ECLI:CZ:US:2018:4.US.3902.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3902/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. M., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 764/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 3 Tdo 926/2017-29 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017 č. j. 5 To 488/2016-356, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 8. 2016 sp. zn. 2 T 153/2015 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř let. V ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že jí trestní soudy neumožnily účinnou obranu, když vytrvale odmítaly zpracování revizního znaleckého posudku týkajícího se dopravní nehody, za jejíž způsobení (a smrt spolujezdce, k níž došlo v jejím důsledku) byla odsouzena, a vycházely ze znaleckých posudků nejednoznačných a spekulativních. Trestní soudy podle ní nesprávně posoudily a zohlednily míru spoluzavinění poškozeného, přičemž se nedostatečně vypořádaly s judikaturou. Stěžovatelka se dále domnívá, že soud prvního stupně nepřípustně vycházel při svém rozhodování z právního názoru vysloveného stížnostním soudem nad rámec řešené věci. V konečném důsledku má za to, že v její věci byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, na což pak navázalo i nesprávné právní posouzení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Stěžovatelka byla odsouzena pro skutek, který spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že i když nebyla držitelkou žádné skupiny řidičských oprávnění, řídila osobní automobil, nezvládla řízení a při průjezdu levotočivou zatáčkou vyjela vpravo mimo komunikaci do silničního příkopu, kde bylo vozidlo vymrštěno do vzduchu a narazilo pravým bokem do stromu, přičemž v důsledku této nehody utrpěl její spolujezdec rozsáhlá poranění, na jejichž následky zemřel.
Ústavní soud musí v prvé řadě odmítnout námitku stěžovatelky ohledně údajně neúplného dokazování spočívajícího v odmítnutí jejího návrhu na zadání revizního znaleckého posudku. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
V posuzovaném případě trestní soudy přesvědčivě odůvodnily, proč považují zpracování revizního znaleckého posudku za nadbytečné. Odkázat lze zejména na usnesení Krajského soudu v Brně (č. l. 7), kde tento soud shrnul závěry, jež vyplynuly z již provedených znaleckých posudků s tím, že o jejich správnosti a hodnověrnosti nemá žádné pochyby. Jestliže stěžovatelka tytéž znalecké posudky považuje za nejednoznačné a spekulativní, neuvádí pro tento svůj názor žádné konkrétní argumenty. Ústavní soud tak nemá důvod přehodnocovat závěr trestních soudů o dostatečném objasnění skutkového stavu a nepotřebnosti dalšího doplňování dokazování.
Jako neopodstatněnou hodnotí Ústavní soud též námitku stěžovatelky týkající se údajně nesprávného vyhodnocení a zohlednění míry spoluzavinění poškozeného a s tím souvisejícího nedostatečného vypořádání se s judikaturou. Trestní soudy si byly při svém rozhodování vědomy skutečnosti, že poškozený - spolujezdec stěžovatelky - v době jízdy nebyl připoután, avšak (opět na základě znaleckých posudků) dospěly k závěru, že tato skutečnost měla jen marginální vliv na způsobení smrtelného následku (srov. č. l. 7 usnesení Krajského soudu v Brně a č. l. 6-8 usnesení Nejvyššího soudu). Primární a dominantní příčina smrtelného následku totiž jednoznačně spočívala ve srážce automobilu se stromem v důsledku nezvládnutí řidičského manévru na pozemní komunikaci, kterou zavinila stěžovatelka, jež navíc řídila automobil, aniž by byla držitelkou řidičského oprávnění. Právě toto její jednání bylo posuzováno jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 trestního zákoníku. Nepřipoutání spolujezdce navíc také představuje porušení povinnosti řidiče dopravního prostředku ve smyslu §5 odst. 1 písm. i) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud považuje právní závěry trestních soudů za zcela logické a plně opodstatněné.
Ústavní soud se dále ztotožňuje s názorem trestních soudů, že závěry obsažené v judikatuře, na níž stěžovatelka odkazovala, na daný případ nelze vztahovat, neboť se týkají skutkově podstatně odlišných případů. Krajský soud v Brně to zcela dostatečně vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení (č. l. 7), Nejvyšší soud tuto argumentaci doplnil (srov. č. l. 6 usnesení). Ústavní soud k tomu pouze dodává, že stěžovatelkou uváděná judikatura se týkala případů, kdy míra spoluzavinění poškozeného byla evidentně větší, než v nyní posuzovaném případě, popř. šlo přímo o dominantní příčinu vzniku následku (jak tomu bylo v případě řešeném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 15 Tdo 944/2015).
Ústavní soud konečně nemůže stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že se trestní soudy nevypořádaly s její námitkou, že Krajský soud v Brně při rozhodování o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření nepřípustně vyslovil právní názor k podstatě samotné věci, přičemž soud prvního stupně se pak tímto právním názorem řídil. Tato námitka byla totiž spolehlivě vyvrácena zejména Krajským soudem v Brně (srov. č. l. 4-5), který správně vysvětlil, že provádění právního rozboru a vyslovování právních názorů je nedílnou součástí rozhodování soudu a že se soud prvního stupně případem pozorně zabýval a důsledně objasňoval skutkový stav.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy v posuzované věci dostály své povinnosti spolehlivě objasnit skutkový stav a odůvodnit hodnocení důkazů, jakož i skutkové a právní závěry z toho vyplývající. Svými rozhodnutími tedy nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu