ECLI:CZ:US:2018:3.US.661.18.1
sp. zn. III. ÚS 661/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. K., zastoupené JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou, sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2 ? Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 100 Co 54/2017-481, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy.
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") nařídil usnesením ze dne 23. 6. 2017 č. j. 25 Nc 111/2016-349 předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce (dále též "matka") povinnost strpět styk vedlejšího účastníka (dále též "otec") s nezletilou K. každý lichý týden od pondělí 8:00 hodin do středy do 8:00 hodin a každý lichý týden od pátku od 8:00 hodin do pondělí do 8:00 hodin a vedlejšímu účastníku uložil povinnost strpět styk stěžovatelky s nezletilou každý sudý týden od pondělí 8:00 hodin do středy 8:00 hodin a každý sudý týden od pátku 8:00 hodin do pondělí 8:00 hodin s tím, že předběžné opatření pozbývá platnosti pravomocným rozhodnutím ve věci samé.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 10. 2017 č. j. 26 Co 323/2017 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil, aby odevzdala nezletilou do péče vedlejšího účastníka v každém lichém týdnu v roce ve středu v 17:00 hodin na dobu do neděle tohoto lichého týdne v roce do 17:00 hodin; vedlejšímu účastníkovi uložil, aby odevzdal nezletilou do péče stěžovatelky v neděli v 17:00 hodin každého lichého týdne v roce na dobu do středy bezprostředně následujícího lichého týdne v roce do 17:00 hodin s tím, že místem odevzdání nezletilé do péče druhého rodiče je adresa P. (výrok I.). Současně zrušil usnesení okresního soudu ze dne 8. 1. 2017 č. j. 25 Nc 111/2016-181 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 8. 3. 2017 č. j. 26 Co 94/2017-233 (výrok II.).
4. V mezidobí vydal okresní soud usnesení ze dne 28. 7. 2017 č. j. 25 Nc 111/2016-437, kterým zamítl návrh vedlejšího účastníka na nařízení předběžného opatření, na jehož základě by byla stěžovatelce uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyla osvědčena naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilé.
5. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost platit na nezletilou částku 3 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám vedlejšího účastníka vždy do každého 15. dne v měsíci předem, počínaje od 1. 7. 2017. Zjistil, že okresní soud vyšel z nesprávného předpokladu, že nezletilá je z větší části v péči stěžovatelky a je tak na místě, aby výživné bylo v nezbytné míře hrazeno pouze vedlejším účastníkem, a naopak vzal za osvědčené, že oba rodiče se podle rozhodnutí okresního soudu ze dne 23. 6. 2017 podílejí na péči o nezletilou rovným dílem.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv v postupu krajského soudu, který rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného nikoliv k datu vydání jeho rozhodnutí, ale k datu podání návrhu vedlejšího účastníka na stanovení vyživovací povinnosti v rámci probíhajícího řízení o úpravě poměrů nezletilé dcery. Poukazuje přitom na to, že krajský soud při vydání napadeného usnesení nezohlednil své rozhodnutí ze dne 4. 10. 2017 č. j. 26 Co 323/2017-7, takže vyšel ze stavu, který v době jeho rozhodování již neplatil.
7. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť v opačném případě hrozí, že by se mohla ocitnout ve finančně složité situaci. Poukazuje na to, že má nezletilou od 31. 10. 2017 v péči po delší dobu než vedlejší účastník a výživné, které musí plnit, neúměrně zatěžuje její rozpočet, přičemž vedlejší účastník hradí výživné na nezletilou ve výši 3 000 Kč až na základě nařízené exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [(srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí soudů. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před soudy. Je si samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje, že v meritorním soudním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 či usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje jeho zrušení [srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17].
11. Právě takový zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) spatřoval v tehdy platném §220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který umožňoval změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, přičemž povinný neměl možnost se k věci před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřit. Dostal se tak při aplikaci tohoto ustanovení do procesně horšího postavení, nežli by byl, pokud by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Proto citované ustanovení zrušil.
12. V nyní posuzovaném případě tak Ústavní soud nemohl přehlédnout, že u krajského soudu došlo k jistému pochybení, neboť ve svém procesním postupu, kdy změnil usnesení okresního soudu o zamítnutí nařízení předběžného opatření, nijak nereflektoval výše uvedené závěry, což je třeba pokládat za procesní vadu, byť ji stěžovatelka sama nenamítá.
13. Ústavní soud však v tomto pochybení nespatřuje důvod, kvůli němuž by měl přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu. Jak totiž bylo výše rovněž zmíněno, Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Samotné porušení procesních pravidel podle právních předpisů ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na soudní ochranu, ale až takové porušení, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209) či nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí soudů [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Z toho důvodu také Ústavní soud sám připustil, že za výjimečných okolností může dojít k prolomení závěrů obsažených ve zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, a to vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem samotného průběhu rozhodování o nařízení předběžného opatření, přičemž je nezbytné zejména posoudit kolizi, existující mezi právem na uplatnění námitek dotčeného jednotlivce vůči návrhu na nařízení předběžného opatření (tedy právem na rovnost účastníků řízení a právem na soudní ochranu) a povahou práv (nároků) navrhovatele, jehož zajištění se předběžnou úpravou domáhá. Proto Ústavní soud kupříkladu v usnesení ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 470/12 či ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16 zásah do procesních práv povinného nepovažoval za natolik závažný, že by dosahoval ústavně právní dimenze a vyvolal tedy nezbytný kasační zásah Ústavního soudu.
14. V nyní posuzovaném případě proto Ústavní soud přistoupil k posouzení kolize mezi stěžovatelčiným právem na uplatnění námitek vůči odvolání vedlejšího účastníka proti zamítavému usnesení okresního soudu na nařízení předběžného opatření a potřebou (zatímní) úpravy, konkrétně stanovení povinnosti stěžovatelce platit na nezletilou v nezbytné míře výživné, přičemž uvedenou kolizi i samotné závěry krajského soudu hodnotil i z toho hlediska, zda přijaté opatření bylo činěno v nejlepším zájmu nezletilé (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
15. Vzhledem k výše uvedenému se lze ztotožnit se závěrem krajského soudu, který dovodil, že za stávajících skutkových okolností, kdy se rodiče na základě usnesení okresního soudu ze dne 23. 6. 2017 podíleli na péči o nezletilou rovnoměrně a fakticky tak praktikovali střídavou péči, bylo nezbytné přijmout bezodkladné zatímní řešení, neboť bylo v nejlepším zájmu nezletilé, aby jí stěžovatelka za dobu, kdy byla v péči vedlejšího účastníka, přispívala v nezbytné míře výživným, přičemž naopak shledal za tomu odporující stav, kdy za dané situace zcela rovnoměrně rozložené střídavé péče o nezletilou byla stanovena povinnost platit na ni výživné pouze vedlejšímu účastníkovi.
16. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu je nutné před ochranou procesních práv stěžovatelky upřednostnit potřebu hájit nejlepší zájem nezletilé v rámci zatímní úpravy výživného předběžným opatřením krajského soudu.
17. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že krajský soud měl vyjít ze stavu, který byl v době jeho rozhodování. Podle §102 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §75c odst. 4 o. s. ř. pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Krajský soud tedy nepochybil, přihlédl-li při rozhodování o odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení okresního soudu ze dne 28. 7. 2017, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na nařízení předběžného opatření, ke skutkovému stavu platnému ke dni 28. 7. 2017, kdy vzal z obsahu spisu a účastnických výpovědí za zjištěné a osvědčené, že rodiče spolu od 7. 11. 2016 nežijí, a kdy se na základě usnesení okresního soudu ze dne 23. 6. 2017 podílí na péči o nezletilou rovnoměrně a fakticky tak praktikují střídavou péči. Rozhodl-li v souladu s těmito zjištěními o povinnosti stěžovatelky platit na nezletilou 3 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 7. 2017, z ústavního hlediska nelze jeho závěru nic vytknout.
18. V této souvislosti ovšem Ústavní soud, nad rámec výše uvedeného, znovu připomíná zatímní charakter procesního rozhodnutí krajského soudu, které mohlo a stále může být na základě návrhu některého z účastníků řízení změněno tak, aby odpovídalo aktuálnímu skutkovému stavu.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá rozhodování soudů o dalších návrzích na nařízení předběžných opatření, jichž účastníci hojně využívají.
20. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu