. 2017, nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka navíc zcela opomíjí fakt, že ve vztahu k řízení vedenému Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 140 EC 344/2011 nebyla námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí shledána důvodnou. Tvrdí-li stěžovatelka dále, že uplatněná námitka promlčení je také v hrubém rozporu s dobrými mravy, pak pro toto své tvrzení, vyjma toho, že škoda měla být způsobena právě státním orgánem, žádné další důvody neuvádí a ani Ústavní soud v konkrétní projednávané věci žádné specifické důvody pro takový závěr nespatřuje.
14. Přesvědčení stěžovatelky o nezbytnosti svého zásahu tak Ústavní soud nesdílí. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace, obecné soudy se žalobě stěžovatelky a následnému odvolání a dovolání řádně věnovaly. Vedle odůvodnění závěru o tom, že k nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném řízení nedošlo a vznik odpovědnosti státu ve vztahu k imateriální a majetkové újmě tak dovodit nelze, se soudy v rámci svých rozhodnutí dostatečně zabývaly také otázkou promlčení nároku stěžovatelky i tvrzeným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy. Srozumitelně přitom ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také podpořily adekvátní argumentací.
15. Pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv tak zjištěno nebylo. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud důvody k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů a ke kasaci napadených rozhodnutí neshledal, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu