ECLI:CZ:US:2018:4.US.2392.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2392/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Andrleho, advokáta, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2018 č. j. 3 To 15/2018-4563 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2018 č. j. 45 T 3/2009-4542 za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. L. H., t. č. Věznice Heřmanice, a 2. státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sídlem Na Hradbách 1836/21, Ostrava 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel uvádí, že došlo také k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 28 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že opatřením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2016 byl vedlejšímu účastníkovi 1. (obžalovanému L. H.) ustanoven obhájcem stěžovatel.
3. Vzhledem k tomu, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno, požádal stěžovatel o přiznání odměny a náhradu hotových výdajů, o čemž rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 276 792 Kč, přičemž krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že zkrátil stěžovateli odměnu za některé stěžovatelem vyúčtované úkony (srov. str. 3 a 4 napadeného usnesení krajského soudu).
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že z podnětu stížnosti vedlejšího účastníka 2. napadené usnesení krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovateli přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 195 675,50 Kč (výrok I) a o stížnosti stěžovatele a vedlejšího účastníka 1. rozhodl tak, že se zamítá (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v opoře o čl. 28 Listiny spatřuje protiústavnost napadených soudních rozhodnutí zejména v tom, že úvaha obecných soudů o nutnosti krácení jeho odměny je zcela nesprávná, neboť k zajištění práva na obhajobu vedlejšího účastníka 1. bylo třeba ze strany stěžovatele vynaložit velké úsilí. Stěžovatel nesouhlasí s takovým závěrem, který považuje vyúčtování 22 úkonů za jeden rok za požadavek bezprecedentní a nepřiměřený. Stěžovatel se domnívá, že jde o libovůli soudu, když se sníží počet porad s klientem z důvodu jejich tvrzené bezdůvodnosti, aniž by se soud snažil zjistit jejich důvod, který je stěžovatel schopen objasnit. Porady sloužily primárně k doporučením a diskusi o dalším postupu ve věci (po průběžném seznamování se spisem) a pro zlepšení právní kvalifikace jeho skutku. Co se týče dalších porad, ty byly iniciovány a vyžádány klientem, který požadoval, aby jej stěžovatel pravidelně informoval o aktuálním stavu, případně se jej dotazoval na informace týkající se daného případu, konzultoval s obhájcem jednotlivá podání - doplnění dokazování apod. Navíc má stěžovatel za to, že obhájcovu účast na jednotlivých vyšetřovacích úkonech nelze nikterak omezovat. Považuje-li obhájce účast na tom kterém úkonu za potřebnou pro náležitou obhajobu obviněného, event. má-li k účasti dokonce příkaz od klienta, má nejen právo a zásadně povinnost takového úkonu se zúčastnit, ale následně i nárok na odměnu za účast na úkonu. V souvislosti s touto problematikou je třeba uvést, že podobně jako nelze omezovat obhájcovu účast na vyšetřovacích úkonech, nelze obhájce nikterak omezovat a časově limitovat při studiu spisu. Nutno také zdůraznit, že obhájce byl v dané věci činný, totiž porady se projevily i u dalších procesních úkonů a navazovaly na ně i další kroky obhajoby. Pro zajištění práva na obhajobu, tedy práva na spravedlivý proces klienta, je třeba mít dobrou přípravu, získat dostatek informací i důvěru klienta, což vyžaduje čas a úsilí, zvláště pokud jde o takto náročného klienta, jakým byl tento klient. K množství úkonů stěžovatel uvádí, že se vždy jednalo o podání, která se týkala podstaty věci, šlo o návrhy na doplnění dokazování, a to je logicky velmi důležitý úkon, kterým je zajišťována obhajoba obviněného. Stejně tak opakované doplnění odvolání považuje stěžovatel za důvodně uplatněné úkony (a nesouhlasí s jejich krácením), jelikož každé doplnění odvolání mělo vlastní linii odvolání, a to z toho důvodu, že námitek proti rozsudku soudu prvního stupně bylo několik a pro přehlednost, a tím i srozumitelnost, bylo více než vhodné, aby každá nosná linie měla samostatné "odvolání", což bylo praktické i z časových důvodů zatížení stěžovatele, když tato rozváděla a precizovala "základní" odvolání. Je třeba skutečně upozornit, že každé doplnění má vlastní argumentační linii, a to právě pro přehlednost a srozumitelnost jednotlivých argumentů. Bylo-li by odvolání tvořeno pouze jedním dokumentem, jednalo by se o dokument řádově o 30 stranách. Z praxe stěžovatele je známo, že takový dokument by nebyl vítaným podáním pro soud, přičemž pozornost samotného soudce, kterýžto by studoval takové podání, by nemusela být tak ostrá, jako je při studování podání, kteréžto má jednoznačnou a srozumitelnou linii vztahující se k jedné odvolací námitce. Pochopitelně v dané věci, jež se vyznačuje skutečně velkou odborností a specifičností, kdy bylo dokonce určité otázky nutno konzultovat i s IT odborníky, a dále poměrnou rozsáhlostí, nebylo možné napsat stručně podání se stručným vymezením jednotlivých otázek. Stěžovatel vždy postupoval v souladu s příslušnými ustanovení trestního řádu a zákona o advokacii, podle nichž obhájce jedná svědomitě, účelně a důsledně využívá všechny zákonné prostředky a způsoby obhajoby, pečuje o to, aby v řízení byly náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují apod. Stěžovatel proto nespatřuje důvodnost zkrácení jeho odměny ze strany obecných soudů a navrhuje zrušení napadených usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
10. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
11. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, a to s odůvodněním, že takový spor zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, nebo když je např. rozhodnutí soudů zcela nedostatečně odůvodněno.
12. Jak je z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu zřejmé, stěžovatel předložil Ústavnímu soudu mnohdy shodné námitky, kterými se stížnostní soud již důkladně zabýval a s nimiž se v napadeném usnesení vypořádal. To, že očekávání stěžovatele ohledně výše požadované odměny nebylo naplněno, ještě nevede k závěru, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno.
13. Krajský soud a vrchní soud se otázkou krácení odměny ustanovenému advokátovi (stěžovateli) zabývaly zcela dostatečně a na jejich závěrech na str. 3 a 4 napadeného usnesení krajského soudu a v bodech 11 až 13 napadeného usnesení vrchního soudu, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Zejména závěr vrchního soudu - že s ohledem na kvantitu jednotlivých podání, z nichž vyplývá zcela zřejmá snaha stěžovatele o účelové navyšování odměny, když tato podání byla soudu jednotlivě zasílána v odstupu několika málo dnů nebo dokonce i po sobě jdoucích dnů, přičemž se zpravidla jednalo o žádosti v rozsahu 3 až 4 řádků, pročež takové úkony je třeba nutno označit za zcela nadbytečné, učiněné s cílem zvýšit náklady obhajoby - je přesvědčivý, řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud ani v odůvodnění vrchního soudu, který dovodil, že má za to, že i v případě odvolání lze shrnout přehledné a srozumitelné údaje do jednoho dokumentu, přičemž kompaktnost takového dokumentu je pak mnohem přehlednější než kusá dodatečně doplňovaná podání, neshledal žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
14. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatel dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu