ECLI:CZ:US:2018:4.US.1945.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1945/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené Mgr. Tomášem Šperkou, advokátem, sídlem Havlíčkova 2923/18, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2018 č. j. 16 Co 229/2017-630 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. dubna 2017 č. j. 0 P 14/2007-604, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu práce České republiky, sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7 - Holešovice, Krajské pobočky v Olomouci, Kontaktní pracoviště Prostějov, sídlem nám. Spojenců 2632/13, Prostějov, 2) nezletilé C. P., 3) nezletilého T. P., 4) nezletilé K. P., 5) nezletilé D. P., všech v soudním řízení zastoupených statutárním městem Prostějov, jako opatrovníkem, sídlem nám. T. G. Masaryka 130/14, Prostějov, a 6) J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že obecné soudy jimi porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 2 Listiny a právo dle čl. 4 odst. 1 Listiny. Společně s podanou ústavní stížností podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále "okresní soud") byla stěžovatelce a vedlejšímu účastníku 6) (dále též "otec") stanovena povinnost, aby každý z nich počínaje dnem 27. 9. 2016 přispíval na výživu nezletilých dětí, tj. vedlejších účastníků 2) až 5) vždy 400 Kč měsíčně, a to nejpozději do 10. dne každého kalendářního měsíce na účet vedlejšího účastníka 1). Matce a otci (dále též "rodiče") bylo současně uloženo, aby dlužné výživné za dobu od 27. 9. 2016 do 30. 4. 2017 v částkách 3 200 Kč pro vedlejší účastníky 2) až 5) každý z nich zaplatil na účet vedlejší účastnice 1) nejpozději ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. Konečně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud s odkazem zejména na ustanovení §961 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), odůvodnil své rozhodnutí tím, že všechny nezletilé děti byly pravomocně svěřeny do pěstounské péče, a poněvadž je na ně pěstounovi vyplácen příspěvek na úhradu jejich potřeb, přechází právo výživného pro dítě na vedlejší účastnici 1). S ohledem na výdělkové schopnosti a možnosti rodičů a na odůvodněné potřeby nezletilých dětí stanovil každému z rodičů výživné pouze v minimální výši po 400 Kč měsíčně na každé z dětí a zároveň jim za rozhodné období stanovil na výživném dluh.
3. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Brně (dále "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu se v částech výroků, týkajících se stanovení běžného výživného matce i otci nezletilých, potvrzuje (výrok I). Ve zbývajících částech výroků, týkajících se stanovení dlužného výživného matce a otci, jej změnil tak, že každý z rodičů je povinen zaplatit vedlejší účastnici 1) dlužné výživné za dobu od 27. 9. 2016 do 31. 3. 2018 vždy ve výši 7 253 Kč pro každého z vedlejších účastníků 2) až 5), a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Konečně pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Krajský soud se po skutkové a právní stránce ztotožnil se závěry okresního soudu s tím, že odvolací námitky rodičů jsou nedůvodné a právně irelevantní. Nepříznivý zdravotní stav ani skutečnost, že jsou nezaměstnáni a odkázáni pouze na dávky státní sociální podpory, je nezbavuje jejich základní zákonné povinnosti - vyživovací povinnosti k jejich nezletilým dětem. S ohledem na dobu uplynuvší od vyhlášení rozsudku okresního soudu do doby rozhodování odvolacího soudu pak ve smyslu ustanovení §220 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), změnil odvolací soud část výroku rozsudku okresního soudu ohledně dlužného výživného.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy vychází pouze z domněnky, že stěžovatelka může získat pracovní uplatnění a dosahovat alespoň minimální mzdy. Zcela byl opomenut skutečný stav na trhu práce, když i přes skutečnost, že stěžovatelka je řadu měsíců evidována jako uchazečka o zaměstnání, doposud se jí nepodařilo najít zaměstnání. Úřadem práce poskytnutá evidence nabízených míst sama o sobě nevypovídá o skutečných možnostech stěžovatelky uzavřít pracovní poměr. V řízení nebylo prokázáno, ani zjišťováno, že by stěžovatelka úmyslně odmítala nabízená místa a že se tak dobrovolně vzdala možnosti být zaměstnána. Obecné soudy zcela opomenuly nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky, který je trvalý (stěžovatelka trpí žloutenkou typu C, neboť byla v minulosti uživatelkou drog). Nachází se tak v situaci, kdy nevlastní majetek větší hodnoty, je odkázána na dávky v hmotné nouzi, a i přesto má měsíčně platit částku ve výši 1 600 Kč, a dále i dluh na výživném ve výši 29 012 Kč. Stěžovatelce bylo stanoveno výživné na základě domněnky soudu a fikce stavu na trhu práce, nikoli však dle konkrétního zkoumání reálné možnosti uplatnění stěžovatelky. Obecné soudy tedy nevzaly v potaz majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatelky. Při pominutí dluhu na výživném tak zbývá stěžovatelce pouze 600 Kč měsíčně na stravu a ošacení. Praktický důsledek rozhodnutí je pak takový, že stěžovatelce bude zřejmě do budoucna růst dluh na výživném, což může vyústit v její odsouzení a odnětí svobody. Plné respektování výše uvedených rozhodnutí odepírá stěžovatelce osobní život, sociálně ji vylučuje, a ve své podstatě ji ad absurdum svádí k majetkové trestné činnosti zajišťující jí vlastní stravu. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06, přičemž nelze přehlédnout ani nálezy ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13, ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 2030/09 a ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09, pročež navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jde-li o proces interpretace a aplikace "podústavního práva", ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
10. K samotné otázce určení rozsahu výživného Ústavní soud konfrontoval námitky stěžovatelky s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, a shledal, že jsou zjevně neopodstatněné. Závěry obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování, případně vycházejí z obecně známých skutečností - notoriet - o historicky nejnižší nezaměstnanosti na území České republiky a o faktu, že volných pracovních míst je poprvé v historii více než uchazečů o zaměstnání. S ohledem na tyto skutečnosti neshledal Ústavní soud na právních závěrech obecných soudů, že nepříznivý zdravotní stav ani skutečnost, že je stěžovatelka nezaměstnaná a odkázána pouze na dávky státní sociální podpory, ji nezbavuje její základní zákonné povinnosti, a to vyživovací povinnosti k jejich nezletilým dětem, žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Naopak tyto závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, přičemž v části týkající se návrhu na zrušení napadených rozhodnutí ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 6) Ústavní soud návrh odmítl z důvodu, že šlo o návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti fakticky bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu