ECLI:CZ:US:2018:3.US.789.18.1
sp. zn. III. ÚS 789/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti Ladislava Maloty, zastoupeného Mgr. Petrou Burešovou, advokátkou, sídlem Konrádova 11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. října 2017 č. j. 60 Co 260/2017-233, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. června 2017 č. j. 11 C 161/2013-221, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 59 Co 492/2013-131 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. října 2013 č. j. 11 C 161/2013-121, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a společnosti Správa a údržba silnic Zlínska, s.r.o., sídlem K Majáku 5001, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 3. 2018 a kvalifikovaně doplněna dne 20. 4. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále také "okresní soud") a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále také "krajský soud"), a to z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Proti stěžovateli byl dne 29. 3. 2012 podán vedlejší účastnicí návrh na vydání platebního rozkazu u Okresního soudu v Jeseníku. Tento soud dne 24. 4. 2012 vydal platební rozkaz č. j. 110 C 42/2012-16, kterým uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici) pohledávku ve výši 6 837 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že platební rozkaz se následně přes snahy Okresního soudu v Jeseníku nepodařilo stěžovateli doručit, byl tento usnesením ze dne 23. 10. 2012 č. j. 110 C 42/2012-62 v plném rozsahu zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2013 č. j. Ncd 17/2013-100 bylo rozhodnuto o přikázání věci Okresnímu soudu ve Zlíně, kde byla věc nadále projednávána pod sp. zn. 11 C 161/2013. Okresní soud poté prvním z nyní napadených usnesení ze dne 16. 10. 2013 č. j. 11 C 161/2013-121 rozhodl o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a o žádosti o ustanovení zástupce tak, že osvobození od soudních poplatků nepřiznal a právního zástupce neustanovil. Krajský soud toto rozhodnutí okresního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil druhým nyní napadeným usnesením ze dne 20. 12. 2013 č. j. 59 Co 492/2013-131.
3. Následně stěžovatel podal dne 28. 2. 2014 žalobu pro zmatečnost, neboť ve věci výše uvedeného usnesení č. j. 59 Co 492/2013-131 měl rozhodnout vyloučený soudce krajského soudu. Stejného dne podal návrh na osvobození od soudních poplatků a žádost o ustanovení advokáta, a dne 5. 3. 2014 uplatnil žalovaný proti žalobci vzájemný návrh ve výši 10 000 Kč a současně navrhl osvobození od soudních poplatků a požádal o ustanovení advokáta. Pro řízení o žalobě pro zmatečnost nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce usnesením okresního soudu ze dne 10. 6. 2016 č. j. 11 C 161/2013-155 a stěžovatel byl vyzván k uhrazení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč. Usnesení okresního soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením krajského soudu č. j. 60 Co 262/2016-179. Stěžovatel byl opakovaně okresním soudem vyzván k úhradě soudního poplatku v řízení o žalobě pro zmatečnost, na který stěžovatel reagoval další žádostí o osvobození od soudního poplatku. Následně bylo usnesením okresního soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 11 C 161/2013-185 řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno, stejně tak bylo tímto usnesením zastaveno řízení o opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro existenci překážky věci rozhodnuté.
4. Stěžovatel byl dne 23. 5. 2017 vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč v řízení o vzájemném návrhu ve výši 10 000 Kč, v reakci na tuto výzvu podal opětovný návrh na osvobození od soudních poplatků a žádost o ustanovení advokáta. O těchto návrzích bylo okresním soudem rozhodnuto třetím z nyní napadených usnesení ze dne 14. 6. 2017 č. j. 11 C 161/2013-221, kdy řízení o nich bylo zastaveno (výrok I.) a stejně tak bylo zastaveno řízení o vzájemné žalobě (výrok II.). Okresní soud v usnesení uvedl, že stěžovatel již v daném řízení o osvobození od soudních poplatků žádal a o jeho návrhu bylo pravomocně rozhodnuto výše uvedenými (a ústavní stížností také napadenými) usneseními okresního soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 11 C 161/2013-121 a krajského soudu ze dne 20. 12. 2013 č. j. 59 Co 492/2013-131, tedy v řízení nelze pokračovat pro překážku věci rozhodnuté. Pokud jde o řízení o vzájemné žalobě, okresní soud uvedl, že stěžovatel byl řádně vyzván ke splnění poplatkové povinnosti a poučen o tom, že v případě nezaplacení poplatku bude řízení zastaveno, přičemž lhůta k zaplacení soudního poplatku stěžovateli marně uplynula. K odvolání stěžovatele rozhodl následně krajský soud posledním nyní napadeným usnesením ze dne 30. 10. 2017 č. j. 60 Co 260/2017-233 tak, že usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. usnesení změnil. Konkrétně ve výroku II. krajský soud upřesnil, že řízení o vzájemné žalobě, kterou se žalovaný (stěžovatel) domáhal po žalobci zaplacení částky 3 127 Kč, se zastavuje. Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že s ohledem na nezměněné poměry stěžovatele správně soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení pro existenci překážky věci rozhodnuté a dále uvedl, že z podaného vzájemného návrhu na zaplacení částky 10 000 Kč plyne, že stěžovatel část nároku započítává a uplatňuje do výše předmětu řízení jako obranu s ohledem na to, že odkazuje na §98 občanského soudního řádu, a pouze v částce přesahující předmět řízení (tj. 3 127 Kč) se jedná o vzájemnou žalobu. Z této vzájemné žaloby byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, což neučinil, a proto bylo řízení o ní zastaveno.
5. Následně okresní soud nařídil ve věci jednání, k němuž se stěžovatel nedostavil, a téhož dne byl vyhlášen rozsudek č. j. 11 C 161/2013-241, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 6 837 Kč s příslušenstvím a dále nahradit náklady řízení ve výši 10 982,50 Kč. Rozsudek byl vyhlášen dne 6. 12. 2017 a stěžovateli byl doručen dne 3. 1. 2018.
6. Pokud jde o vlastní argumentaci stěžovatele, ten tvrzené porušení ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že soudy mu znemožnily náležitě hájit svá práva, neboť dlouhodobě nedisponuje dostatkem finančních prostředků a to mu bylo přičítáno k tíži v rozporu s právem na bezplatné zastupování před soudem a se zásadou rovnosti. Vedlejší účastník je v řízení před obecnými soudy zastoupen subjektem s právnickým vzděláním a z toho důvodu by mohlo dojít neustanovením právního zástupce stěžovateli k porušení rovnosti stran sporu, a to jen z důvodu, že je stěžovatel nemajetný. S ohledem na ochranu práva na právní pomoc a stěžovatelovy majetkové poměry měly soudy rozhodnout o ustanovení zástupce a o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel dostatečně doložil relevantní doklady o svých výdělkových poměrech, přičemž soudy dostatečně tyto nezkoumaly, nezkoumaly ani jeho osobu a předpoklady vést řízení, efektivně se bránit. Za nesprávné považuje stěžovatel také úvahy soudů o tom, že měl zpeněžit nemovitost, kterou vlastní, neboť toto na něm nemůže být spravedlivě požadováno. Soudy se nezabývaly ani otázkou částečného osvobození od soudních poplatků, stejně tak soudy nesprávně opakovaně argumentovaly tím, že stěžovateli byla vyplacena částka 103 125 Kč jako kompenzace za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, když dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 277/2015 vyplacením takového plnění nedochází ke změně v majetkových poměrech účastníka.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
7. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Nyní projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti čtyřem usnesením a po přezkoumání spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že vůči všem těmto rozhodnutím je ústavní stížnost podána opožděně.
9. Pokud jde o usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 10. 2013 č. j. 11 C 161/2013-121 a navazující usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. 12. 2013 č. j. 59 Co 492/2013-131, je stížnost zjevně opožděná, neboť usnesení odvolacího soudu bylo doručeno stěžovateli dne 3. 2. 2014 a ústavní stížnost byla podána dne 5. 3. 2018. Nadto je nutno uvést, že i v případě splnění požadavku včasnosti podání ústavní stížnosti by za nezměněného stavu věci musel Ústavní soud učinit závěr, že je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, s ohledem na dřívější úpravu občanského soudního řádu.
10. Ve vztahu k usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 6. 2017 č. j. 11 C 161/2013-221 a navazujícího usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 10. 2017 č. j. 60 Co 260/2017-233 je třeba konstatovat, že je ústavní stížnost taktéž opožděná. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno do datové schránky dne 28. 11. 2017, avšak ústavní stížnost byla podána až dne 5. 3. 2018.
11. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel měl pravděpodobně za to, že má vyčkat až meritorního rozhodnutí ve věci, aby se nejednalo o tzv. předčasné podání, což vyplývá ze stěžovatelovy žádosti o určení advokáta ze dne 25. 1. 2018 adresované České advokátní komoře. Stěžovatel v této žádosti výslovně uvádí, že možnost podat ústavní stížnost v této věci se váže k podmínce ukončení řízení, přičemž konečným rozhodnutím ve věci je rozsudek ze dne 6. 12. 2017 č. j. 11 C 161/2016-234, který mu byl doručen v lednu 2018. Dlužno uvést, že v případě, že by byla stěžovatelova domněnka správná, jeho ústavní stížnost ze dne 5. 3. 2018 by byla podána včas, a to v poslední den lhůty s ohledem na doručení meritorního rozsudku dne 3. 1. 2018.
12. Pokud jde však o řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků a o žádosti o ustanovení zástupce, to sleduje ve smyslu přístupu k Ústavnímu soudu svoji samostatnou linii, kdy s podáním ústavní stížnosti nelze čekat na meritorní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel výše naznačeným způsobem postupoval patrně s ohledem na své předchozí zkušenosti v řízeních před Ústavním soudem, kdy byl např. usnesením ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 521/14 nebo usnesením ze dne 6. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 413/11 (obě týkající se rozhodování o vyloučení znalce a soudkyně; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) poučen o tom, že ústavní soudnictví v České republice je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, a že ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, a v těchto věcech tedy byly jeho stížnosti odmítnuty pro svou předčasnost. Současně však Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 521/14 uvedl, že z uvedeného pravidla jsou v judikatuře soudu připuštěny výjimky, když lze ústavní stížností napadnout i taková pravomocná rozhodnutí, která toliko uzavírají určitou část řízení nebo řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Takovou výjimku je možno připustit za současného splnění dvou podmínek, a to když je takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále když je daná námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezena jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o otázce rozhodnuto a již nemůže být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
13. To, že Ústavní soud za jednu z takových výjimek považuje také řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků a o žádosti o ustanovení zástupce, je patrno z dlouhodobé a konzistentní judikatury soudu (viz např. usnesení z poslední doby: ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 762/18, ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1271/18, ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 989/18, ze dne 24. 4. 2018 III. ÚS 796/18 nebo ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 379/18 a mnoho dalších), přičemž stěžovatel patrně musel být s tímto srozuměn již v době doručení rozhodnutí o neúspěšném opravném prostředku v listopadu 2017. Sám totiž v minulosti podal ústavní stížnost proti rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků a o žádosti o ustanovení zástupce, přitom na vydání meritorního rozhodnutí v této věci nečekal a věc byla Ústavním soudem projednána (viz usnesení ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 852/11).
14. Na základě výše uvedeného je tedy patrné, že stěžovatel podal ústavní stížnost opožděně i pokud jde o usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 6. 2017 č. j. 11 C 161/2013-221 a navazujícího usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 10. 2017 č. j. 60 Co 260/2017-233.
15. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2018
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj