ECLI:CZ:US:2018:4.US.1759.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1759/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti P. A., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, P. O. Box 28, Ostrava, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem, se sídlem Svatoplukova 1209, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2018 č. j. 16 Co 11/2018-207 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2017 č. j. 26 C 152/2013-171, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti OKD, a. s., IČ: 26863154, se sídlem Stonavská 2179, Karviná - Doly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 22. května 2018, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o nákladech řízení, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušeny články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (dále též "žalobce") se u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhal po společnosti OKD, a. s. (dále též "žalovaná") zaplacení náhrady škody z pracovního úrazu, a to náhradu za ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. listopadu 2017 č. j. 26 C 152/2013-171 žalobu v meritu věci zamítl a stanovil žalobci povinnost uhradit žalované 50 % náhrady nákladů řízení ve výši 113.570,60 Kč.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. března 2018 č. j. 16 Co 11/2018-207 potvrdil výrok okresního soudu o nákladech řízení, proti kterému žalobce směřoval odvolání.
Dovolání nebylo v této věci podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přípustné.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s výroky obecných soudů o nákladech řízení.
Krajskému soudu stěžovatel vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť prý při určování výše náhrady nákladů řízení náležitě nepřihlédl k jím tvrzeným významným skutečnostem o jeho neutěšených majetkových poměrech. Dále, dle stěžovatele, krajský soud nezajistil, aby se mohl řádně a úplně vyjádřit k využití moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř. Dle názoru stěžovatele krajský soud vycházel z nedostatečných zjištění a neúplných právních úvah a došel tak k nesprávnému závěru, když náhradu nákladů řízení snížil pouze o 50 %.
Dle názoru stěžovatele usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné tím, že krajský soud nedostatečně odůvodnil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., přičemž se ve svém rozhodnutí pouze ztotožnil se závěry okresního soudu a odkázal na ně a přitom sám své závěry znovu nepodložil relevantními důkazy.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká neaplikování ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť dle jeho mínění určení výše nároku stěžovatele záviselo na znaleckém posudku.
IV.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná a že k zásahu do stěžovatelových základních práv nedošlo.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu, zda dané moderační ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). V posuzované věci obecné soudy důvody pro aplikaci moderačního ustanovení řádně odůvodnily.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Svá rozhodnutí obecné soudy řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Neobstojí ani stěžovatelovy námitky, že obecné soudy si pro svá rozhodnutí o uplatnění moderačních podmínek neopatřily dostatek skutkových podkladů, a že stěžovateli neumožnily se k aplikaci podmínek moderace vyjádřit.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování z obsahu soudního spisu. Obecný soud za účelem doplnění a aktualizování informací poslal právnímu zástupci stěžovatele za účelem zjištění aktuálních osobních, výdělkových a majetkových poměrů příslušný formulář. Právní zástupce stěžovatele soudu oznámil, že se mu již delší dobu nedaří se stěžovatelem navázat kontakt, na což krajský soud reagoval snahou o zjištění adresy stěžovatele v evidenci obyvatel, která však neměla úspěch a krajský soud byl nucen při rozhodování vycházet z doposud známých údajů.
Z výše zmíněného je zřejmé, že krajský soud podnikl kroky k tomu, aby se stěžovatel mohl řádně a úplně k aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit a poskytl mu k tomu procesní prostor. Naproti tomu stěžovatel v této věci sám nevynaložil žádnou aktivitu a nesplnil povinnost nahlásit bez zbytečného odkladu změnu adresy (§46a odst. 3 o. s. ř.). Obecně platí, že každý adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů, a je proto povinen si zajistit přijímání listin na adrese pro doručování bez ohledu na to, zda se na této adrese skutečně zdržuje nebo zda mu jinak mohou být na ní listiny odevzdávány (srov. judikáty ÚS IV. ÚS 38/11, NS 21 Cdo 2785/2014). To, že stěžovatel pobýval ve vězení, neznamená, že neměl možnost kontaktovat svého advokáta nebo soud a změnu svého pobytu oznámit.
Ani poslední námitku stěžovatele, že krajský soud neaplikoval ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., ačkoliv tak měl učinit, Ústavní soud neshledal opodstatněnou. Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2016 sp. zn. 28 Cdo 1443/2015). Stěžovatel ve věci neměl plný úspěch, ani neúspěch v poměrně nepatrné části a není tedy splněn předpoklad pro aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu