ECLI:CZ:US:2019:1.US.1542.19.1
sp. zn. I. ÚS 1542/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kamila Šimka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře sp. zn. 15 Co 75/2019 ze dne 28. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Současně požaduje, aby Ústavní soud v nálezu vyslovil, že k porušení uvedených článků Listiny a Úmluvy došlo i rozhodnutím soudního exekutora JUDr. et Mgr. Jiřího Leskovjana, LL.M., Exekutorský úřad Praha 4, č. j. 189 EX 1993/16-17 ze dne 16. 1. 2019.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor zastavil exekuci z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky. Dále uložil oprávněnému povinnost nahradit mu náklady exekuce ve výši 7 865 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Ztotožnil se s jeho názorem, že z procesního hlediska je to oprávněný, který zavinil zastavení exekuce, neboť přes posun judikatury v exekuci pokračoval. Současně odvolací soud jednoznačně shledává důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání práva na náhradu nákladů povinnému (stěžovatel) podle §150 o. s. ř. Soud zohlednil, že povinný nikdy nebrojil žádným způsobem proti existenci pohledávky oprávněného. V exekučním řízení byl zcela pasivní, jeho návrh na zastavení exekuce je podáván řádově po 10 letech od jejího zahájení a řádově 5 let od změny judikatury ve vztahu k zastavení exekučního řízení z důvodů neplatnosti rozhodčí doložky.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Uvádí, že v jeho případě jde v zásadě o obdobný případ, jako ve věci sp. zn. I. ÚS 2117/18, kdy odlišností je pouze to, že v citovaném nálezu byla řešena otázka nákladů exekuce a nikoliv nákladů řízení mezi účastníky. Uvádí, že především brojí proti názoru soudu, že pokud oprávněný uplatnil v exekuci nicotný rozhodčí nález ještě před sjednocením judikatury, nemá nést náklady řízení na zastavení exekuce. Zdůrazňuje, že náklady oprávněného nemusely vůbec vzniknout, kdyby exekuci vedenou na základě neplatného rozhodčího nálezu nechal sám (aktivně) zastavit. Považuje za nesmyslné, aby oprávnění vyvázli z exekucí bez povinnosti hradit náklady povinným, které přitom vyvolali tím, že vědomě zachovávali protiprávní stav. Stěžovatel sice měl (teoretickou) možnost se bránit v rozhodčím řízení i řízení exekučním a mohl tak činit dříve, ale stěžovatel nemá právní vzdělání a nesleduje vývoj judikatury.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud především konstatuje, že krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že ačkoliv návrh na zahájení řízení byl podán před sjednocením judikatury, z procesního hlediska zastavení exekuce zavinil oprávněný, neboť přes posun v judikatuře nadále pokračoval v exekučním řízení. Námitky stěžovatele týkající se nesprávného hodnocení procesního zavinění za zastavení exekuce, které však ve své podstatě směřují ke stejnému závěru, k němuž dospěl soud, tedy o procesním zavinění za zastavení exekuce na straně oprávněného, proto pro věc nejsou relevantní. Oprávněný byl zavázán k úhradě nákladů exekutora, v tomto směru k žádnému zásahu do práv stěžovatele nemohlo dojít.
Otázkou nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému v obdobných případech se pak Ústavní soud zabýval již ve srovnatelných věcech (sp. zn. I. ÚS 300/19, II. ÚS 17/19, I. ÚS 3883/18), kdy neshledal s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu aplikaci ust. §150 o. s. ř. za ústavně rozpornou. Ke shodnému závěru dospěl i v nyní projednávané věci, kdy soud ve shodě se stěžovatelem sice vyhodnotil procesní odpovědnost oprávněného za zastavení exekuce, avšak současně jednoznačně shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů povinnému podle §150 o. s. ř. Důvodem byl především postoj stěžovatele, který nikdy žádným způsobem nebrojil proti samotné existenci pohledávky oprávněného a až do podání návrhu na zastavení exekuce byl mnoho let zcela pasivní.
Ústavní soud ve své judikatuře nesčetněkrát uvedl, že otázka aplikace ust. §150 o. s. ř. spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Aplikace uvedeného ustanovení, záleží především na úvaze samotného soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jeho věcí, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. (sp. zn. I. ÚS 389/05 a I. ÚS 457/05).
Za situace, kdy stěžovatel nikdy netvrdil, že půjčku nečerpal či ji uhradil, tedy že by materiálně nebyla exekuce namístě, nelze závěru krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů exekučního řízení podle §150 o. s. ř. vytknout pochybení, pro které by jeho právní závěry měly vybočovat ze zásad spravedlivého (řádného) procesu. Ústavní soud nemohl ani odhlédnout od toho, že v projednávané věci jde o částku v bagatelní výši, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod.
Poukaz na nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť se zabýval otázkou, kdo má platit náklady exekutora v případě zastavení exekuce, a nikoliv otázkou nákladů řízení účastníků a aplikací ust. §150 o. s. ř. I v tomto nálezu se však uvádí, že protiprávní jednání stěžovatele (neplacení dluhu) může být významné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce vynaložených stěžovatelem jako povinným (obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17).
Ústavní soud dodává, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek. Exekuce byla prvotně vyvolána z důvodu neplacení dluhu, a to na základě původně vykonatelného exekučního titulu. S ohledem na změnu judikatury muselo v každém případě dojít k jejímu zastavení a vzniku nákladů řízení na obou stranách sporu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích také uplatňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo). Není dán důvod, aby uvedená zásada byla automaticky přehlížena v případě některých druhů řízení a jejich účastníků. Stejně tak ani skutečnost, že účastník řízení nemá právnické vzdělání, nemůže být automaticky brána jako "určitá výhoda". Možnosti dané právním řádem k ochraně účastníků řízení musí platit pro všechny stejně a ve všech druzích řízení.
Konečně Ústavní soud zdůrazňuje, že měřítko pro jeho rozhodování představuje také intenzita, s níž by eventuálně mohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv, v daném případě důvody pro kasační zásah neshledal.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu