ECLI:CZ:US:2018:4.US.380.18.1
sp. zn. IV. ÚS 380/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Rohovského, zastoupeného Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. října 2017 č. j. 31 C 44/2016-149, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti EXTÉRIA s. r. o., sídlem Hradní 27/37, Ostrava - Slezská Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá také porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodl o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 8 470 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 470 Kč za dobu od 26. 9. 2015 do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žaloba se v části, ve které se vedlejší účastnice domáhala vůči stěžovateli zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 470 Kč od 2. 9. 2015 do 25. 9. 2015, zamítá (výrok II), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Proti napadenému rozsudku není odvolání přípustné [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
3. Předmětem sporu před okresním soudem byla smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě o poskytování pravidelných ročních služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 20. 6. 2014. Po právní stránce soud hodnotil zjištěnou smlouvu ze dne 20. 6. 2014 dle ustanovení §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se závěrem, že mezi účastníky byla platně uzavřena tzv. nepojmenovaná smlouva, protože zjištěná smlouva není podle obsahu práv a povinností účastníků jako smluvní typ v občanském zákoníku upravena. Práva a povinnosti účastníků jsou ve smlouvě upraveny a vymezeny dostatečným způsobem s tím, že k základní povinnosti vedlejší účastnice patřilo provést roční školení zaměstnanců stěžovatele a další služby v rozsahu uvedeném v článku I smlouvy a k základním povinnostem stěžovatele plnění vedlejší účastnice přijmout, poskytnout mu k němu nezbytnou součinnost a zaplatit dohodnutou cenu. Klíčovou byla v této věci otázka, zda smlouva, kterou v provozovně podepsala za stěžovatele jeho zaměstnankyně, stěžovatele zavazuje či nikoliv, a zda je ujednaná smluvní pokuta zákonná. Okresní soud aplikoval ustanovení §430 odst. 1, §431 a §2048 občanského zákoníku a uzavřel, že smlouva stěžovatele zavazuje bez ohledu na skutečnost, že se stěžovatel o podpisu smlouvy svou zaměstnankyní případně dozvěděl až s odstupem více než jednoho roku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že okresní soud zcela svévolně z provedených důkazů vytvořil rozporný skutkový stav a aplikoval nesprávně hmotněprávní normu, což je za stavu, kdy se nejde proti napadenému rozsudku řádně odvolat, alarmujícím porušením práva na spravedlivý proces. Za důkazního stavu, kdy vedlejší účastnice neměla žádnou plnou moc od stěžovatele, a smlouva byla uzavřena prodavačkou, dovodil okresní soud závaznost smlouvy pro stěžovatele, přestože tento tvrdil, že k podpisu smlouvy nikdy nikomu zmocnění nedal a sám ji získal až po 12. 8. 2015, přestože měla být uzavřena 20. 6. 2014. Jeho zaměstnankyně při výslechu uvedla, jak byla přesvědčována obchodní zástupkyní vedlejší účastnice, že podpis je z důvodů předejití problémům při kontrole, kdy si vše následně vyřeší se stěžovatelem. Dále výslovně vypověděla, že žádné zmocnění neměla, a z důkazního stavu, kdy bylo prokázáno, že obchodní zástupkyně vedlejší účastnice vyhledávala právního zástupce vedlejší účastnice a s ním nakonec asi 5 minut komunikovala na chodbě soudu. Okresní soud i tak dospěl k závěru o její dobré víře a přímém zmocnění zaměstnankyně stěžovatele. Výpověď zaměstnankyně přitom okresní soud nijak nehodnotil. Výše uvedené dle stěžovatele jednoznačně vypovídá o tom, že důkazní situace zcela jasně svědčí pro jiné skutkové závěry, než jaké učinil okresní soud v napadeném rozsudku. Situace navíc zasahuje do stěžovatelova majetkového práva, když pro drobného prodavače květin je povinnost hradit dle napadeného rozsudku velmi zatěžující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 8 470 Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních pochybení, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř.
10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Okresní soud své rozhodnutí velmi podrobně a dostatečně odůvodnil, když z tohoto rozhodnutí je patrné, k jakým skutkovým a právním závěrům soud dospěl a na základě jakých v řízení provedených důkazů tak učinil (k provedeným důkazům a skutkovým zjištěním srov. str. 4 až 10 napadeného rozsudku a stran právního posouzení věci srov. str. 10 až 13 napadeného rozsudku). Nyní posuzovaná ústavní stížnost je pak pouhou polemikou stěžovatele se závěry okresního soudu, přičemž tyto námitky však postrádají ústavněprávní relevanci, neboť stěžovatel se jejich prostřednictvím po Ústavním soudu nedomáhá ničeho jiného než nového, pro něj příznivějšího právního posouzení věci v další instanci, kterou však Ústavní soud, jak bylo shora vyloženo, být nemůže, a to tím spíše, že v nyní souzené věci jde o částku bagatelní, jak již bylo uvedeno shora.
11. Argumentaci okresního soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné a vybočující z mezí ústavnosti.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu