ECLI:CZ:US:2019:1.US.1530.19.1
sp. zn. I. ÚS 1530/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jany Skalové, zastoupené Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem se sídlem Bohumín-Záblatí, Na Úvoze 392, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 33/2019-404 ze dne 31. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením ze dne 8. 7. 2016 Okresní soud ve Frýdku-Místku vyjádřil souhlas se vstupem stěžovatelky, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, do řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu, vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 13 C 104/2015 mezi žalobkyní Ing. Světlanou Drottnerovou a žalovanými Lesy České republiky, neboť stěžovatelka měla ve vlastnictví nemovitosti, k nimž byl přístup možný pouze přes lesní pozemek, který byl předmětem vypořádání spoluvlastnictví.
Stěžovatelka v průběhu řízení své nemovitosti prodala žalobkyni a dne 25. 8. 2018 soudu oznámila, že z uvedeného důvodu z řízení vystoupila. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 1. 10. 2019 č. j. 13 C 104/2015-346 podílové spoluvlastnictví zrušil a nemovitosti přikázal za náhradu žalobkyni. Žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 81 695 Kč, neboť žalovaný, který vypořádání spoluvlastnictví podmiňoval zřízením věcného břemene ve prospěch stěžovatelky, s vypořádáním podílového spoluvlastnictví souhlasil až poté, kdy se žalobkyně stala vlastníkem i nemovitostí stěžovatelky. Dále jej zavázal zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 12 524 Kč. Stěžovatelku zavázal zaplatit České republice náklady řízení ve výši 254 Kč za vypracování geometrického plánu a rozhodl, že nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud nákladový výrok změnil tak, že výši nákladů řízení korigoval na částku 58 166 Kč a dále rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit tuto částku žalobkyni, dále jim společně a nerozdílně uložil zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 575 Kč a společně a nerozdílně zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 12 778 Kč, neboť vedlejší účastník je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud jí nemohl uložit povinnost hradit náklady řízení, když v době rozhodování odvolacího soudu již nebyla účastníkem řízení a to ani vedlejším. Postupem soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že jí nebyla dána možnost před odvolacím soudem jednat, neboť jí nebylo známo, že by probíhalo odvolací řízení, a nebyla jí dána žádná možnost se k odvolání žalovaného vyjádřit. Dále poukazuje na to, že odvolací soud změnil nákladový výrok s odůvodněním, že vedlejší účastník je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku, ačkoliv stěžovatelka v průběhu řízení toliko chránila své zájmy a žádné ze stran nepomáhala.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, přičemž v projednávané věci k zásahu důvod neshledal. Z argumentace ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka si nesprávně vysvětluje postavení vedlejšího účastníka řízení. Z ust. §93 o. s. ř. vyplývá, že smyslem institutu vedlejšího účastenství je podpora, resp. pomoc jedné z procesních stran za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu; jinými slovy prohra účastníka, jehož v řízení podporuje, by se nepříznivě dotkla právního postavení vedlejšího účastníka. Z jeho postavení v řízení vedlejšímu účastníku plynou i stejná práva a povinnosti jako účastníku, jehož podporuje, a to i pokud jde o náhradu nákladů řízení. Je-li žalobce, kterého ve věci podporoval, úspěšný, má i vedlejší účastník právo na náhradu nákladů řízení, prohraje-li jím podporovaná strana, vznikne mu stejně tak povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšnému účastníku (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 778/16). Rozhodnutí krajského soudu, který stěžovatelku zavázal k zaplacení nákladů řízení ve sporu úspěšné žalované a nákladů řízení, které vznikly České republice společně a nerozdílně s žalovaným, tak nelze považovat za ústavně rozporné. Na uvedeném nemůže nic změnit ani subjektivní přesvědčení stěžovatelky, že v řízení nikomu nepomáhala a jednala pouze ve svém zájmu. Ostatně stěžovatelka byla od počátku právně zastoupena advokátem a nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal jako ústavně relevantní ani výtku, že stěžovatelka nebyla seznámena s odvoláním žalovaného a neměla možnost se k němu vyjádřit. Ústavní soud ověřil, že odvolání žalovaného bylo vystavěno na argumentaci vážící se k povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení a neobsahovalo nic, co by nějak mohlo ovlivnit postavení stěžovatelky jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud chápe stěžovatelku, která skutečnost, že nebyla seznámena s podaným odvoláním, vnímá jako nepříznivou, avšak ani její vyjádření k odvolání žalovaného, nemohlo za dané procesní situace mít vliv na stanovení povinnosti zaplatit náklady řízení "společně a nerozdílně".
Kasační zásah Ústavního soudu by tak byl zcela formální a nemohl by vést k jakkoliv příznivé změně. Takový postup by tak byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1119/17, I. ÚS 2432/17, III. ÚS 2097/17). Ústavní soud nad to dodává, že opakovaně rovněž uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právním závěrem soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud poté, co věc posoudil v kontextu všech rozhodných okolností, dospěl k závěru, že v této konkrétní věci přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry krajského soudu zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu