ECLI:CZ:US:2012:2.US.485.12.1
sp. zn. II. ÚS 485/12
Usnesení
POZOR - ROZHODNUTÍ II. ÚS 485/12 BYLO ZRUŠENO USNESENÍM Pl. ÚS 25/17 ZE DNE 3. 1. 2018
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Dipl. Ing. J. C.-M., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M, advokátem v advokátní kanceláři KASL&PARNTER, se sídlem Palackého 740/1, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 Co 396/2009-1501, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 4. 2009, č. j. 5 C 147/92-1337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 4. 2009, č. j. 5 C 147/92-1337, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu (dále jen "žalovaný") o uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelem a další žalobkyní K. C.-M. (dále jen "žalobkyně") dohodu o vydání věcí specifikovaných v příloze rozsudku, která je nedílnou součástí výroku, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Šlo v pořadí o třetí částečný rozsudek, jimiž bylo postupně rozhodováno o restitučních nárocích stěžovatele a žalobkyně na vydání v žalobě specifikovaných movitých věcí. V pořadí prvním částečným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 7. 1999, č. j. 5 C 207/98-120, bylo rozhodnuto o vydání sbírky 68 obrazů. Toto rozhodnutí, poté co proběhlo odvolací i dovolací řízení, nabylo právní moci. Tato věc nebyla projednávána Ústavním soudem. V pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 10. 2006, č. j. 5 C 147/92-1123, bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného uzavřít se stěžovatelem a žalobkyní dohodu o vydání movitých věcí, které byly specifikovány ve výroku rozsudku. Toto rozhodnutí bylo změněno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 18. 10. 2007, č. j. 18 Co 148/2007, tak, že žaloba byla zamítnuta. V této věci bylo podáno dovolání, které bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5328/2008. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel i žalobkyně ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem usnesením ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1211/09, odmítnuta.
Proti v pořadí třetímu - nyní napadenému - částečnému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 4. 2009, č. j. 5 C 147/92-1337, podal stěžovatel a žalobkyně odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 Co 396/2009-1501, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve vztahu ke stěžovateli bylo rozhodujícím důvodem pro nepříznivé rozhodnutí skutkové zjištění soudu, že majetek, který byl předmětem žaloby, na stát přešel ještě před rozhodným obdobím, jehož počátek je příslušným restitučním zákonem vymezen dnem 25. 2. 1948.
Především na polemice s tímto skutkovým zjištěním odvolacího soudu byla postavena argumentace stěžovatele uplatněná v dovolání. Dovolací soud podané dovolání odmítl usnesením ze dne 28. 11. 2011, č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569, neboť u něj neshledal předpoklady přípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uvedl, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku neřešil žádnou právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Stěžovatel napadl toto rozhodnutí dovolacího soudu i předcházející rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností. V ní nejprve zrekapituloval postupné rozhodování o restitučním nároku stěžovatele částečnými rozsudky. Poté se zaměřil na rozhodnutí, která jsou ústavní stížností napadána. Rozhodnutím obecných soudů vytýká, že v nich absentuje řádné odůvodnění ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Jsou v nich odkazy na právní závěry z odůvodnění předchozích rozhodnutí, které z nich podle jeho názoru nevyplývají, a nelze v nich nalézt úvahy, kterými se při svém rozhodování řídily a jak věc posoudily po právní stránce.
Stěžovatel dále tvrdí, že odvolací soud rozhodoval na základě neúplných spisových podkladů, protože neměl k dispozici část spisu, tj. podklady a rozhodnutí ohledně vydání 68 obrazů. O tom se sám přesvědčil, když u odvolacího soudu dne 27. 1. 2011 právě za tím účelem do spisu nahlížel a o této skutečnosti nechal pořídit záznam, který Ústavnímu soudu spolu s kopiemi napadených rozhodnutí předložil.
V dalším bodu ústavní stížnosti podrobil stěžovatel kritice hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, a tvrdí, že skutkové závěry obsažené v odůvodnění rozsudků nemají oporu v provedených důkazech. Tyto výtky směřují především proti postupu odvolacího soudu při hodnocení doby, kdy měl předmětný majetek přejít na stát, a v této souvislosti provádí vlastní hodnocení obsahu listinných důkazů, kterým zpochybňuje správnost skutkových závěrů obecných soudů. V rámci tohoto vlastního hodnocení stěžovatel tvrdí, že orgány státní moci i národní správa C.-M. velkostatku v Opočně do 25. 2. 1948 bez výhrad uznaly vlastnické právo J. C.-M. staršího, po němž je oprávněnou osobou, k jeho movitému majetku nacházejícím se v zámku Opočno. V petitu ústavní stížnosti navrhl zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud si vyžádal pro posouzení obsahu ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 5 C 147/92, a seznámil se s jeho obsahem.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud vycházel z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele jsou námitky proti hodnocení důkazů obecnými soudy, především odvolacím soudem. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Samotný nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.
Argumentace stěžovatele, která je obsažena v ústavní stížnosti, je pouhým opakováním stanoviska uplatňovaného již v řízení před obecnými soudy. Ve skutečnosti jde o polemiku se závěry obecných soudů, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje. To samo o sobě není způsobilý důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a tím, že v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.
Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že řádně neodůvodnily svá rozhodnutí ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., když odkázaly na právní závěry z odůvodnění předchozích rozhodnutí. Taková námitka může těžko obstát obecně, tím méně pak v řízení, kde se jedná o odkazy na právní závěry uvedené v částečném rozsudku vydaném v téže věci. Stěžovateli nelze dát za pravdu, že by obecnými soudy dovozené závěry nevyplývaly z odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by se dopustily zjevných omylů nebo logických vad, z nichž by bylo možno dovozovat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na základě nich provedenými skutkovými závěry. Pokud dovodily, že ve věci stěžovatele není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb., protože stát s majetkem nakládal již před začátkem rozhodného období, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
Stěžovatel další pochybení obecných soudů, dosahující podle jeho názoru ústavněprávní roviny, spatřuje v neúplnosti podkladů, které měl k dispozici odvolací soud, neměl-li k dispozici podklady a rozhodnutí ohledně vydání 68 obrazů. Předně Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 5 C 147/92 zjistil, že v přílohách spisu ve složce označené "Pracovní materiál" se nachází rozsudek Okresního soudu v Pardubicích č. j. 5 C 207/98-120, 5 C 208/98 ze dne 2. 7. 1999 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001. Tvrzení, že se ve spise nenachází ani rozhodnutí v uvedené věci, proto správné není. Bez ohledu na toto konstatování v okolnosti, že tento spis nebyl připojen ke spisu v projednávané věci, nelze spatřovat porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, protože obecné soudy v této věci ze závěrů, z nichž vyšel soud ve věci sp. zn. 5 C 207/98, nevycházely.
Pokud tím stěžovatel naráží na skutečnost, že obecné soudy jednou dospěly k závěru, že v podstatě stejný majetek do vlastnictví státu přešel v rozhodné době a v následných rozhodnutích dospěly k závěru opačnému, má pravdu potud, že jde o evidentní věcnou nesprávnost. To ale samo o sobě bez dalšího nezakládá protiústavnost postupu soudů v nyní posuzované věci, neboť při jejím posuzování nebyl shledán žádný rozpor s kogentním ustanovením zákona (konkrétně s ustanovením §6 zák. 87/1991 Sb.). Ve vztahu k postupu a rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 C 207/98 Ústavní soud žádné závěry činit nemůže, neboť tato věc není předmětem přezkumu. Na tomto místě však musí připomenout, že se případem stěžovatele a žalobkyně zabýval ve více řízeních a více souvislostech a vždy akceptoval závěr, že majetek nepřešel na stát v rozhodném období, ale již v období před 25. 2. 1948. Na těchto závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit.
Ústavní soud tak uzavírá, že pokud jde o správnost konkrétních závěrů obecných soudů, není v souladu se shora uvedeným zásadami svého přezkumu povolán zasáhnout. Argumenty, které stěžovatel v této souvislosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Nic takového však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. O zásah do práva vlastnit majetek v daném případě nemůže jít, neboť právní ochrana vlastnit majetek na úrovni ústavního práva garantuje každému právo být vlastníkem a nebýt diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům. Jejím smyslem není ochrana subjektivního práva vlastnit, která je předmětem soukromoprávní úpravy, do které lze zahrnout i práva z restitučních nároků.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu