ECLI:CZ:US:2018:4.US.3834.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3834/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti D. J. C., zastoupeného Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem Kolín, Zahradní 46, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 10. 2017 č. j. 20 Nt 30/2017-3 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, oddělení obecné kriminality ze dne 12. 9. 2017 č. j. KRPS-325276-140/TČ-2016-010471, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), kterým byla stěžovateli podle §66 odst. 1 trestního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Okresního soudu v Kolíně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že předvolání ke znaleckému vyšetření, za jehož nerespektování mu byla pořádková pokuta uložena, mu bylo doručeno pouze v českém jazyce, tedy že mu nebyl doručen překlad tohoto předvolání, takže nebyl schopen obsahu listiny porozumět a účinně se bránit. Tvrdí, že pořádková pokuta mu byla uložena za to, že neposkytl aktivní součinnost v poskytnutí důkazu (podrobení se znaleckému zkoumání), čímž byl nucen k jednání, které je nutno považovat za sebeobviňování. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyl doručen ani překlad napadeného usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty. Uvádí, že v den plánovaného vyšetření telefonoval přímo znalci a omlouval svou neúčast u vyšetření nutností péče o nemocného syna. Výši uložené pokuty považuje za nepřiměřeně vysokou.
II
Policejní orgán ve svém vyjádření připustil, že stěžovateli nebylo předmětné předvolání ke znaleckému zkoumání doručeno v jeho mateřském jazyce, avšak prokazatelně mu dne 17. 8. 2017 bylo doručeno předvolání v českém jazyce. Poukázal na to, že předvolání na předchozí termín znaleckého zkoumání, jemuž se stěžovatel odmítl podrobit, bylo přeloženo do anglického jazyka. Zdůraznil, že stěžovatel i jeho obhájce prokazatelně věděli o znaleckém zkoumání stanoveném na termín 11. 9. 2017, což je patrné z jejich podání ze dne 6. 9. 2017 nazvaného "Námitky proti způsobu znaleckého zkoumání". Policejní orgán dále podotkl, že usnesení o uložení pořádkové pokuty není rozhodnutím, které je třeba podle §28 trestního řádu přeložit do mateřského jazyka obviněného, nicméně překlad usnesení byl stěžovateli na jeho žádost zaslán. Upozornil na skutečnost, že telefonní výpis stěžovatele prokazuje, že stěžovatel - v rozporu se svým tvrzením - znalci nevolal, ale šlo o hovor přijatý, kdy jej kontaktovala asistentka znalce. Podle policejního orgánu tedy stěžovatel nebyl zkrácen na svých ústavně zaručených právech.
Okresní soud v Kolíně ve svém vyjádření rekapituloval průběh řízení předcházejícího jeho rozhodnutí o stížnosti stěžovatele, přičemž vysvětlil zejména důvody, na základě kterých se zabýval pouze stížností podanou obhájcem stěžovatele dne 20. 9. 2017, a nikoli též podáním stěžovatele ze dne 27. 9. 2017.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků řízení a dalších listinných podkladů, seznámil se s vyžádaným trestním spisem a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Napadeným usnesením policejního orgánu byla stěžovateli uložena pořádková pokuta proto, že se bez jakékoliv omluvy nedostavil na předvolání ke znaleckému zkoumání, vyšetření z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - sexuologie, které mělo proběhnout dne 11. 9. 2017. Jestliže stěžovatel uvádí, že předvolání ke znaleckému zkoumání mu bylo doručeno pouze v českém jazyce, je toto tvrzení v souladu se skutečností a potvrzuje je jak vyjádření policejního orgánu k ústavní stížnosti, tak i obsah trestního spisu. Tato skutečnost však podle přesvědčení Ústavního soudu za daných, dále uvedených okolností nedosahuje intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Tento závěr je odůvodňován především skutečností, na kterou upozornil ve svém vyjádření policejní orgán a která je potvrzována i obsahem trestního spisu. Dne 6. 9. 2017 totiž stěžovatel podal policejnímu orgánu dokument označený jako "Námitky proti způsobu znaleckého zkoumání". V něm výslovně uváděl, že dne 11. 9. 2017 má být uskutečněno jeho znalecké zkoumání. Je tedy nepochybné, že stěžovatel minimálně v podstatné části doručenému předvolání porozuměl, zvláště když téměř totožné předchozí předvolání mu bylo doručeno i v překladu do anglického jazyka, a že věděl o své povinnosti dostavit se dne 11. 9. 2017 ke znaleckému vyšetření, přičemž tuto svou povinnost vědomě porušil. Podání zmíněných námitek proti způsobu znaleckého zkoumání dokladuje též jeho schopnost se proti předvolání účinně bránit.
Je též třeba připomenout - jak uvedl i policejní orgán - že usnesení o uložení pořádkové pokuty nepatří mezi rozhodnutí, která je třeba podle §28 odst. 2 trestního řádu obviněnému písemně přeložit, a nepředstavuje ani písemnost, jejíž přeložení obviněnému je zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu. Kromě toho nelze přehlédnout skutečnost, že stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu ze dne 20. 9. 2017 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce a tato stížnost byla řádně odůvodněna.
Pokud jde o údajnou telefonickou omluvu stěžovatele z neúčasti na znaleckém vyšetření, Ústavní soud odkazuje na výše uvedené vyjádření policejního orgánu vztahující se k této skutečnosti, neboť z trestního spisu vedeného v předmětné věci ověřil správnost tvrzení obsažených v tomto vyjádření, byť nelze přehlédnout, že z telefonního výpisu stěžovatele vyplývá, že stěžovatel nejprve sám znalci volal, hovor se však neuskutečnil, načež bezprostředně poté přijal zpětné volání ze stejného čísla. Opomíjet nelze ani okolnost, že ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu stěžovatel nijak nezmiňoval, že by svou neúčast u znaleckého vyšetření telefonicky omlouval, přestože mu nic nebránilo, aby tak učinil. Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 432/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, III. ÚS 117/2000, I. ÚS 269/02, IV. ÚS 430/05, I. ÚS 1324/08, III. ÚS 330/15 a řada dalších) jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani názoru stěžovatele, že uložením pořádkové pokuty byl stěžovatel donucován k tomu, aby poskytl důkazy proti sobě, tedy že byl porušen zákaz nucení k sebeobviňování. Jestliže stěžovatel v tomto směru odkazuje na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 671/05, Ústavní soud k tomu podotýká, že závěry uvedené v tomto nálezu byly jednak podstatně revidovány nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/10, a jednak jde v daném případě o odlišnou situaci. Stěžovateli totiž byla pořádková pokuta uložena nikoli proto, že znalci neposkytl potřebnou součinnost, ale proto, že se na předvolání ke znalci vůbec nedostavil. Povinnost dostavit se na předvolání orgánu činného v trestním řízení k určitému úkonu trestního řízení není v rozporu se zásadou zákazu nucení k sebeobviňování.
Důvod pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavní soud nespatřuje ani ve výši uložené pokuty. Policejní orgán v napadeném usnesení vysvětlil, že při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto k tomu, že se jednalo již o třetí předvolání stěžovatele k vyšetření u psychiatra - sexuologa, kterému stěžovatel nevyhověl, čím došlo k významnému prodloužení doby vyšetřování. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za přiléhavé a racionální a připomíná, že stěžovatel proti výši uložené pokuty opět nebrojil ve své stížnosti proti usnesení policejního orgánu a ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní důvody, na základě kterých by bylo možno přiměřenost pokuty zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu