ECLI:CZ:US:2018:4.US.3230.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3230/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Š. K., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 11, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, č. j. 8 Tdo 835/2018-25, a Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2018, č. j. 9 To 497/2017-151, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. 1 T 10/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně uznal stěžovatele vinným rozsudkem ze dne 18. dubna 2017, č. j. 1 T 10/2017-66, který Krajský soud v Brně zrušil usnesením ze dne 31. srpna 2017, č. j. 9 To 196/2017-91. Městský soud v Brně rozhodl znovu a napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Krajský soud v Brně následné odvolání stěžovatele zamítl; Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že celé trestní řízení je zatíženo zásadními vadami, dokazování neproběhlo v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nebyla řádně vyvrácena jeho obhajoba, důkazy nebyly správně zhodnoceny a odůvodnění rozsudku neodpovídá požadavkům podle §125 odst. 1 trestního řádu. Soudy akceptovaly výpověď jednoho z policistů, ač tento svědek má negativní vztah k rodině stěžovatele (dědeček stěžovatele dal v roce 2010 výpověď nájmu rodičům svědka), a byl tedy podjatý, přesto soudy k výpovědi přihlédly.
Dokazování podle stěžovatele přesto nevyvrátilo, že vozidlo řídil stěžovatel; policisté na místo dorazili až po 5 minutách. Důkazy, na nichž je obžaloba založena, se musí vzájemně logicky doplňovat, což v daném případě nenastalo. Byla tak porušena presumpce neviny, zásada in dubio pro reo - k tomu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (například nálezy sp. zn. II. ÚS 248/98, III. ÚS 258/99 či III. ÚS 2042/08). Nejvyšší soud se podle stěžovatele nezabýval dostatečně dovoláním a v řízení byly rovněž opomenuty důkazy (viz sp. zn. III. ÚS 376/06, III. ÚS 177/04, I. ÚS 248/04 či III. ÚS 722/09). Stěžovatel je na základě uvedených okolností přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 12, 36 odst. 1, 38 odst. 1, 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto je navrhuje zrušit.
V hlavním líčení konaném u Městského soudu v Brně dne 2. června 2016 ve věci vedené pod sp. zn. 91 T 32/2016 stěžovatel vypověděl, že dne 24. února 2016 jako řidič přivezl svého otce k nákupnímu centru a šel nakupovat; jeho otec měl poté, co si srovná věci, přijít za ním. Když se stěžovatel asi po půl hodině vrátil, nalezl otce ještě u vozidla v přítomnosti příslušníků Policie České republiky. Policisté v řízení vypověděli, že krátce poté, kdy dorazili na stanoviště u obchodního centra, přijelo vyšší rychlostí vozidlo, zastavilo kousek od nich a z něj vystoupil jen podnapilý (1,93 a 2,12 ‰) řidič - otec stěžovatele. Soud tehdy neuvěřil výpovědi stěžovatele, a proto byl jeho otec uznán vinným a odsouzen (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. června 2016, č. j. 91 T 32/2016-104, ve spojení s usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2016, č. j. 5 To 331/2016-127, a Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017, č. j. 3 Tdo 6/2017-23).
V řízení zakončeném napadenými rozhodnutími se Městský soud v Brně zabýval otázkou, zda stěžovatel u prvního řízení, ač poučen podle §101 odst. 1 trestního řádu o následcích křivé výpovědi, uvedl pravdu. Přestože otec stěžovatele využil svého práva a vypovídat odmítl, další provedené důkazy (nejen výpověď "podjatého" policisty) prokázaly, že stěžovatel svědčil křivě; soud tedy deklaroval rozpor, posoudil jeho závažnost, stěžovatele uznal vinným a rozhodl o trestu. Odvolací i dovolací soud se zabývaly správností postupu soudu prvního stupně, nezjistily žádné pochybení, a proto soudy opravným prostředkům nevyhověly.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje své námitky užité již v odvolání i dovolání a zaměřuje se především na obsah své výpovědi, namítá dále, že soudy opomenuly provést další důkazy, které však byly (měly být) předmětem prvního řízení a netýkají se dokazování v řízení o trestném činu křivé výpovědi. Skutečnost, že způsob hodnocení důkazů soudu nenaplňuje představy stěžovatele, neznamená, že by nalézací soud postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů či dokonce libovolně, tedy že by zasáhl do ústavně garantovaných práv stěžovatele.
V daném případě nelze dovodit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani nelze seznat, že by řízení trpělo vadou opomenutí důkazu, jak namítá stěžovatel. Ústavní soud považuje za správný a zákonný postup odvolacího a dovolacího soudu, které prověřily postup i závěry soudu nalézacího. Nic nenasvědčuje tomu, že v řízení zakončeném napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a domáhat se věci před nestranným soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny). Soudy vysvětlily, na základě jakého rozhodování vzaly za prokázané, že stěžovatele v předchozím řízní lhal, a učinily tak v řízení, které proběhlo podle předem stanovených zákonem daných pravidel - jen takový postup je totiž realizací práva na spravedlivý proces.
Tvrzený zásah do práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 Listiny) a práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) stěžovatel v ústavní stížnosti toliko konstatuje, aniž by k tomu předložil jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.
Senát Ústavního soudu proto ze všech výše uvedených důvodů postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu