ECLI:CZ:US:2018:3.US.730.18.1
sp. zn. III. ÚS 730/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2018 č. j. 6 To 59/2017-293 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2017 č. j. Nt 53/2016-267, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V původním řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2014 č. j. 7 T 36/2013-4653 stěžovatele shledal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Uvedeného zločinu se podle krajského soudu dopustil, stručně konstatováno, tak, že spolu s dalšími obžalovanými zajistil falešné podpisy na smlouvě o koupi nemovitostí, v důsledku čehož došlo z hlediska "převodce" k nechtěnému a nevýhodnému "prodeji" nemovitostí, a to ve prospěch obchodních společností ovládaných obžalovanými. K závěru o stěžovatelově vině krajský soud dospěl především na základě svědeckých výpovědí, výpovědí některých obžalovaných, listinných důkazů a znaleckých zkoumání, zejména pak analýzy písma. Námitky obhajoby, týkající se zejména nevěrohodnosti výpovědí, pochybení při vedení policejního spisu a zpracovávání znaleckých posudků, neshledal krajský soud důvodnými, resp. relevantními pro posouzení stěžovatelovy viny.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel, státní zástupce a další obžalovaní odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 6. 2015 č. j. 6 To 7/2015-4888 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") částečně zrušil z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d) a f) tr. řádu, a to ve výroku o trestu uloženém jedné z obviněných a ve výroku o povinnosti k náhradě škody, pokud jím bylo podle §229 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto tak, že se konkretizovaní poškození odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli a dalším dvěma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené škodu ve specifikované výši. V odůvodnění se v podstatě ztotožnil se závěry krajského soudu o stěžovatelově vině a jeho trestu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 4. 2016 č. j. 4 Tdo 122/2016-69 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. řádu. Dle jeho názoru se soudy nižších stupňů s uplatněnými výtkami dostatečně vypořádaly v předchozích fázích řízení. Stěžovatelovy námitky přitom z větší části nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. V hodnocení důkazů soudy nižších stupňů přitom Nejvyšší soud neshledal tzv. extrémní rozpor.
5. Stěžovatelovu ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1880/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) coby zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
6. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení a na odklad nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody, které krajský soud usnesením ze dne 18. 7. 2016 č. j. Nt 53/2016-79 zamítl. Následně vrchní soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 22. 12. 2016 č. j. 6 To 70/2016-109 zrušil a krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
7. Po vrácení věci krajský soud rubrikovaným usnesením (ze dne 22. 8. 2017 č. j. Nt 53/2016-267) rozhodl, že podle §283 písm. d) tr. řádu se návrh na obnovu řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 7 T 36/2013 zamítá, protože nejsou dány důvody pro obnovu řízení podle §278 tr. řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil nové skutečnosti ani důkazy. Dále zamítl návrh na odložení nebo přerušení výkonu trestu, a to s poukazem na §282 odst. 3 tr. řádu.
8. Vrchní soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením (ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. 6 To 59/2017) instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále jeho argumentaci v jednotlivostech rozšířil.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazu, za který označuje znalecký posudek doc. Ing. Bohumila Puchýře, CSc. (dále jen "nový posudek"), jehož předmět představuje oponenturu ocenění nemovitostí v posudku znalce Ing. Jana Fujáčka, z něhož soudy vycházely v původním řízení (dále jen "předchozí posudek").
10. Podle stěžovatele soudy rozhodly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), podle kterého v řízení o návrhu na povolení obnovy se zkoumá a rozhoduje výhradně o tom, zda vyšly najevo nové soudu dříve neznámé okolnosti nebo důkazy, jež by mohly samy o sobě nebo ve spojení s okolnostmi známými dříve přivodit změnu původního meritorního rozhodnutí. Dále dovozuje, že se zpronevěřily též nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239) a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08.
11. Stěžovatel zdůrazňuje, že garantem odbornosti zpracovatele nového posudku je znalecký ústav, který jeho zpracovatele pokládá za odborníka na nejvyšší úrovni v patřičném oboru, resp. specializaci.
12. Soudy podle stěžovatele nevzaly v potaz, že nový znalecký posudek přináší argumenty, které svědčí o nesprávnosti předchozího posudku. Jde zejména o výhrady k použití koeficientů upravujících ceny nemovitostí pro porovnávací metodu. Stěžovatel vytýká další vady tohoto důkazního prostředku, jmenovitě že konkrétní způsob stanovení koeficientu jednotlivých srovnávacích vzorků nemovitostí nebyl objasněn, datum vyhotovení uvedené v posudku neodpovídá skutečnosti, autor posudku postupoval v rozporu s Metodickým pokynem Ministerstva financí, vycházel z informací neodpovídajících skutečnému stavu, do znaleckého posudku zahrnul nemovitost cizí a neexistující stavbu, nemovitosti posuzoval podle stavu v roce 2010 (ačkoli znaleckému úkolu odpovídal stav v roce 2007), nezohlednil zhodnocení nemovitostí v letech 2007-2010 ani vývoj realitního trhu, nepoužil jako srovnávací vzorky uskutečněné historické prodeje z dané lokality, ale pouze nabídky realitních kanceláří z roku 2011 z míst vzdálených až 50 km, neprováděl tvrzené šetření u stavebního úřadu a stanovil tzv. tržní hodnotu namísto ceny obvyklé v roce 2007.
13. Stěžovatel odkazuje též na další důkazní prostředky, konkrétně znalecký posudek znalce Miroslava Roubce a znalecký posudek znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s., jakož i na svědecké výpovědi, týkající se zejména časového vymezení zahájení rekonstrukce.
14. Z těchto důvodů stěžovatel předchozí posudek považuje za nepřezkoumatelný a nesprávný, přičemž připomíná, že na jeho podkladě soudy dospěly k závěru o naplnění znaku škody velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku) a stíhané jednání podřadily kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Obdobné zásady je nutno vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
19. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
20. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
21. V první řadě Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky představují ve své většině zopakování výhrad uplatněných před oběma obecnými soudy, aniž by stěžovatel významněji reflektoval závěry napadených rozhodnutí, v jejichž odůvodnění se příslušné soudy s těmito námitkami určitým způsobem vypořádaly. Jádro stěžovatelovy argumentace pak představuje teze, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku předchozího posudku provedeného jako důkaz v původním řízení, která měla představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.
22. K tomu Ústavní soud předně připomíná obecně uznávaný závěr, že návrh na povolení obnovy řízení nepředstavuje procesní oprávnění odsouzené osoby pokračovat v polemice s orgány činnými v trestním řízení o otázkách, které již byly zákonnou a ústavně konformní cestou rozhodnuty, ať již v oblasti práva, či jiného odborného odvětví. Smyslem tohoto institutu tedy není násobení znaleckých posudků a vytváření "odborných táborů" potvrzujících verzi obhajoby, nebo naopak obžaloby, nýbrž primárně poukázání na dosud neřešené skutkové otázky, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vině.
23. Stěžovatel především vyjadřuje nesouhlas se způsobem vyhodnocení provedených důkazů obecnými soudy. K takto vzneseným námitkám je namístě připomenout, že do rozhodování obecných soudů je pak v této souvislosti oprávněn zasahovat jen v těch případech, v nichž soudy vykročí z rámce daného ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb obecnými soudy vedeného důkazního řízení. Lze shrnout, že jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného rozumného logického základu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. K žádnému takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo.
24. Oba soudy dospěly k závěru, že výsledky nově předloženého posudku nemohou zpochybnit vinu stěžovatele co do výše konkretizované kvalifikované skutkové podstaty, neboť skutečnosti zjištěné v rámci dokazování před soudy nejsou skutečnostmi novými a byly rozhodujícím soudům známy již v průběhu předchozího řízení. Nebylo tedy nezbytné, aby oba soudy konfrontovaly skutečnosti zjištěné v řízení o povolení obnovy se všemi důkazy provedenými v předchozím řízení, pokud již v konfrontaci s některými z nich došly k závěru, že skutečnosti zjištěné v řízení o povolení obnovy nejsou podle §278 tr. řádu "nové" a byly již známy v průběhu řízení předchozího (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 773/14). Ústavní soud považuje tento postup za ústavně konformní, jenž se v žádném případě nepříčí závěrům ze stěžovatelem poukazované judikatury Ústavního soudu, jelikož tato vychází z předpokladu, že skutečnosti vyšlé najevo v řízení o povolení obnovy řízení jsou skutečnostmi novými. Za pochybení nelze rovněž označit to, že vrchní soud podrobněji rozvedl ústavně konformní závěry krajského soudu. Takovým postupem nebyla porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení.
25. Patří se připomenout usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 116/13, jímž Ústavní soud aproboval ústavní konformitu závěru (vysloveného v souvislosti s občanským soudním řízením, nicméně přiměřeně přenositelného též do roviny práva trestního), podle kterého skutečnost, že po pravomocném skončení nalézacího řízení došlo k vyhotovení nového znaleckého posudku, kterým byla stanovena cena věci jinou částkou, než na jakou byla oceněna znalcem původně, nemůže (sama o sobě) bez dalšího zakládat důvod pro povolení obnovy řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 4606). Ústavní soud v předmětném usnesení přisvědčil argumentaci Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 23. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 2847/2012-380, podle kterého vyhovění návrhu na obnovu řízení v této věci by v důsledcích představovalo "precedent", na jehož základě by bylo možno obnovou řízení otevírat mnohá skončená řízení, ve kterých soud rozhodoval na základě odborných znaleckých posudků; takový postup by nebyl v souladu s platnou právní úpravou, jež je založena na mimořádném charakteru tohoto opravného prostředku, čemuž odpovídá také zákonné vymezení důvodů pro povolení obnovy řízení v §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
26. Krajský soud i vrchní soud se v ústavní stížností napadených usneseních novým posudkem zabývaly (srov. zejména usnesení vrchního soudu, odst. 21) a z jejich závěrů vyplývá, že tento posudek vycházel podle jejich hodnocení z nepřiměřeně zúženého výběru podkladů (jimi byly kupř. znalecký posudek znalce Roubce, fotografie z roku 2009 poskytnuté stěžovatelem, údaje o cenách pozemků prodaných Pozemkovým fondem České republiky, tj. cenách velmi specifických apod.), v důsledku čehož - i přes některé identifikované nedostatky posudku předchozího - není nadán takovou důkazní relevancí, která by vedla ke stěžovatelem požadovanému výsledku z hlediska předmětu řízení obnovovacího podle ustanovení §282 a násl. tr. řádu.
27. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13).
28. Dlužno poznamenat, že stěžovatel neuvádí, jaké okolnosti bránily podrobit podaný předchozí posudek reviznímu posouzení již v původním řízení (možnost rozšíření dokazování dalšími znaleckými posudky či odbornými vyjádřeními byla soudům i jemu coby obviněnému zastoupenému obhájcem nepochybně známa). S řečeným nekoliduje ani usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1880/16, odst. 13, podle kterého je nutné odmítnout rovněž námitku týkající se nezohlednění stěžovatelem předloženého revizního posudku, neboť k takovému důkazu nemůže Nejvyšší soud, jemuž jako prvnímu byl tento posudek předložen, přihlédnout a vyjadřovat se k tomu, zda uvedený posudek může být účinným podkladem pro zahájení řízení o povolení obnovy řízení či stížnosti pro porušení zákona, Ústavnímu soudu nepřísluší.
29. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení (proti způsobu vedení jeho původního procesu a zde dosaženým závěrům), a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnocena jakožto skutkově "nová" podle citovaného §278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.
30. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup obecných soudů tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14). Uvedené se uplatní ve vztahu k dalším tvrzením, která stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel o cenách inkriminovaných nemovitostí.
31. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry vrchního soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Závěry obecných soudů považuje Ústavní soud rovněž jako srozumitelné a logicky podepřené, a tudíž nesvévolné, a tyto závěry respektuje. Při procesu posouzení důkazů nedošlo v předmětné věci k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
32. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani se stěžovatelem - převážně jen v obecné rovině připomínanou - judikaturou Ústavního soudu.
33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O přednostním projednání stěžovatelova návrhu Ústavní soud zvláště nerozhodoval, neboť mu přijetím tohoto usnesení fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu