ECLI:CZ:US:2019:1.US.1694.18.1
sp. zn. I. ÚS 1694/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 1445/2017-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016 č. j. 58 Co 320/2016-139 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2016 č. j. 18 C 168/2015-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Hlavní město Praha v ústavní stížnosti navrhlo zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II
Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem ve věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému 1. Bytové družstvo Jarov a žalovanému 2. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o určení vlastnického práva, zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem tam specifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky", resp. "pozemky"). Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že nebyl naplněn jeden ze tří předpokladů, za jejichž současného (kumulativního) naplnění by na žalobce mohlo přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), a sice předpoklad "hospodaření" s pozemky ke dni účinnosti uvedeného zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991). Současně shledal, že byly-li pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v trvalém bezplatném užívání jiné než státní organizace (právního předchůdce 1. žalovaného) a šlo-li zároveň o pozemky zastavěné (stavbami ve vlastnictví téhož subjektu), nemohlo vlastnické právo k nim přejít na žalobce podle uvedeného zákona též proto, že to výslovně vylučovalo ustanovení §4 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Uzavřel, že stěžovatel nesplnil ani předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením, a dodal, že pro posouzení právních vztahů k předmětným pozemkům není podstatné hodnocení tvrzené "účelovosti" vzniku prvního žalovaného.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Soud v prvé řadě poukázal na to, že ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (24. května 1991) také reálně hospodařily; v této souvislosti připojil judikaturu vlastní (sp. zn. 29 Cdo 962/99, 28 Cdo 5020/2007, 28 Cdo 2922/2008, 28 Cdo 3987/2010, 28 Cdo 3042/2010, 28 Cdo 311/2013 a 28 Cdo 1263/2014) i Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 185/96, IV. ÚS 600/11, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1105/07). Dovolací soud dodal, že v daném případě nelze při úvaze o přechodu vlastnického práva k pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb. ani opomenout, že překážku přechodu takových (nemovitých) věcí na obec, nešlo-li o věci uvedené v §2 citovaného zákona, tvořilo i jejich trvalé užívání jinou než státní organizací ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1153/96 a 23 Cdo 2338/98), když navíc již podle rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3396/2007 Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní názor, že i po nabytí účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. bylo možné převést části národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace.
Nejvyšší soud dále poukázal na to, že ve věci jde o určení vlastnického práva k pozemkům, se kterými podle zjištěného skutkového stavu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařil právní předchůdce 1. žalovaného jako tzv. nestátní organizace, jíž byly pozemky odevzdány příslušným národním výborem do trvalého užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění do 30. dubna 1990 (dále jen "h. z."). Závěr o hospodaření s pozemky ze strany nestátní organizace oba soudy odůvodnily především poukazem na skutečnost, že předmětné pozemky byly zastavěny bytovými domy ve vlastnictví této organizace. Rozhodnutí obou soudů jsou proto souladná s citovanou judikaturou. Nejvyšší soud poukázal také na to, že tento právní závěr přitom není sama o sobě způsobilá zpochybnit ani dovolací námitka, že pozemky byly odevzdány do trvalého bezplatného užívání právního předchůdce 1. žalovaného neplatně a dotčené nestátní organizaci tudíž právo jejich trvalého bezplatného užívání nevzniklo, neboť v takovém případě by se totiž jednalo o užívání pozemků dotčenou organizací bez právního důvodu (tj. protiprávně). Pak by ovšem bylo možné uvažovat, že obec (město), na níž přešly práva a povinnosti příslušného národního výboru, fakticky hospodařila s předmětnými pozemky ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pouze za předpokladu, že "tehdejší orgány státní správy či obecní činily včasné právní úkony, aby se věci dostaly do užívací, resp. dispoziční sféry státu či obce" (srov. odůvodnění rozsudku sp. zn. 28 Cdo 817/2006). V souzené věci však nebyly ani tvrzeny (natož prokázány) okolnosti rozhodné pro závěr, že příslušný národní výbor nebo (po obnovení obecní samosprávy) stěžovatel (hlavní město Praha či příslušná městská část) činil ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jakékoli právní kroky směřující k obnovení vlastního (právního) panství nad předmětnými pozemky. Učinila tak městská část Praha 3 až dopisem ze dne 23. 11. 2009, kterým vyzvala 1. žalovaného k narovnání právních vztahů k pozemkům. Nejvyšší soud také zdůraznil, že odvolací soud vyřešil otázku vydržení předmětných pozemků v intencích přiléhavé judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 728/2000, 28 Cdo 1091/2013 a 22 Cdo 490/2001), když - právě s ohledem na zastavěnost předmětných pozemků stavbami ve vlastnictví jiné osoby než stěžovatele - uzavřel, že v poměrech souzené věci není možné dovozovat jejich vydržení na straně stěžovatele (srov. mutatis mutandis také odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 311/2013). V případě stěžovatelem tvrzené "účelovosti" vzniku 1. žalovaného Nejvyšší soud uvedl (a to i s odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97), že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud nehodnotil (a - logicky vzato - ani hodnotit nemohl) "účelovost" vzniku 1. žalovaného, zaujal-li názor, že pro posouzení právních vztahů k předmětným pozemkům není toto hodnocení podstatné. Tato situace dovolacímu soudu navíc znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat. Soud konečně dodal, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolací výtka, podle níž nepovažoval-li odvolací soud otázku účelovosti vzniku I. žalovaného za podstatnou, je jeho rozhodnutí v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu, neboť ve vztahu k řešení uvedené otázky v takto nastíněné poloze totiž schází v dovolání jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
III
Stěžovatel nejprve stručně uvedl dosavadní průběh řízení ve věci a následně vyslovil nesouhlas se závěry civilních soudů, když v zásadě připomněl argumentaci uvedenou v dovolání. Ve vztahu k trvalému užívání předmětných pozemků uvedl, že s nimi nakládal v dobré víře a nejpozději ke dni 24. 5. 2001 je vydržel. Ve vztahu k rozporu výkonu vlastnického práva l. vedlejším účastníkem s dobrými mravy připomněl, že tento vznikl pouze a výlučně za účelem možnosti bezúplatného získání předmětných pozemků na základě zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon o vlastnictví bytů.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů a Nejvyššího soudu nelze považovat za mechanické, nesrozumitelné a nepřesvědčivé, neboť zřetelně uvedly důvody pro přijetí předmětných rozhodnutí. Nelze ani opomenout skutečnost, že otázka přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na stěžovatele již byla předmětem posouzení v řízeních vedeným u Obvodního osudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 149/2007 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Co 369/2013, kde byla řešena jako předběžná otázka. Ve stávajícím řízení má stěžovatel ve věci naléhavý právní zájem, neboť v uvedeném předchozím řízení vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného, kterým byla Česká republika, a proto neměl plnou dispozici s řízením (pro podání mimořádných opravných prostředků). V nyní souzené věci oba soudy zdůraznily, že ke změně skutkové situace nedošlo a stejná (proto) zůstala i právní argumentace. Argumentaci dovolacího soudu Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil důvody svého postupu, poukázal na vlastní bohatou, standardní a známou judikaturu, z níž vyplývají jasné závěry pro řešení předmětné věci. Ústavní soud konečně neshledal důvod pro svůj zásah ani proto, že civilní soudy věc řešily v kontextu nejen jejich přiléhavé judikatury, ale také při respektu k judikatuře Ústavního soudu. Ostatně stručná argumentace stěžovatele obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované a do určité míry spekulativní výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel dovozuje rozpor výkonu vlastnického práva l. vedlejším účastníkem s dobrými mravy v důsledku účelovosti jeho vzniku, Ústavní soud připomíná, že - jak ostatně uvedl již dovolací soud - "schází v dovolání jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§214a odst. 2 a 3 o. s. ř.)". Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání i v této části jasně odůvodnil.
Ústavní soud současně připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu