ECLI:CZ:US:2019:1.US.106.19.1
sp. zn. I. ÚS 106/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ivana Boka, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze, Přemyslovská 1939/28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3358/2018-111 ze dne 24. října 2018, za účasti Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice řízení GENOR Finance s. r. o., IČO 64051561, sídlem v Praze, Zdařilá 817/8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se jako povinný v řízení sp. zn. 36 Nc 10636/2007 před Obvodním soudem pro Prahu 3 domáhal zastavení exekuce, neboť její průběh ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Obvodní soud návrhu vyhověl s tím, že stěžovatel sice účelově maří vymožení pohledávky, dosavadní průběh však ukazuje, že exekuce je bezvýsledná.
2. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Učinil tak proto, že nebyly provedeny všechny možné úkony ke zjištění majetku stěžovatele a k vymožení pohledávky, stěžovatel je v produktivním věku a před dopadem exekuce se skrývá. Po část doby trvání exekuce také byl ve výkonu trestu. Za toho stavu nelze konstatovat bezvýslednost exekuce, neboť lze očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů stěžovatele.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí městského soudu odpovídalo rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Úvaha o existenci důvodů pro nezastavení exekuce byla učiněna na základě vlastního šetření odvolacího soudu z exekučního spisu a konkrétních poznatků o stěžovateli. Bylo tak možné učinit závěr, že v dosažitelné budoucnosti se objeví exekučně postižitelný majetek.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení spatřoval v tom, že skutkové závěry byly učiněny pouze ze stručné zprávy exekutora, z níž podle judikatury samotného Nejvyššího soudu vycházet nelze. S touto námitkou se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal. Bez odpovědi zůstala otázka toho, kdo nese důkazní břemeno o existenci exekučně postižitelného majetku. Exekuční řízení nemůže trvat příliš dlouho, neboť by tím znemožnilo promlčení vymáhané pohledávky. Zahajování exekuce jen k zabránění promlčení je v rozporu s účelem exekuce. Ústavní soud by proto měl rozhodnout o tom, kdo má prokazovat nemajetnost pro účely zastavení exekuce, a vyložit hlediska pro posouzení účelovosti vedení exekuce. Nečinnost exekutora a oprávněného v exekučním řízení je zneužitím práva, jež nepožívá ochrany. Bezdůvodné prodlužování exekuce pouze zatěžuje jak soudní soustavu, tak povinného. V souzené věci vedení exekuce trvá přes deset let, nebylo nic vymoženo a exekutor postupoval v zásadě pasivně. Takovému jednání nelze dále poskytovat ochranu.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
7. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15). Skutečnost, že stěžovatel s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu nesouhlasí, relevantní není [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].
8. Takové vady Ústavní soud neshledal, neboť Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatele dostatečně vypořádal: z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Stěžovatelem předestřenou otázku Nejvyšší soud považoval v obecné rovině za vyřešenou usnesením sp. zn. 20 Cdo 449/2018 ze dne 28. 3. 2018, jež bylo vydáno v jiné věci stěžovatele. Obecný právní závěr plynoucí z tohoto usnesení byl v souzené věci zohledněn tak, že s ohledem na konkrétní skutkové poznatky lze v dohledné době očekávat objevení exekučně postižitelného majetku. Tyto poznatky přitom byly učiněny nikoliv pouze ze zprávy exekutora, ale i z dalších zdrojů (blíže srov. závěr tohoto usnesení). Stěžovatel sice tvrdil, že tomu tak není, žádnou konkrétní zásadní vadu procesního postupu či postupu skutkového zjišťování však neuvedl. Důvod pro zásah Ústavního soudu tedy dán není [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], nehledě na to, že stěžovatel zpochybňoval toliko způsob zjišťování skutkového stavu, aniž by popřel správnost výsledných skutkových zjištění [srov. nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57) k zásadě hmotněprávní relevance procesních vad].
9. Nejvyšší soud se tedy s námitkami stěžovatele vypořádal dostatečně. Ústavní soud dále nehledal, že by Nejvyšší soud odmítnutím dovolání aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Kladl-li stěžovatel v tomto ohledu důraz na délku probíhajícího exekučního řízení s tím, že ho nepřiměřeně zatěžuje a že by bylo namístě, aby se vymáhaná pohledávka již promlčela, lze k tomu stručně uvést dvojí:
10. Námitku "nepřiměřeného" obtěžování vyvrací již vlastní argumentace stěžovatele, neboť sám uvádí, že exekutor žádné nákladné úkony nečinil, nanejvýš jej opakovaně prověřuje v informačních systémech. V tomto ohledu tedy z ničeho neplyne, proč by exekuce měla stěžovatele obtěžovat excesivně, nad míru obvyklou situaci, v níž povinný odmítá plnit pohledávku a ta je tudíž exekučně vymáhána.
11. Exekuční řízení zatěžuje povinného z povahy věci, protože jeho smyslem je nucené vymožení práva tam, kde je povinný protiprávně odpírá. V tomto ohledu je zcela nepřiléhavý odkaz stěžovatele na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503), neboť jeho podstata spočívala v něčem zcela jiném: tamní povinný byl ochoten plnit, nemohl tak ovšem učinit pro nedostatek součinnosti oprávněného a vedením exekuce tak byl bezdůvodně sankcionován. V nyní souzené věci však stěžovatel naopak tvrdí, že plnit nechce (chce promlčení pohledávky) a ani nepopírá závěr obecných soudů, že vymožení pohledávky účelově maří. Proč by takovému jednání měla svědčit ochrana, z ústavní stížnosti neplyne: platí totiž, že dluhy mají být placeny a je tudíž zásadně na dlužníkovi, aby tomu přizpůsobil svůj život [srov. odst. 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (338/2017 Sb.)].
12. Pro úplnost je třeba uvést, že Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2156/18 ze dne 5. 2. 2019 zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v jiné věci stěžovatele s tím, že se odchýlilo od právního názoru dříve vysloveného v usnesení sp. zn. 20 Cdo 449/2018, aniž by byla věc předložena velkému senátu kolegia podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. V odst. 12 a 13 tohoto nálezu II. senát Ústavního soudu vyslovil, že blíže vymezená otázka výkladu §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu není otázkou procesního práva ve smyslu §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, a není tedy dána výjimka z povinnosti předložit věc velkému senátu kolegia (k tomu srov. odst. 32 nálezu sp. zn. III. ÚS 1441/17 ze dne 19. 12. 2017).
13. Při úvahách o dalším postupu Ústavní soud shledal, že závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2156/18 na nyní souzenou věc nedopadají: není totiž dáno žádné odchýlení od dříve vyslovených závěrů usnesení sp. zn. 20 Cdo 449/2018. V tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil, že "je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. Odvolací soud se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu neřídil, když prakticky veškeré pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podstatné informace (s výjimkou věku povinného) načerpal z vyjádření exekutora, aniž by je sám prověřoval skrze obsah exekučního spisu a případně zjišťováním konkrétních skutečností, které uvádí povinný."
14. Nejvyšší soud v přezkoumávaném rozhodnutí svůj odlišný právně aplikační závěr odůvodnil rozdílem v procesním postupu odvolacího soudu a v rozsahu zjištění o skutkovém stavu. Odvolací soud totiž nevycházel pouze z vyjádření exekutora, ale prověřoval jeho postup i z exekučního spisu a závěr o předčasnosti zastavení exekuce nedovodil pouze z věku stěžovatele, ale právě z obsahu exekučního spisu a ze skutečnosti, že se stěžovatel exekuci účelově vyhýbá. Jinými slovy, v nynější věci postupovaly obecné soudy přesně v intencích závěrů usnesení sp. zn. 20 Cdo 449/2018. Za této situace Ústavní soud pochybení nezjistil: přijetí jiného právně aplikačního závěru na základě relevantních odlišností skutkového stavu a procesního postupu odvolacího soudu zjevně není postupem zasahujícím do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2086/17 ze dne 11. 12. 2018).
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu