ECLI:CZ:US:2019:1.US.1209.19.1
sp. zn. I. ÚS 1209/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Tran Van Ngo, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 430/2018-38 ze dne 10. ledna 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 134/2018-45 ze dne 27. listopadu 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli bylo v řízení před správními orgány zrušeno povolení k trvalému pobytu a stanovena lhůta k vycestování z důvodu, že k získání tohoto povolení předložil osvědčení o znalosti českého jazyka, které neodpovídalo skutečnosti.
2. Stěžovatel se následně bránil před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem. Správní soudy jeho žalobu a kasační stížnost zamítly. Dospěly k závěru, že stěžovatel řádně nesložil zkoušku ze znalosti českého jazyka. Stěžovatel přitom musel mít povědomí o obsahu a rozsahu zkoušky, kterou neabsolvoval celou. Nemohl se tedy oprávněně domnívat, že osvědčení o jeho znalostech odpovídá skutečnosti, a jeho předložení k žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu nemohlo být jednáním učiněným v dobré víře. Zrušení povolení odpovídá i předpisům Evropské unie, neboť jednání stěžovatele mělo podvodnou povahu.
3. Proti rozhodnutím správních soudů stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů a došlo i k porušení povinnosti České republiky dodržovat závazky z unijního práva. Tato porušení stěžovatel spatřoval v tom, že mu nebyl prokázán podvod vyžadovaný předpisy unijního práva. Závěry o jeho povědomí o nesprávnosti předloženého osvědčení jsou založeny na pouhých domněnkách. Stěžovatel se zkoušky zúčastnil a převzal též osvědčení o jejím absolvování. O organizaci zkoušky se nezajímal, protože je běžné, že občané Vietnamu se na zkoušku nepřipravují a opakují ji do jejího úspěšného složení. Nevěděl tedy, že neabsolvoval jednu část zkoušky a nevěděl ani o nesprávnosti osvědčení. Uložená povinnost k vycestování je vyhoštěním podle mezinárodního práva. Podle unijního práva však musí být při vyhoštění zohledněna řada faktorů, které nebyly vůbec řešeny. Nejde-li o vyhoštění, mělo být podle unijního práva stěžovateli umožněno, aby setrval na území České republiky na základě jiného pobytového titulu. Dále stěžovatel navrhl zrušení §77 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, pro jeho rozpor s unijním právem.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu Nejvyššího správního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Pro posouzení námitek ústavní stížnosti je určující, že neústavnost napadených rozhodnutí dovozuje převážně z rozporu se sekundárním unijním právem. Ústavní soud však opakovaně uvedl, že právo Evropské unie není referenčním kriteriem přezkumu ústavnosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)]. Ústavní soud není příslušný k tomu, aby vykládal ustanovení unijního práva, neboť k jejich interpretaci je oprávněn Soudní dvůr, který zajišťuje jednotný výklad a aplikaci práva Evropské unie [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357), odst. 24].
6. Zásadní tedy je, zda se oba správní soudy akceptovatelným způsobem vypořádaly se zárukami, které stěžovateli dává ústavní pořádek. V tomto ohledu stěžovateli nesvědčí žádné ústavně zaručené hmotné právo: jako cizinci mu ústavní pořádek nezaručuje ani vstup na území státu, ani pobyt na něm (srov. čl. 14 Listiny základních práv a svobod) a jiného hmotného ústavně zaručeného práva či svobody se stěžovatel ani v základních obrysech nedovolával (např. čl. 10 odst. 2 Listiny). Do úvahy tedy připadají toliko procesní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
7. Ve věci zjevně došlo k plnému soudnímu přezkumu napadeného správního rozhodnutí, záruce čl. 36 odst. 2 Listiny tak bylo učiněno zadost. Toto ustanovení totiž garantuje právo každého na přístup k soudu ve věci přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy a ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo na to, aby soud v takovém případě rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumal stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. Meritorní přezkum rozhodnutí správního soudu je namístě zpravidla jen tehdy, když je vedle porušení čl. 36 Listiny tvrzeno i porušení jiného základního práva zaručeného ústavním pořádkem [nález sp. zn. II. ÚS 686/02 ze dne 21. 10. 2004 (N155/35 SbNU 147)].
8. Ve vztahu k výkladu relevantních pravidel českého a unijního práva, případně hodnocení skutkových okolností případu tak je rozhodné, zda správní soudy rozhodly o tvrzeném právu stěžovatele "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 zedne 25. srpna 2005 (N 165/38 SbNU 319)]. Povinnosti účastníka řízení postupovat stanoveným postupem odpovídá povinnost rozhodujícího orgánu, aby o řádně uplatněném právu rozhodl, své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213) a sp. zn. III. ÚS 703/06 ze dne 22. 11. 2007 (N 205/47 SbNU 641)].
9. Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze se s relevantními výkladovými otázkami unijního práva dostatečně vypořádaly a ani stěžovatel netvrdí, že by šlo o protiústavně svévolné jednání z hlediska existence pochybností o správnosti výkladu unijního práva či odchýlení od judikatury Soudního dvora Evropské unie [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), odst. 20 a 24]. Skutkový závěr správních soudů o povědomí stěžovatele o nepravdivosti předloženého osvědčení pak není s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti nijak extrémní.
10. Vznesl-li stěžovatel námitky proti uložené povinnosti k vycestování, nelze k nim přihlédnout. Ze spisu Nejvyššího správního soudu totiž plyne, že je stěžovatel neuplatnil v řízení o kasační stížnosti. V tomto rozsahu tedy řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva [nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení části právního předpisu sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu