ECLI:CZ:US:2018:Pl.US.25.17.3
sp. zn. Pl. ÚS 25/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Josefa Fialy, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o návrhu Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda, zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Palackého 740/1, na obnovu řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1211/09 a II. ÚS 485/12, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Kristiny Colloredo-Mannsfeldové, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze, Kopalova 566/6, a 2) Národního památkového ústavu, zastoupeného JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zavadilce 1434/4, takto:
I. Usnesení sp. zn. I. ÚS 1211/09 ze dne 11. 8. 2010 a usnesení sp. zn. II. ÚS 485/12 ze dne 19. 4. 2012 se ruší.
II. Ve věcech původně vedených pod sp. zn. I. ÚS 1211/09 a II. ÚS 485/12 bude řízení dále vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 25/17.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení
1. Navrhovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně. Okresní soud v Pardubicích ve věci rozhodl třemi částečnými rozsudky, z nichž dva byly pro navrhovatele ve výsledku nepříznivé: původně vyhovující rozsudek okresního soudu č. j. 5 C 147/92-1123 ze dne 27. 10. 2006 byl změněn Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou Pardubice na rozsudek zamítavý, zamítavý rozsudek okresního soudu č. j. 5 C 147/92-1337 ze dne 22. 4. 2009 byl krajským soudem potvrzen. O následných dovoláních navrhovatele Nejvyšší soud rozhodl tak, že jedno rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 5328/2008 ze dne 11. 2. 2009 zamítl, druhé odmítl usnesením sp. zn. 28 Cdo 2709/2011 ze dne 28. 11. 2011.
2. Proti rozhodnutím obecných soudů navrhovatel brojil ústavními stížnostmi, které Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 1211/09 ze dne 11. 8. 2010 a usnesením sp. zn. II. ÚS 485/12 ze dne 19. 4. 2012 pro zjevnou neopodstatněnost.
3. Na základě stížnosti navrhovatele shledal Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice ze dne 15. 12. 2016, (stížnosti č. 15275/11 a 76058/12), že postupem soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že navrhovatel nebyl upozorněn na listinné důkazy, z nichž vycházel krajský soud při svém rozhodování. Přestože šlo o důkazy, které tvořily základ pro rozhodnutí v neprospěch navrhovatele, nebyla mu poskytnuta možnost se k nim vyjádřit.
II.
Argumentace navrhovatele
4. Navrhovatel navrhl obnovu řízení ve věcech vedených u Ústavního soudu pod sp zn. I. ÚS 1211/09 a II. ÚS 485/12 s tím, že Evropský soud pro lidská práva dospěl k jednoznačnému závěru o porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces. Ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1211/09 došlo k porušení jeho práv tím, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu na základě důkazu (rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. 4. 1947), který navrhovatel neměl k dispozici a nemohl se k němu vyjádřit. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 485/12 došlo k porušení jeho práv tím, že okresní soud vyšel z právního názoru krajského soudu, založeného na onom důkazu, aniž by stěžovatel alespoň v tomto řízení měl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit.
5. Evropský soud pro lidská práva navrhovateli přiznal toliko částku 6 400 EUR z titulu nemajetkové újmy, náhradu majetkové újmy nepřiznal. To podle navrhovatele odpovídá procesnímu stavu, v němž je možné nápravu porušení práv navrhovatele stále zajistit v řízení před soudy České republiky. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání movitých věcí mimořádné hodnoty, které podle jeho mínění neoprávněně užívá stát. Řádné rozhodnutí o tomto nároku mu bylo upřeno závažným procesním pochybením, jehož následky stále trvají. Je možné je napravit pouze zrušením rozhodnutí vydaných ve věci a provedením nového řízení při respektování zásady kontradiktornosti - zde zejména při zachování práva navrhovatele seznámit se podklady pro rozhodnutí soudu a případně se k nim vyjadřovat.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle §119 odst. 5 ve spojení s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal návrh Nejvyššímu soudu a Krajskému soudu v Hradci Králové jako účastníkům řízení ve věcech sp zn. I. ÚS 1211/09 a II. ÚS 485/12 a dále i vedlejším účastníkům těchto řízení: Kristině Colloredo-Mannsfeldové a Národnímu památkovému ústavu.
7. Nejvyšší soud k návrhu sdělil, že se necítí být povolán předjímat výsledek řízení o obnově. K věci samotné se případně vyjádří, pokud k obnově řízení dojde.
8. Krajský soud sdělil, že sporný důkaz rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. 4. 1947 měl pro jeho rozhodování toliko podpůrnou povahu. Ve věci navrhovatele nebyly splněny kumulativní podmínky vydání nemovitých věcí, což obstojí bez tohoto důkazu. Smysl obnovy řízení před Ústavním soudem nemůže být naplněn tam, kde obnovené řízení nemůže přivodit příznivější rozhodnutí pro navrhovatele. Skutečnosti, které by odůvodňovaly příznivější rozhodnutí, přitom navrhovatel neuvedl.
9. Národní památkový ústav sdělil, že vady řízení vytknuté Evropským soudem pro lidská práva nelze patrně odstranit jinak než v rámci obnovy řízení. Obnova řízení by však neměla spočívat pouze na naplnění procesního práva navrhovatele vyjádřit se k jednomu důkazu. Výkon tohoto práva totiž není způsobilý přivodit pro navrhovatele příznivější rozhodnutí ve věci samé, která byla rozhodnuta na základě komplexního posouzení všech důkazů.
10. Kristina Colloredo-Mannsfeldová sdělila, že důvody pro obnovu řízení jsou dle jejího názoru dány. Obecné soudy rozhodovaly na základě důkazu, který navrhovatel a ona sama neměli v řízení k dispozici a nebyl jim předložen ani na opakovanou žádost. Podle Evropského soudu pro lidská práva přitom šlo o důkaz, který měl podstatný vliv na výsledek řízení. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud zrušil nejen usnesení označená navrhovatelem, ale i nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509), který z téhož důkazu také vychází.
IV.
Vlastní posouzení
11. Podle §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle §11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu je k rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení příslušné plénum.
12. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, §117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Návrh na obnovu řízení byl podán včas, ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci, a navrhovatel je oprávněnou osobou (§119 odst. 1, 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
13. Podle §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak.
14. Nápravy ve věci navrhovatele může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti. Evropský soud pro lidská práva totiž v odst. 33 a 34 svého rozhodnutí uvedl:
"tyto důkazy tvořily základ pro rozhodnutí v neprospěch stěžovatele vydaného krajským soudem v druhém řízení a že okresní soud jimi odůvodnil své třetí rozhodnutí, podle něhož nebyly ve stěžovatelově případě splněny zákonné podmínky pro restituci. Proto i kdyby byl tento důkaz při ústním jednání předložen a přečten, vzhledem k jeho povaze a významu by stěžovatelovo právo na kontradiktorní řízení nebylo ani tehdy naplněno. Účastníci řízení musejí mít možnost seznámit se s důkazy předloženými soudu a vhodnou formou a v přiměřené lhůtě se vyjádřit k jejich existenci, obsahu a pravosti. V nezbytném případě tak mohou učinit i písemně nebo předem. Je na stěžovatelích, aby posoudili, zda je třeba, aby se vyjádřili k určité listině. Než tedy krajský soud rozhodl, měl stěžovateli poskytnout příležitost vyjádřit se k významným skutečnostem a důkazům. ... Pro respektování práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 bylo zapotřebí, aby byl stěžovatel upozorněn na listinné důkazy, z nichž soudy vycházely, a aby mu byla poskytnuta možnost se k těmto důkazům vyjádřit."
15. Za tohoto stavu je nutno dovodit, že usnesení sp. zn. I. ÚS 1211/09 ze dne 11. 8. 2010 a usnesení sp. zn. II. ÚS 485/12 ze dne 19. 4. 2012 jsou v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Následky porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces i nadále trvají, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo pouze připuštěním původní ústavní stížnosti navrhovatele k opětovnému meritornímu přezkumu ze strany Ústavního soudu.
16. Jednoznačný závěr Evropského soudu pro lidská práva totiž neumožňuje Ústavnímu soudu, aby v rámci řízení o obnově sám konstatoval, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. 4. 1947 nebylo pro posouzení věci navrhovatele významné. Vliv tohoto důkazu pro posouzení věci navrhovatele a význam případných námitek navrhovatele vůči tomuto důkazu může být hodnocen toliko po obnově řízení, a to buď v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, případně v řízení před obecnými soudy na něj navazujícím.
17. V souladu s nálezem Pl. ÚS 13/06 je třeba připomenout, že návrh na obnovu řízení slouží k tomu, aby mohlo být případně o původním návrhu znovu rozhodnuto vycházeje z právního názoru, který vyjádřil mezinárodní soud. V obnoveném řízení není třeba znovu posuzovat ostatní okolnosti případu.
18. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že zákonem předvídané podmínky pro obnovu řízení jsou ve věci dány. Návrhu proto vyhověl a svá dřívější rozhodnutí ve věci stěžovatele zrušil podle §119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V obnoveném řízení o ústavních stížnostech původně vedených pod sp. zn. I. ÚS 1211/09 a II. ÚS 485/12 bude Ústavní soud pokračovat pod sp. zn. Pl. ÚS 25/17 (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/17 ze dne 7. 11. 2017 o spojení věcí sp. zn. Pl. ÚS 25/17 a sp. zn. Pl. ÚS 26/17 ke společnému řízení).
19. Oproti tomu nebylo možné vyhovět návrhu vedlejší účastnice Kristiny Colloredo-Mannsfeldové na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. III. ÚS 107/04 (resp. tento návrh vyloučit k samostatnému řízení). Nebyla totiž účastnicí řízení ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice ze dne 15. 12. 2016 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tak nebylo vydáno v její prospěch (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 28/17 ze dne 25. 10. 2017 vydané k jejímu návrhu). Toto rozhodnutí ostatně nebylo ani vydáno ve věci sp. zn. III. ÚS 107/04. Jen závěrem lze uvést, že by šlo i o návrh opožděný, neboť lhůta k podání návrhu na obnovu řízení na základě výše zmíněného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva uplynula dne 15. září 2017, zatímco návrh byl podán až 27. 10. 2017.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2018
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu