ECLI:CZ:US:2018:4.US.193.17.1
sp. zn. IV. ÚS 193/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 10. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 193/17 ve věci ústavní stížnosti Radka Hrehora, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2016 č. j. 41 C 376/2014-224, kterým byla stěžovateli uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemků.
I. Výrokem II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2016 č. j. 41 C 376/2014-224 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2016 č. j. 41 C 376/2014-224 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka společnosti GV Reality, s. r. o., (dále též jen "vedlejší účastník") na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého stěžovateli užíváním pozemků ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Tímto rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo uhradit vedlejšímu účastníku pohledávku ve výši 4 725,92 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 8 296,36 Kč.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení v ústavní stížnosti se ve stručnosti podává, že vedlejší účastník vede množství sporů proti vlastníkům a spoluvlastníkům bytových a nebytových jednotek v oblasti lokality "Zeleného údolí" postavených na jeho pozemcích. Jedná se o spory o zaplacení finančních částek z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním jeho pozemků bez právního důvodu, a to jak pozemků, na nichž jsou postaveny předmětné stavby, tak nezastavěných přilehlých pozemků. V identických věcech byla vypracována řada znaleckých posudků, lišících se zejména způsobem výpočtu nájemného za užívání pozemků. Převážná většina sporů je vedena o částky, jejichž výše neumožňuje napadnout rozhodnutí soudu řádným opravným prostředkem (§202 odst. 2 o. s. ř.).
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve vyjadřuje své přesvědčení, že napadené rozhodnutí není svou povahou bagatelní, neboť má přesah pro stovky obyvatel "Zeleného údolí", kteří jsou v podobné situaci jako stěžovatel, a proti kterým byly dosud obdobné žaloby GV Reality převážně zamítány, buď z důvodů nesprávného výpočtu nájemného, nebo pro rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník průběžně zasílá předžalobní upomínky a podává žaloby na zaplacení "nájmu" za další období, může mít nynější rozhodnutí [stejně jako obdobné rozhodnutí napadené ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 585/17 - pozn. red.: nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 585/17 (N 71/89 SbNU 99)] dopad na ostatní vlastníky bytových a nebytových jednotek "Zeleného údolí".
4. Stěžovatel především namítá, že napadené rozhodnutí senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4 je v rozporu s několika pravomocnými zamítavými rozhodnutími jiných senátů Obvodního soudu pro Prahu 4 i jiných okresních soudů ohledně žalob vedlejšího účastníka a rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť obvodní soud při výpočtu úhrady za užívání pozemků v nyní projednávané věci nezohlednil skutečnost, že pozemky jsou zastavěny stavbami cizích vlastníků. Napadeným rozhodnutím soudu byl narušen princip legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí. Soudu, mimo nerespektování judikatury ve srovnatelných věcech, dále vytýká nedostatky v dokazování vážící se k znaleckým posudkům, nedostatky v hodnocení důkazů, nesprávné právní posouzení a procesní pochybení.
5. Stěžovatel dále uvádí výhrady proti výroku rozhodnutí o nákladech řízení, kterým byla vedlejšímu účastníkovi, v řízení fakticky zastoupenému jednatelem a společníkem Mgr. V. Andršem, přiznána náhrada nákladů řízení za údajné právní zastoupení. Namítá, že rozhodnutí ohledně nákladů řízení je v rozporu s ustálenou judikaturou okresních soudů, ale i Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze, Krajského soudu v Plzni a Krajského soudu v Ústí nad Labem.
6. Podle stěžovatele došlo k nepřípustně zjednodušené a mechanické aplikaci norem upravujících principy přiznávání nákladů řízení, přičemž obvodní soud se neodůvodněně odmítl zabývat argumentací a předloženými důkazy stěžovatele, když pouze uvedl, že "případné osobní propojení právního zástupce žalobce s žalobcem nebude soud zkoumat, neboť toto rozhodně není předmětem tohoto řízení".
7. Propojení vedlejšího účastníka s jeho právním zástupcem stěžovatel dovozuje z několika skutečností. Vedlejší účastník je obchodní společností, která od svého vzniku dne 18. 8. 2011 až do 28. 1. 2013 měla zapsaného jako společníka a jednatele Mgr. V. Andrše. Následně byl smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 6. 12. 2012 převeden obchodní podíl z Mgr. V. Andrše na společnost Vespula, a. s., jejímž je Mgr. V. Andrš jediným statutárním orgánem. Společnost Vespula, a. s., má jediného společníka, a to společnost Andrš a partneři, s. r. o., jejíž název je zjevně matoucí, jelikož jediným společníkem a jednatelem je opět pouze Mgr. V. Andrš.
8. Mgr. V. Andrš dne 28. 1. 2013 zjevně účelově nechal vymazat svoji osobu jako jednatele vedlejšího účastníka z obchodního rejstříku a dosadil jako jednatele namísto své osoby paní Paulinu Chumanovou. Nová "jednatelka" vedlejšího účastníka však obratem udělila plnou moc Mgr. V. Andršovi ke všem úkonům za vedlejšího účastníka, a to ihned v den svého jmenování, tj. 28. 1. 2013. Mgr. V. Andrš tak zůstává faktickým jednatelem vedlejšího účastníka, ačkoli není formálně veden v obchodním rejstříku jako jednatel žalobce. Mgr. V. Andrš a vedlejší účastník, stejně jako další shora uvedené společnosti, mají sídlo na stejné adrese (Španělská 770/2, 120 00 Praha 2).
9. Stěžovatel tvrdí, že jediným smyslem a účelem existence vedlejšího účastníka je vlastnictví zastavěných pozemků v lokalitě "Zeleného údolí" a kolektování nárokovaných peněžitých prostředků vůči obyvatelům "Zeleného údolí". Vedlejší účastník podal žaloby s úmyslem těžit z nejisté situace obyvatel "Zeleného údolí", a to nárokováním náhrady nákladů řízení v nezákonné výši, tj. zejména podáním návrhů na vydání platebního rozkazu se zamlčením, že se jedná o návrhy ve smyslu §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za které přísluší náhrada nákladů řízení ve snížené výši. Pozice vedlejšího účastníka se dá přirovnat k tzv. inkasním agenturám (factoringovým společnostem), jejichž předmětem podnikání je toliko vymáhání pohledávek. Ohledně těchto společností Ústavní soud ustáleně judikoval, že zázemím pro předmět svého podnikání by měly disponovat a z tohoto důvodu jim nelze přiznat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem [srov. nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), usnesení ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 1380/12, usnesení ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1312/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel v souvislosti se svými námitkami poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, 29 Odo 560/2004, 29 Odo 1308/2006 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61).
10. Dále stěžovatel připomíná, že Městský soud v Praze jako soud odvolací v obdobné věci zahájené formulářovou žalobou vedlejšího účastníka se v usnesení ze dne 20. ledna 2015 č. j. 20 Co 500/2014-11 plně ztotožnil s argumentací ohledně neúčelnosti nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka a uvedl, že "toto řetězení vlastnictví žalující společnosti se jeví účelovým a zastoupení žalobce samotným jeho vlastníkem jakožto advokátem je zjevným zneužitím práva na zastoupení advokátem, daného §25 odst. 1 o. s. ř., s cílem neúčelného navyšování nákladů soudního řízení ...". Obdobně Městský soud v Praze rozhodl rovněž v usneseních č. j. 35 Co 11/2015-19 2015, č. j. 20 Co 11/2015-16, č. j. 55 Co 11/2015-12. Shodně posoudil neúčelnost vynaložených nákladů řízení ve svých rozhodnutích i Krajský soud v Praze v usnesení č. j. 32 Co 95/2015-70 a Krajský soud v Plzni v usnesení č. j. 64 Co 408/2015-18. Proti jednomu z usnesení Městského soudu v Praze podal vedlejší účastník ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1386/15, kde zároveň potvrdil, že nepřiznání náhrady nákladů za právní zastoupení vedlejšímu účastníku je opodstatněné a je obecnými soudy řádně odůvodněno.
III.
11. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje své rozhodnutí za skutkově i procesně správné. Zdůraznil, že při jednání i v rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje jiná "opačná" rozhodnutí v obdobných věcech za tzv. judikaturu, jedná se totiž o rozhodnutí obecných soudů, jež s ohledem na předmět sporu (jeho výši) nebyla napadena odvoláním. Stěžovatel opomíjí rozhodnutí, která shodně jako senát 41 C v obdobných případech vyhověla podané žalobě, či velké množství žalob, jež byly zakončeny zpětvzetím žaloby pro zaplacení žalovanými. Připomněl, že dvě zamítavá rozhodnutí zdejšího soudu (odůvodněná korektivem dobrých mravů) ve věci sp. zn. 28 C 455/2014 a 18 C 416/2014 byla Městským soudem v Praze zrušena a vrácena k dalšímu řízení s odůvodněním, že korektiv dobrých mravů pro zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nestačí.
12. Stěžovatel v replice k vyjádření uvedl, že setrvává na své předešlé argumentaci a že soud se ke všem námitkám ústavní stížnosti, včetně námitek ohledně nákladů řízení, nevyjádřil. Dále sdělil, že v obdobných žalobách vedlejšího účastníka byla oproti 15 zamítavým rozhodnutím vydána pouze 2 zcela nepříznivá a 2 částečně nepříznivá. Uvedl, že řada žalovaných vymáhané částky zpravidla v řádu několika stokorun zaplatila a bránila se jen proti výroku v elektronickém platebním rozkazu o náhradě nákladů řízení za právní zastoupení. Ve všech případech, kdy bylo podáno odvolání proti výroku o náhradě nákladů za právní zastoupení, přitom bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení. Rovněž i v rozhodnutích o zastavení řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení vedlejšímu účastníkovi. Pokud náhrada přiznána byla, rozhodnutí o nákladech řízení bylo na základě odvolání změněno odvolacím soudem. Obyvatelům "Zeleného údolí" nelze klást k tíži, že se vždy aktivně nebránili proti všem žalobám vedlejšího účastníka a raději zaplatili bagatelní částky, aby se vyhnuli stresu ze soudního řízení.
13. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v typově shodných řízeních (usnesení ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1864/15 a usnesení ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1386/15) Ústavní soud ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost odmítl s tím, že v bagatelních věcech lze přezkum z ústavněprávního hlediska provádět jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 považuje vedlejší účastník za přiléhavě a řádně odůvodněné, a proto očekává, že Ústavní soud tuto ústavní stížnost rovněž odmítne jako zcela zjevně neopodstatněnou.
14. Uvedené vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
15. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
IV.
16. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně neopodstatněná a částečně důvodná.
17. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
V.
18. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
19. Ústavní soud neshledal důvod pro ústavní přezkum rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, pokud jde o meritum věci. V projednávané věci jde totiž o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny [srov. též např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), usnesení ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13 a usnesení ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04].
20. Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv (srov. např. usnesení ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11, usnesení ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14, usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). I když tedy Ústavní soud i u tzv. bagatelních věcí výjimečně připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, činil tak vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na další okolnosti případu [např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
21. V projednávané věci Ústavní soud však na stanovisku ohledně bagatelnosti projednávané věci, dané výší žalované částky, setrval i přes námitky stěžovatele ohledně přesahu jeho zájmů.
22. V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že v mezidobí, tj. dne 14. června 2017, totiž došlo k vydání rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 170/2017-511 o žalobě vedlejšího účastníka proti jinému obyvateli "Zeleného údolí", kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. března 2017 č. j. 70 C 511/2014-354 tak, že žaloba vedlejšího účastníka byla zamítnuta v celém rozsahu pro přeplacení na tvrzený nárok. Rozsudek obsahuje právní závěry Městského soudu v Praze, tedy odvolacího soudu, ke všem zásadním právním otázkám řešeným i v předmětném řízení, resp. otázkám, jež jsou zásadní i pro obdobné spory.
VI.
23. O odlišnou situaci jde však v případě nákladového výroku napadeného rozhodnutí, neboť Obvodní soud pro Prahu 4 při rozhodování o nákladech řízení principy obsažené v hlavě páté Listiny nerespektoval.
24. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován [např. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), nález ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 1203/11 (N 117/61 SbNU 711)]. Podle právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině došlo.
25. Ústavní soud ověřil, že pokud jde o náklady řízení, Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatoval, že právní zástupce žalobce není společníkem ani členem orgánu žalobce a za takové situace má jeho klient (žalobce) nárok na náhradu nákladů, neboť splňuje podmínky pro jejich přiznání. Případné osobní propojení právního zástupce žalobce s žalobcem soud odmítl zkoumat, neboť dospěl k závěru, že to rozhodně není předmětem daného řízení.
26. Stěžovatel přitom opakovaně namítal nezákonnost přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku z důvodu neúčelnosti zastoupení a snahy o zneužití práva na zastoupení advokátem, k čemuž předkládal rozsudky soudů vyšších instancí vydaných v právně a skutkově obdobných řízeních v kauze "Zeleného údolí" (srov. vyjádření k žalobě, doplnění vyjádření na č. l. 83 a násl., při ústním jednání konaném dne 24. 10. 2016, rozsudky Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, poukaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1386/15).
27. Obvodní soud pro Prahu 4 se argumentací stěžovatele v podstatě odmítl zabývat, přičemž své závěry ani nijak neodůvodnil.
28. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Z jeho ustálené judikatury k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů především vyplývá, že právu na spravedlivý (řádný) proces odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. rozhodnutí vydaná ve věcech ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 (N 52/48 SbNU 599), nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623), nález ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2445/14 (N 89/77 SbNU 303)].
29. Ústavní soud přitom nezpochybňuje tvrzení uváděná stěžovatelem ohledně personálního propojení vedlejšího účastníka s jeho právním zástupcem i názor stěžovatele, ostatně v obdobných věcech potvrzený řadou předchozích rozhodnutí (např. v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 500/2014-11) včetně usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1386/15, ohledně neúčelnosti nákladů řízení vynaložených vedlejším účastníkem na právní zastoupení.
30. V projednávané věci je evidentní, že vedlejší účastník podává množství skutkově obdobných a právně shodných návrhů, lišících se zásadně jen osobou žalovaných a výší požadované částky, přičemž se převážně jedná o bagatelní žaloby uplatněné na ustáleném vzoru. Ústavní soud považuje personální propojení vedlejšího účastníka a jeho právního zástupce advokáta Mgr. Vlastislava Andrše za zjevné. Vedlejší účastník GV reality, s. r. o., má jediného společníka, a to společnost Vespula, a. s. Jediným statutárním orgánem a jediným akcionářem společnosti Vespula, a. s., byla až do 10. 5. 2017 společnost Andrš a partneři, s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem je opět pouze Mgr. V. Andrš. Je tak evidentní, že řetězení vlastnictví žalující společnosti (vedlejšího účastníka) se jeví účelovým a zastoupení vedlejšího účastníka samotným jeho vlastníkem jakožto advokátem je zjevným zneužitím práva na zastoupení advokátem, daného §25 odst. l o. s. ř., s cílem neúčelného navyšování nákladů soudního řízení, jak má na mysli nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. II. ÚS 2697/13 (N 208/71 SbNU 463).
31. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci, vyjádřenou v §142 odst. 1 o. s. ř. Uvedené ustanovení ukládá soudu, aby přiznal tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který úspěch neměl, "náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva". Neúspěšný účastník sporu tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové náklady, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Toto pravidlo se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty).
32. Povinností soudu vyplývající z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení [srov. obdobně nález ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 3698/10 (N 160/62 SbNU 395), nález ze dne 20. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 329/08 (N 118/61 SbNU 717), nález ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.)].
33. Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje §2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.
34. Ústavní soud dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 4, který uvedené postuláty při svém rozhodování o nákladech řízení zcela pominul, námitkami stěžovatele se odmítl zabývat, své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a neposoudil tak účelnost vynaložených nákladů vedlejšího účastníka řízení. Došlo tak k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), §82 odst. 2 písm. a) a §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výrocích I, II a III nálezu uvedeno.