ECLI:CZ:US:2018:3.US.454.18.1
sp. zn. III. ÚS 454/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Vlačihy, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 47 Co 183/2017-107 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. července 2017 č. j. 209 C 24/2015-70, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 209 C 24/2015-73, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Window Holding a. s., sídlem Hlavní 456, Lázně Toušeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 7. 2017 č. j. 209 C 24/2015-70 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 209 C 24/2017-73 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 11 008 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 23. 12. 2014 do zaplacení (výrok I.). Ve II. výroku okresní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 13 336,77 Kč. Právním důvodem žalované pohledávky byl nedoplatek ceny díla (dodávky a montáže oken a dveří). Okresní soud zjistil, že vedlejší účastnice a stěžovatel uzavřeli dne 17. 9. 2014 smlouvu o dílo podle §2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Vedlejší účastnice dílo provedla dne 13. 11. 2014, jeho zjištěné vady byly odstraněny až dne 10. 12. 2014. Částka, s níž byl stěžovatel v prodlení se zaplacením ceny díla (tj. částka po odečtení stěžovatelem zaplacené zálohy a části fakturované ceny díla), činila 12 081 Kč, přičemž po odečtení kompenzace za stěžovatelem provedený úklid (957 Kč) a částky smluvní pokuty za prodlení s dodáním nezabudovaných prvků (116 Kč) činila žalovaná dlužná částka 11 008 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel oproti tomu uplatnil svůj nárok na náhradu škody, kterou mu měla vedlejší účastnice způsobit dodáním vadného díla. Stěžovateli měla vzniknout škoda spočívající ve vynaložení nákladů za úklid ve výši 12 081 Kč, který byl prováděn po prvé montáži díla provedené dne 13. 11. 2014. Stěžovatel vynaložil náklady na čistění obložení v domě - v koupelně, chodbě, verandě a poschodí. Vzhledem k tomu, že bylo provedeno řezání zdí a cihel, musely být vyčištěny veškeré povrchy včetně koberců, dále záclony, odstraněny zbytky montážní pěny a vyčištěny rámy. Okresní soud neshledal příčinnou souvislost mezi stěžovatelem požadovanou újmou a porušením smluvní povinnosti vedlejší účastnicí. Provedení úklidu by následovalo, aniž by k porušení smluvní povinnosti vedlejší účastnicí došlo. Okresní soud pak s ohledem na to již nezkoumal rozsah úklidu a nutnost vynaložení prostředků na úklid domu. Neztotožnil s názorem stěžovatele, že škoda vznikla proto, že úklid měl být proveden až po dokončení díla a vzhledem k tomu, že k tomu napoprvé nedošlo, manželé nemohli žít v neuklizeném domě a čekat na dokončení díla. O škodě by podle okresního soudu mohlo být uvažováno v případě náhrady za úklid po druhé montáži, který by bez porušení smluvní povinnosti vedlejší účastnicí prováděn nebyl, a porušení smluvní povinnosti vedlejší účastnicí bylo podmínkou vzniku takové škody. Takovou škodu však stěžovatel neuplatnil. Okresní soud proto dospěl k závěru, že zde není nárok stěžovatele na náhradu škody, který by mohl být započten proti pohledávce vedlejší účastnice. Uložil tudíž stěžovateli povinnost doplatit vedlejší účastnici zbytek dlužné částky ve výši 11 008 Kč včetně úroku z prodlení podle §1970 občanského zákoníku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 11. 2017 č. j. 47 Co 183/2017-107 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Ve výroku II. krajský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 6 718 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že okresní soud se správně zabýval nárokem vedlejší účastnice na doplacení ceny díla, který shledal důvodným. Nárok stěžovatele na náhradu škody způsobené vedlejší účastnicí v důsledku vadně dodaného díla správně posuzoval podle §2913 občanského zákoníku. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud zjistil, že k úklidu došlo pro znečištění domu v souvislosti s provedením celého díla, a nikoli pouze pro vadné plnění. S tímto závěrem se krajský soud ztotožnil. Okresní soud podle názoru krajského soudu nepochybil, když neshledal příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti vedlejší účastnice dodat dílo bez vad a škody v podobě nákladů na úklid ve stanoveném rozsahu. Tento úklid, jak správně dovodil okresní soud, by musel být proveden v každém případě, ať by vady díla existovaly či nikoli. Z vad zaznamenaných v protokolu nevyplynulo, že by se v důsledku vytčených vad musel provádět stejný úklid znovu včetně bouracích prací v celém domě. Stěžovatel teprve při jednání před krajským soudem vysvětlil, že při předání vytkl další vadu díla, která spočívala v dodání balkonových dveří chybného rozměru. V důsledku této vady musely být prováděny bourací práce. Toto tvrzení však bylo uplatněno v rozporu se zásadou koncentrace řízení vyjádřenou v §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), po poučení okresního soudu podle §219a o. s. ř. Krajský soud dovodil, že znečištění domu, které si vyžádalo náklady na úklid, odpovídalo provedenému celému dílu a tento úklid nebyl součástí dohodnutého díla. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal pohledávku na náhradu škody. Proto okresní soud správně stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici nedoplatek ceny díla s příslušenstvím.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl svévolně, v rozporu s obsahem spisu a zároveň překvapivě, což zakládá porušení práva na soudní ochranu. Jde o překvapivé rozhodnutí, a to z důvodu nepoučení stěžovatele dle §118a odst. 2 o. s. ř. v řízení před okresním soudem a nenapravení této vady krajským soudem. Obecné soudy vydaly rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného ani před jedním z nich předvídat, čímž byla stěžovateli odňata možnost právně a skutkově argumentovat k otázce, která se s ohledem na právní názor okresního soudu i krajského soudu jevila jako významná pro jejich rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Stěžovatel uvádí, že okresní soud neprovedl pro nadbytečnost výslech svědků Michaela Vlačihy a manželky stěžovatele, kteří měli vypovídat k tomu, v jakém rozsahu byl úklid prováděn, ani místní šetření s ohledem na hodnocení vztahu mezi porušením smluvní povinnosti vedlejší účastnicí a tvrzenou újmou, která tím měla být stěžovateli způsobena. Stěžovatel uzavírá, že kdyby bylo dílo plněno řádně a včas, nevznikla by potřeba úklidu před úklidem po dokončení díla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je v posuzované věci, jíž představuje peněžní částka jistiny 11 008 Kč.
10. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí nejen věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [§202 odst. 2 o. s. ř.], nýbrž i dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. Stěžovatel namítá porušení svého procesního základního práva (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
12. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem podle čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
13. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že nárok vedlejší účastnice na doplacení ceny díla je opodstatněný. Nárok stěžovatele na náhradu škody způsobené vedlejší účastnicí v důsledku vadně dodaného díla soudy posuzovaly podle §2913 občanského zákoníku. Krajský soud dovodil, že znečištění domu, které si vyžádalo náklady na úklid, odpovídalo provedenému celému dílu a tento úklid nebyl součástí dohodnutého díla. Okresní soud podle názoru krajského soudu nepochybil, když nepoučil stěžovatele podle §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že má pro úspěch věci tvrdit jiné skutečnosti, než tvrdil (tedy že by jako škodu uplatnil náklady vynaložené na úklid po odstranění vad díla). Stěžovatel neprokázal pohledávku na náhradu škody. Proto okresní soud správně stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici nedoplatek ceny díla se zákonným příslušenstvím. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10, Ústavní soud vyslovil, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další]. V posuzované věci o tento případ nejde, když krajský soud se se závěry okresního soudu zcela ztotožnil.
15. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutno připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51).
16. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí na důkazní návrhy stěžovatele reagoval, když zdůvodnil, že soud neprováděl pro nadbytečnost výslech svědků Michaela Vlačihy a manželky stěžovatele, kteří měli vypovídat k tomu, v jakém rozsahu byl úklid prováděn, stejně tak místní šetření s ohledem na hodnocení vztahu mezi porušením smluvní povinnosti vedlejší účastnicí a tvrzenou újmou, která tím měla být stěžovateli způsobena.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud má za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu