ECLI:CZ:US:2018:3.US.933.18.1
sp. zn. III. ÚS 933/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Gabriely Mottlové, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 20 Cdo 1427/2017-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelka se svou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud vyloučil v žalobě blíže specifikované nemovité věci z exekuce vedené Mgr. Jiřím Nevřelou, soudním exekutorem, Exekutorský úřad pro Prahu-východ pod sp. zn, 054 EX 1943/14. Této žalobě bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 11. 2015 č. j. 29 C 530/2014-105 vyhověno. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2016 č. j. 68 Co 129/2016-152. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla k dovolání obchodní společnosti EMITA INVESTMENTS CZ, a.s. (zde vedlejší účastnice) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 20 Cdo 1427/2017-188 zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 3. 2018.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že nyní projednávaná ústavní stížnost je nepřípustným návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to přesto, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila názor, že její ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu, které je pravomocným rozhodnutím v řízení o vyloučení předmětných nemovitých věcí, a dále zdůraznila, že v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí dovolacího soudu byl vysloven závazný právní názor, který je pro předmětné řízení natolik určující, že by bylo neúčelné, aby dříve, než se k věci vyjádří Ústavní soud, znovu proběhlo řízení před soudy všech stupňů.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 692/14, všechna rozhodnutí citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
5. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že předmětné řízení o vylučovací žalobě stěžovatelky nebylo skončeno ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy definitivně skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, jichž se obecné soudy měly dle názoru stěžovatelky dopustit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu