ECLI:CZ:US:2018:4.US.830.18.1
sp. zn. IV. ÚS 830/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti MUDr. Heleny Šmejkalové, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, se sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2017 č. j. 11 Co 197/2017-400, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2017 č. j. 11 Co 197/2017-417, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2017 č. j. 22 Cdo 5002/2017-504, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a za účasti A. Okresního soudu v Tachově a B. Ing. Jana Šmejkala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 7. března 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se MUDr. Helena Šmejkalová (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalovaná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces a právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) U Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 6 C 120/2014 soukromoprávní spor, v němž se Ing. Jan Šmejkal (dále také jen "žalobce" nebo "vedlejší účastník") domáhal určení, že je výlučným vlastníkem dosud nedokončené stavby rodinného domu [dále jen "nemovitost"]. Rozsudkem ze dne 17. února 2017 č. j. 6 C 120/2014-354, okresní soud zamítl žalobcovu žalobu na určení vlastnictví k dané nemovitosti a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení a náklady státu. Svůj závěr o nedůvodnosti žaloby okresní soud opřel o závěr, vyplynuvší z jím provedeného dokazování, že na samém počátku výstavby dané nemovitosti byli žalobce i žalovaná vedeni úmyslem postavit nemovitost společně, společně ji užívat a mít ji ve spoluvlastnictví (nikoliv ale ve společném jmění manželů).
2) K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. června 2017 č. j. 11 Co 197/2017-400 rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitosti, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, jakož i náklady odvolacího řízení a náklady státu. Krajský soud se ve svém rozsudku předně plně ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, avšak jeho právní hodnocení již nepřijal. Dle krajského soudu totiž byl pro posouzení vlastnictví k dané nemovitosti stěžejním nikoliv počáteční úmysl stěžovatelky a vedlejšího účastníka, nýbrž způsob, jakým byla daná nemovitost postavena: zda svépomocí či na základě smlouvy o díle. V návaznosti na uvedené, krajský soud uzavřel, že jestliže okresní soud zjistil, že nemovitost byla postavena na základě smlouvy o díle uzavřené dne 1. června 2011 mezi žalobcem a obchodní společností Baracom a. s., IČ: 63079763 (dále jen "smlouva o díle"), přičemž objednatelem takového díla byl výlučně žalobce, který zároveň celou cenu díla zaplatil, pak je vlastníkem stavby žalobce, jakožto její jediný objednatel.
3) Žalovaná následně rozsudek krajského soudu napadla dovoláním, o němž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozhodl usnesením ze dne 11. prosince 2017 č. j. 22 Cdo 5002/2017-504, tak, že je jako nepřípustné odmítl. Učinil tak proto, neboť žalovanou nastolené otázky hmotného práva, na nichž vybudovala přípustnost svého dovolání, posoudil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
III.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti usnesení dovolacího soudu, resp. rozsudku soudu krajského. Ve vztahu k důkaznímu řízení a skutkovým zjištěním krajského soudu stěžovatelka namítá, že v řízení před okresním soudem učinila řadu námitek proti smlouvě o díle, na jejímž základu měla být daná nemovitost vystavěna. Těmito námitkami se však krajský soud, který - na rozdíl od soudu okresního - považoval existenci uvedené smlouvy z hlediska posouzení žaloby za rozhodující, nijak blíže nezabýval a pouze vyšel z toho, že taková smlouva existuje. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že krajský soud vyšel při zjišťování skutkového stavu věci ze zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování. Nadto stěžovatelka dále uvádí, že v řízení před okresním soudem bylo zjištěno, že se jednak v rámci svých možností podílela na výstavbě nemovitosti a že vůlí stěžovatelky i jejího manžela bylo mít danou nemovitost v podílovém spoluvlastnictví.
V návaznosti na předchozí námitku pak stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro změnu rozsudku okresního soudu krajským soudem, neboť ke zjištění skutkového stavu věci bylo zapotřebí - ve světle námitek stěžovatelky proti smlouvě o díle - provést další dokazování, jehož výsledky by následně bylo nutné podrobit dalšímu instančnímu přezkumu. Protože však krajský soud přistoupil ke změně napadeného rozsudku okresního soudu, aniž by stěžovatelce umožnil rozhodné skutečnosti zpochybnit, porušil její právo na spravedlivý proces.
Argumentace stěžovatelky dále směřuje proti posouzení smlouvy o úpravě budoucích majetkových poměrů v manželství, uzavřené dne 21. února 2012 mezi stěžovatelkou a jejím budoucím manželem (dále jen "předmanželská smlouva"). Stěžovatelka má za to, že dovolací soud nesprávně vyhodnotil její dovolací námitky, neboť uvedla, že z dikce dané smlouvy (vylučující mimo jiné vznik společného jmění manželů k nemovité věci, kterou za trvání manželství kterýkoli z manželů postaví) nelze dovodit vyloučení vzniku společného jmění manželů či spoluvlastnictví ad hoc. Jestliže dovolací soud na základě výkladu dané smlouvy dospěl k opačnému závěru, shledává stěžovatelka tento nepřípustně extenzivním a nesprávným. Za významnou považuje stěžovatelka i skutečnost, že vedlejší účastník se v jiném civilním soudním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 173/2016) domáhá zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a následného finančního vypořádání. K tomu stěžovatelka doplňuje, že závěry přijaté v této věci mohou mít zásadní dopady v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Stěžovatelka dále připomíná, že okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka a vedlejší účastník měli jednoznačný úmysl postavit společně rodinný domek za účelem jeho užívání jako rodina. Protože však soudy vyšších stupňů uvedenou skutečnost reflektující autonomní projev vůle učiněný stěžovatelkou i vedlejším účastníkem v rozhodné době nezohlednily, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jakož i článek 1 odst. 3 Listiny a článek 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Závěrem stěžovatelka poukázala i na výklad zásady superficies solo cedit a přechodných ustanovení §3054 a 3055 odst. 1 o. z., učiněný posledními dvěma soudními instancemi, který označuje za nesprávný a porušující princip proporcionality. V neposlední řadě stěžovatelka tvrdí, že jednání vedlejšího účastníka je třeba hodnotit jako zjevné zneužití subjektivního práva, jemuž nelze poskytnout právní ochranu.
Dne 20. června 2018 a dne 31. července 2018 stěžovatelka dále argumentačně podpořila své shora uvedené námitky proti důvodům rozhodnutí krajského soudu a dovolacího soudu, namítla porušení zásady, dle níž nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání a předložila Ústavnímu soudu obsáhlé důvody na podporu tvrzení o neplatnosti předmanželské smlouvy.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Úvodem Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost směřuje primárně proti usnesení dovolacího soudu; stěžovatelka se snaží zpochybnit závěr o nepřípustnosti svého dovolání. Stěžovatelka zároveň brojí proti průběhu řízení před obecnými soudy a skutkovým zjištěním, která v jeho rámci obecné soudy učinily.
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to toliko dovolací soud, jemuž zákon (§239 o. s. ř.) přiznává pravomoc zkoumat přípustnost dovolání ve smyslu §237 až §238a o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se přitom podává, že Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2745/13, ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. IV. ÚS 1739/14, či ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17). Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13).
Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě jiných opravných prostředků. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. února 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15, či ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15).
Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že posuzovat rozhodnutí o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2312/15).
Ústavní soud rovněž připomíná, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna; nepřísluší mu nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93]. Do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje Ústavní soud jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v situacích, kdy právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují jeho případný zásah (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 a ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ve světle uvedených východisek Ústavní soud přezkoumal v nyní posuzované věci usnesení dovolacího soudu a zjistil, že nevykazuje žádné ústavněprávně relevantní deficity, pro něž by musel přistoupit k jeho kasaci. Je tomu tak především proto, že stěžovatelka, což je zřejmé i z obsahu její ústavní stížnosti, v prvé řadě nezpochybňuje právní posouzení krajského soudu, nýbrž skutkové okolnosti, na jejichž základu takové posouzení učinil.
K výhradě stěžovatelky stran otázky platnosti smlouvy o díle je třeba říci, že byť ji stěžovatelka vznesla v řízení před okresním soudem (který však tuto nepovažoval z hlediska posouzení dané věci za rozhodnou), v odvolacím řízení tak již řádně neučinila, a to i přesto, že krajským soudem byla upozorněna na jeho právní stanovisko k dané věci, opírající se o judikaturu dovolacího soudu k otázce (spolu)vlastnictví v případě stavby zhotovené svépomocně nebo na základě smlouvy o díle [viz strana 5 usnesení dovolacího soudu]. Za této situace, kdy krajský soud vyšel ze skutkových zjištění týkajících se dané smlouvy o díle a neměl pochybnosti stran její platnosti, byl jeho závěr o tom, že vlastníkem nemovitosti je jediný objednatel díla, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. října 2017 sp. zn. III. ÚS 823/17). Ústavní soud k tomuto může toliko doplnit, že závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je v tomto ohledu více než přesvědčivě odůvodněn a výtky stěžovatelky v podstatě vycházejí z jejích skutkových tvrzení, která však nemají oporu v provedeném dokazování.
V návaznosti na uvedené lze ještě doplnit, že okresní soud ve vztahu ke smlouvě o díle a zaplacení ceny díla učinil řadu skutkových zjištění (jak je zřejmé ze strany 7 jeho rozsudku), pročež nelze přitakat ani námitce stěžovatelky, že krajský soud při svém následném rozhodování o odvolání vyšel ze zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování. S tím souvisí i námitka stěžovatelky týkající se vůle její a vedlejšího účastníka v době zahájení výstavby nemovitosti. Jak totiž uzavřel dovolací soud, taková vůle zde stojí vedle předmětné smlouvy o díle, kde je jako objednatel uveden toliko vedlejší účastník. Ústavní soud chápe výhradu stěžovatelky, že daná smlouva představovala simulovaný právní úkon, nicméně taková skutečnost nebyla v řízení před obecnými soudy prokazována (z důvodu uvedeného shora a jdoucího tedy k tíži stěžovatelky) a nadto ani takový případný závěr by nebyl s to změnit hodnocení dané věci, neboť bylo prokázáno, že nemovitost nebyla vystavěna svépomocně.
Co se týče výhrad stěžovatelky proti platnosti předmanželské smlouvy, Ústavní soud pouze konstatuje, že výklad přijatý obecnými soudy v tomto směru nelze považovat za jakkoliv excesivní či snad formalistický. Jestliže si stěžovatelka s vedlejším účastníkem ujednala, že společné jmění manželů nevznikne v případě nemovitých věcí, které za trvání manželství kterýkoliv z manželů zakoupí či vystaví, pak logicky musí respektovat důsledky takové dohody. Otázkou platnosti předmanželské smlouvy se nadto zabýval okresní soud s tím, že tato námitka byla stěžovatelkou vznesena až po koncentraci řízení (viz stranu 14 jeho rozsudku).
Uvedla-li dále stěžovatelka, že vedlejší účastník se v jiném civilním řízení domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví k dané nemovitosti, je třeba říci, že z uvedené skutečnosti nelze dovozovat (jak činí stěžovatelka), že by snad tímto uznal existenci podílového spoluvlastnictví. Již z obsahu žaloby vedlejšího účastníka ze dne 25. listopadu 2015 je totiž zřejmé, že spoluvlastnictví dané nemovitosti neuznává a žalobu podává toliko z procesní opatrnosti. Ani tuto námitku stěžovatelky proto Ústavní soud nevyhodnotil jako relevantní.
Namítá-li stěžovatelka, že okresní soud dospěl k závěru o existenci úmyslu (stěžovatelky a vedlejšího účastníka) postavit společně rodinný domek za účelem jeho užívání jako rodina, je třeba zopakovat, že z hlediska právního posouzení věci tento úmysl sám o sobě nebyl s to zvrátit závěr o výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka k nemovitosti. Zde Ústavní soud toliko odkazuje na právní závěry dovolacího soudu (strana 7 jeho usnesení), které shledal jako dostatečně přesvědčivé, zcela adekvátně odůvodněné a nikoliv svévolné, pročež mu nebyl dán prostor je jakýmkoliv způsobem korigovat (čehož se stěžovatelka de facto domáhá). Ani v tomto případě tedy Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy zasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, či snad vykročily z rámce, který jim stanoví ústavní pořádek a příslušná zákonná právní úprava.
Stěžovatelka za nedostatečný dále označila způsob, jakým se dovolací soud vypořádal s otázkou výkladu superficiální zásady a příslušných přechodných ustanovení občanského zákoníku, na níž rovněž budovala přípustnost svého dovolání. K tomu považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že v řízení nebylo zjištěno (byť argumentace stěžovatelky směřovala logicky k opačnému závěru), že by pozemek, o který v projednávané věci šlo, a nemovitost na něm se nacházející měly shodný vlastnický režim. Za takové skutkové situace pak dovolací soud nemohl než učinit jiný závěr, že krajský soud při posouzení věci vyšel z příslušné právní úpravy, kterou aplikoval zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto přípustnost dovolání stěžovatelky nemohla být založena ani pro tuto otázku. Jestliže za takové situace dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, nelze jeho postupu z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv stěžovatelky ničeho vytknout.
Konečně tvrdí-li stěžovatelka, že jednání vedlejšího účastníka je třeba hodnotit jako zjevné zneužití subjektivního práva, jemuž nelze poskytnout právní ochranu, je třeba říci, že taková skutečnost se z obsahu napadených rozhodnutí nijak nepodává, resp. tvrzení stěžovatelky vychází z jiných skutkových zjištění, než jaké učinily obecné soudy v tomto řízení. Ústavní soud se proto ani s touto výhradou stěžovatelky neztotožnil.
Nezbývá tak než uzavřít, že Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno některé z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu